Albin Hugo Liebisch

Albin Hugo Liebisch Zdroj: Wikimedia

Albin Hugo Liebisch (26. července 1888 – 9. listopadu 1965)
Albin Hugo Liebisch na své první čechii v roce 1926
Veterány vjíždějí do vsi Kunratice, kde se motocykly Čechie vyráběly
Čechie 350 a šestistovka se sajdkárem před motorovým sloupem na Lužickém náměstí v Rumburku
Čechie-Böhmerland, 600 ccm, 1937
7
Fotogalerie

Albin Hugo Liebisch: Úspěšný česko-německý konstruktér legendárního motocyklu Čechie zemřel chudý a v zapomnění

Albin Hugo Liebisch (26. července 1888 – 9. listopadu 1965) je jedním z mála sudetských Němců, kterému Češi odhalili pamětní desku. Možná by si ji zasloužila jiná osobnost Šluknovska než konstruktér a výrobce podivných monster, nicméně motocykly Čechie - Böhmerland se staly pojmem. Nevynikaly sice jízdními vlastnostmi, ale díky svému svéráznému zjevu ohromují motoristickou veřejnost již po několik generací.

Albin Hugo Liebisch se narodil 26. července 1888 v Rumburku jako druhé nejmladší dítě zahradníka Emila Liebische. O sedm let později se sedmičlenná rodina přestěhovala do Krásné Lípy, kde si otec zřídil prosperující zahradnictví. Malý Albin navštěvoval krásnolipskou obecnou školu a poté odešel do učení k Reinholdu Mayovi, který měl ve Varnsdorfu prodejnu a servis šicích strojů, kol a později i motocyklů. Motory chlapci učarovaly. V roce 1905 zakoupil Reinhold May jeden z prvních automobilů ve Varnsdorfu a o rok později s ním začal provozovat taxislužbu. Mohl být osmnáctiletý Albin Hugo Liebisch prvním místním taxikářem? Možná ano. Jisté je, že mu byl zanedlouho Varnsdorf malý.

V novinách si přečetl inzerát wiesbadenského advokáta, který sháněl šoféra, a za nabídkou v roce 1907 odešel. V roce 1911 přijal místo osobního šoféra na zámku Buchenau v Bavorsku, kde se seznámil se svou ženou Herminou. Zde se rovněž narodil Liebischův jediný syn Albin Richard. O dva roky později Liebisch nastoupil do podniku známého průkopníka motorismu Jeana Fuchse v Bayreuthu. Po vypuknutí první světové války odešel bojovat do Ruska, odkud se v roce 1915 se zraněním vrátil. V letech 1916-1919 byl dílovedoucím v kopřivnické továrně na automobily, pozdější Tatře, kde se seznámil i s vynikajícím konstruktérem Ledwinkou.

Injekce od Hielleho

Alfred Hielle (1875-1949) byl nadšeným průkopníkem automobilismu. Po otci zdědil ve svých dvaceti letech část krásnolipské textilky, přesídlil do Mnichova a zúčastnil se mnoha tehdejších automobilových klání. Startoval dokonce v tak náročném závodě, jako byla Jízda prince Jindřicha z Berlína přes Vratislav, Budapešť a Vídeň do Mnichova. V roce 1914 však zemřela jeho matka Elisabeth a poručík Hielle se vrátil domů do Krásné Lípy ujmout se vlády nad nemalým rodinným jměním. Výrazně se tu zasloužil o vznik Německého autoklubu pro Čechy se sídlem v Rumburku, ze kterého postupem času vznikl Severočeský svaz automobilistů. Tento spolek pořádal známé závody na vrch Šébr (Stožec), které ve dvacátých letech hýbaly severočeskou veřejností. Hielle se těchto závodů samozřejmě účastnil.

V roce 1920 se Albin Hugo Liebisch s rodinou přestěhoval zpět do Krásné Lípy a stal se hlavním montérem v automobilové dílně Alfreda Hielleho. Z obou motoristických nadšenců se stali velcí přátelé, kteří společně podnikali dlouhé cesty po Evropě. V roce 1922 si pak Liebisch požádal o založení živnosti - stavebního a strojního zámečnictví. V hlavě konstruktéra se přitom již rýsoval dlouhý motocykl originální koncepce Čechie - Böhmerland. A nedlouho po založení firmy se Krásnou Lípou proháněl na podivném jednostopém dopravním prostředku, který budil značnou pozornost vzhledem i temným duněním motoru. O deset let později sám Liebisch v jednom z prospektů napsal, že "roku 1925 objevily se na veřejnosti první modely čechie a vzbudily svým abstraktním sestavením všeobecnou pozornost". Finanční injekce od Alfreda Hielleho a několik vážných zájemců o koupi svérázného stroje umožnily zahájit sériovou výrobu motocyklů.

Mistrovské dílo

Všechny Liebischovy modely jsou ve všech částech neobyčejné. Reklamní leták z roku 1932 uvádí, že "čechie ztělesňuje nejmodernější techniku motorových kol a že tvůrce jeho s pětatřicetiletou praksí naložil se svými nejzralejšími zkušenostmi ve stavbě motorových kol, ve znalostech materiálu a neomezené jízdní technice, takže vzniklo zdařilé mistrovské dílo". To souhlasí. Prvním modelem ukutým v krásnolipské dílně byl dlouhý tzv.cestovní model, jenž uvezl kromě řidiče dva pasažéry. Monstrum poháněl stojatý jednoválcový motor OHV o objemu 598 ccm a výkonu šestnácti koní s odkrytým vahadlovým mechanismem. Specialitku Liebischova motoru představovalo ztrátové mazání, které vydatně olