Andreas Baader a Ulrika Meinhofová

Policisté v civilu hlídkující na ulici hannoverského předměstí Langenhangen dostali příkaz nenápadně oba nezvané hosty zatknout. Byl to muž a žena. Mladík asi hodinu poté, co se nastěhovali, vyšel z domu a zamířil k nejbližší telefonní budce. Čtyři policisté ho vytáhli ven, nestačil ani vytočit číslo. Byl to čtyřiadvacetiletý Gerhard Müller, člen teroristické skupiny Rote Armee Fraktion (RAF). Pak policisté zazvonili u dveří bytu učitele Rodewalda. Přišla jim otevřít pohublá, černě oblečená žena. Vypadala, že je na konci svých duševních i tělesných sil. Přesto ztropila hysterickou scénu, poprala se s policisty, nadávala jim. Nebylo jí to nic platné, skončila ve vězení. Zapírala, jak jen mohla. Teprve na základě jizvy po císařském řezu a rentgenového snímku hlavy po operaci nádoru zjistili, o koho se jedná. Byl to skvělý úlovek, veřejnosti jej oznámil druhý den sám předseda bonnského parlamentu. Z náhodně zatčené ženy se vyklubala hledaná teroristka Ulrika Meinhofová. Byla to ideová vedoucí skupiny, která si sice vznešeně říkala Frakce rudé armády, ale lidé ji znali spíše jako teroristickou bandu Baader-Meinhofová. Ve vyšetřovací vazbě měla dost času, aby vzpomínala na to, jak k tomu došlo, že se z ambiciózní a úspěšné novinářky stala obávanou teroristkou.

POŽÁR JAKO POLITICKÝ ČIN

Brzy ráno 2. dubna 1968 projíždí ulicemi Frankfurtu nad Mohanem šedý volkswagen se čtyřmi odhodlanými mladými lidmi. Hlavní slovo má pětadvacetiletý Andreas Baader. Jeho pravou rukou a současně milenkou je o tři roky starší dcera faráře Gudrun Ensslinová. "Tak tedy obchodní domy Kaufhof a Schneider, " řekne autoritativně Baader. Druhý den jsou noviny plné zpráv o úmyslně založených požárech ve svatostáncích konzumní společnosti. "Je to politický čin, " zavolá pak do Deutsche Presse Agentur (DPA) ženský hlas. Zdá se to jako zlý sen, ale byl to příznak doby. Rok 1968 nebyl jen rokem "pražského jara" - v Paříži zuřily pouliční bitvy policie se studenty, v Německu řečnil vůdce studentské revolty Rudi Dutschke a docházelo tu ke srážkám. Německo konečně sklízelo plody poválečného odříkání, hospodářský zázrak se dostavil. Lidé se starali o kariéru, svého mercedesa a lámali si hlavu, zda pojedou na dovolenou na Mallorku, nebo na Kanárské ostrovy. Někteří v tom ale spatřovali nemístný úpadek společnosti. Terorista Fritz Teufel během pozdějšího procesu prohlásil: "Víte, co jsme chtěli? Vyvolat morální rozhořčení u těch lidí, které vůbec nepobouří, když u snídaně čtou o Vietnamu a jiných ošklivých věcech. " Žháři se dostali do rukou policie a do vyšetřovací vazby. Odsoudili je ke třem letům vězení. Procesu ze zúčastnila jako reportérka šéfredaktorka časopisu Konkret Ulrika Meinhofová. Nevěděla, jak se k obžalovaným postavit. Nebyli jí nijak zvlášť sympatičtí, ale zcela odsoudit je také nechtěla. Tehdy se vlastně ještě jmenovala Röhlová, roku 1960 se totiž provdala za vydavatele časopisu Konkret Klause-Rainera Röhla. Nebylo to šťastné manželství. Ti, kteří se pokoušeli později vysvětlit nepochopitelný přerod úspěšné novinářky v teroristku, se opírali o její dominantní životní zážitek. Lékaři jí museli odstranit mozkový nádor, a protože byla v jiném stavu, museli uspíšit porod císařským řezem. Následky této složité operace pak Ulrika dlouho trpěla. Vyskytly se i názory, že Meinhofová se dostala k teroristům nedobrovolně, že ji prostě vydírali a ke spolupráci přinutili. Násilím je sice možné přimět někoho k pasívní spolupráci, nikoli však k tomu, aby se stal vůdčí osobností. Byla přitom starší než ostatní teroristé, narodila se 7. října 1934, její rodiče byli intelektuálové, historici umění. Úspěšně studovala, byla ctižádostivá, ráda byla středem pozornosti. Od počátku své kariéry se věnovala pacifistickému boji proti jaderným zbraním. Rozsudek nad žháři v obchodních domech nabyl právní moci na podzim 1969. Andreas Baader, jeho milenka Ensslinová a ostatní měli nastoupit trest, místo toho však zmizeli v zahraničí. Když jim došly peníze, museli se vrátit do Německa. Andrease Baadera policie zatkla, ostatním se podařilo zmizet. Baader trávil dlouhé týdny ve vězení, jeho advokát mu však vymohl povolení během výkonu trestu studovat. Byl o devět let mladší než Meinhofová, narodil se 6. května 1943. Jeho otec bojoval na východní frontě, odkud se už nevrátil. Andreasova matka pracovala v Mnichově jako sekretářka, o chlapce se starala babička. Byl to problematický hoch, neposlouchal, utíkal z internátu, pokusil se studovat na soukromé akademii umění. Sám sobě stále něco předstíral. Neváhal se vydávat za novináře, přestože pouze určitou dobu pracoval jako elév bez platu v redakci Berliner Zeitung. Baader byl mezi západoněmeckými teroristy jediný, který nestudoval vysokou školu, dokonce ani neměl maturitu.

NĚMEČTÍ TUPAMAROS

Čtrnáctého května 1970 se ve studovně v Německém ústředním institutu pro sociální otázky v Berlíně-Dahlemu objevil Baader se želízky na rukou a v doprovodu vězeňské stráže. Ulrika Meinhofová už tu seděla připravená, přišli ještě další ozbrojení komplicové. Pomohli Baaderovi dostat se na svobodu, při přestřelce však byl jeden zaměstnanec institutu vážně zraněn. Osud Ulriky Meinhofové se teď definitivně spojil s Baaderovou bandou, jejímž šéfem tehdy byl sice ještě advokát Horst Mahler, toho ale 8. října 1970 zatkla policie. Baader ochotně nastoupil na jeho místo a na světě byla teroristická banda Baadera a Meinhofové. Vlastním šéfem gangu byl Baader, Meinhofová se stala jakousi politicko-ideologickou vedoucí. Činnost skupiny se inspirovala programem jihoamerických městských partyzánů Tupamaros. Frakce rudé armády chtěla především bojovat proti společenskému systému SRN, ale i proti "americkému imperialismu". Týdeník Der Spiegel na počátku 70. let uveřejnil poselství skupiny, jehož autorkou je údajně Meinhofová. Překlad je stejně kostrbatý jako německý originál: "Jestliže je správné, že americký imperialismus je papírový tygr, znamená to, že může být nakonec poražen, a jestliže je správná teze čínských komunistů, že vítězství nad americkým imperialismem se umožní tím, že se ve všech koutech a částech světa povede proti němu boj, takže síly imperialismu se tím roztříští - jestliže je to správné, není důvod vylučovat nebo vyjímat kteroukoli zemi nebo oblast z protiimperialistického boje, ať jsou tam síly revoluce zvlášť slabé, nebo síly reakce zvlášť silné. " Revoluční válku "městských partyzánů" však nelze vést bez peněz, a tak se místo ideově podbarvených činů skupina pustila do vyloženě kriminálních kousků. S úspěchem provedla několik loupežných přepadů bank a spořitelen. Následovaly krádeže automobilů a vloupání do různých úřadů a institucí, neboť revoluční bojovníci se musejí rychle přesunovat z místa na místo a potřebují i falešné doklady a razítka. Pak následovala "válka v obytných čtvrtích", jak tomu říkal Baader a Meinhofová. Byly to však obyčejné pumové atentáty, při nichž útočníci neriskovali život, nemuseli se postavit protivníkovi tváří v tvář. Němečtí Tupamaros umístili pumu do automobilu nebo ve veřejně přístupných budovách. Výbuchy se ozvaly v policejních úřadovnách a na parkovišti v Augsburgu a v Mnichově. V Heidelbergu vybuchla puma na parkovišti místního velitelství amerických jednotek. Pak si teroristé dokonce troufli na budovu velitelství americké armády ve Frankfurtu nad Mohanem i na hamburské centrum tiskového magnáta Axela Springera. Výsledkem této činnosti městských partyzánů bylo několik mrtvých a desítky zraněných. Každé střetnutí s policí připomínalo přestřelky z dob Divokého západu. Smyčka kolem gangu Baader-Meinhofová se však pomalu stahovala. Policie dostala informaci, že Andreas Baader se 1. června 1972 bude nacházet ve Frankfurtu nad Mohanem u garáží nedaleko budovy hesenského rozhlasu a televize. I proto se jeho zatýkání, které se neobešlo bez obrněných vozidel, policistů v neprůstřelných vestách, slzotvorných granátů, dávek ze samopalů a střelby z pistolí, stalo nedopatřením jakousi městskou válkou v přímém přenosu. Novináři si příležitost nenechali ujít. Andreas Baader, jemuž kulka odstřelovače prostřelila stehno, skončil v nemocnici a pak ve vězení. Týden po něm ho následovala jeho milenka a členka tvrdého jádra RAF Gudrun Ensslinová. Nakupovala v módním butiku, a když si v kabině zkoušela svetříky, prodavačka si všimla, že ta podivná ženská má v odložené bundě pistoli. Policie v obchodě byla dřív, než Ensslinová stačila odejít. Na svobodě ještě zůstala Meinhofová, ne však nadlouho.

PODEZŘELÁ ÚMRTÍ

Po zatčení v bytě učitele Fritze Rodewalda Ulrika Meinhofová čtyři roky čekala na proces. Pak už čekat nechtěla, sama nad sebou vynesla rozsudek smrti. Devátého května 1976 ji našli v cele oběšenou. Brzy se však objevily pochybnosti. Mezinárodní komise složená z dobrovolných členů 15. prosince 1978 v Paříži vyslovila podezření, že na oprátku zhotovenou z útržků vězeňských ručníků Meinhofovou někdo pověsil už mrtvou. Podezřelých okolností bylo více, mezi jinými i výrok její sestry, která prohlásila, že Ulrika nikdy na sebevraždu nepomýšlela. Při návštěvě ve vězení prý sestře řekla: "Až uslyšíš, že jsem si vzala život, můžeš si být jista, že mě zavraždili. " Jistě tu byli i dost vlivní lidé, kteří neměli zájem na tom, aby Meinhofová u soudu vypovídala. K důkazu o tom, že ji někdo odstranil, to ale nestačí. Jméno Ulriky Meinhofové se stalo pro ostatní teroristy inspirací. K další trojnásobné vraždě (mezi oběťmi byl i generální prokurátor SRN Siegfried Buback) se přihlásilo Komando Ulriky Meinhofové, které se považovalo za jakousi nástupnickou organizaci RAF. Krátce nato byly nad třemi zbylý mi vůdčími osobnostmi RAF vyneseny rozsudky - všichni dostali doživotí. Jejich kolegové se s tím však nehodlali smířit, a tak v roce 1977 unesli v Kolíně nad Rýnem předsedu Spolkového svazu německého průmyslu dr. Hannse Martina Schleyera. Bilance byla otřesná: tři mrtví policisté, zabitý řidič a unesený Schleyer. Smysl byl jediný: vyměnit Schleyera za propuštění Andrease Baadera, Gudrun Ensslinové a dalších uvězněných teroristů RAF. Funkce velitele pátrací akce se ujal sám spolkový kancléř Helmut Schmidt. Ještě v den únosu v televizi promluvil k národu, ale také k teroristům: "Můj projev dozajista poslouchají někde pachatelé. Možná že se oddávají pocitům triumfu z moci, nechť se však nemýlí. Terorismus nemá šanci, protože proti němu nestojí jen vůle státních orgánů, proti terorismu stojí celý národ. " Začala hra o čas, dlouhá vyjednávání, která měla rozleptat vůli teroristů. Boj o život muže, jenž nebyl příliš populární. Šlo o bývalého nacistu, jehož lidé znali z arogantních vystoupení v televizi. Za protektorátu neblaze proslul SS-Untersturmführer Schleyer jako člověk, který se postaral o zapojení české ekonomiky do válečného potenciálu třetí říše. Baaderovi a ostatním uvězněným přitom svitla ještě jedna naděje. Byl to únos letadla Lufthansy arabskými teroristy, kteří také požadovali propuštění svých uvězněných "soudruhů". Jejich několikadenní anabazi však úspěšně ukončilo v somálském Mogadišu speciální západoněmecké protiteroristické komando. V tu chvíli ztratili uvěznění teoristé z RAF naději. Čtrnáctého října 1977 je v jejich celách našli mrtvé nebo těžce zraněné. Andreas Baader ležel sotva metr od dveří, kulka mu vnikla do hlavy v týle a vyšla čelem. Pro oficiální verzi o hromadné sebevraždě to byla podivná okolnost, takový způsob odchodu z tohoto světa je technickyobtížně proveditelný a psychologicky neobvyklý. Stejně tak jako v případě Ulriky Meinhofové i smrt Andrease Baadera zůstane opředena nejasnostmi a dohady. Každopádně správa věznice byla oprávněně terčem kritiky, protože u uvězněných se našel celý arzenál zbraní, které měli šikovně poschovávané - v gramofonu a v zasádrovaných dutinách ve zdi. Také životní příběh Hannse Martina Schleyera dospěl ke konci. Po smrti vůdců bandy Baader-Meinhofová únosci neměli zájem na jeho životě. Navíc, kdyby ho propustili, mohl by je prozradit. Policie ho našla mrtvého v kufru auta.

SYMBOLY

Brutální činy bandy Baadera a Meinhofové v sedmdesátých letech měly na západoněmeckou politickou scénu výrazný vliv. Diskreditovaly i koalici sociálních demokratů a svobodných demokratů, která tehdy tvořila vládu Helmuta Schmidta. Ozývaly se také, jako vždy v podobných případech, hlasy po vládě silné ruky. Týdeník Stern, který rozhodně není možné podezírat z levičáctví, tehdy napsal, že "Springer si do značné míry sám vypěstoval lidi, kteří teď položili bomby k jeho nakladatelství". Bylo to opravdu výstižné? Teroristé si vždy kladli velmi obecné cíle, jako byl boj proti americkému imperialismu nebo proti kapitalistickému řádu, a útočili na to, v čem spatřovali symboly nenáviděného protivníka. Kdyby nebylo pravicového vydavatelského domu Axela Springera, našli by si jiný symbolický cíl. Schleyer byl také symbol. Podobně si dnes počínají i členové teroristické organizace al-Kajdá. Ve světle útoků, za nimiž stojí bin Ládin, nám mohou připadat výsledky řádění gangu Baader- Meinhofová poněkud "amatérské a hubené", ale současně nám připomínají, že terorismus není nic nového pod sluncem a že jeho metody a cíle bývají vždy tytéž.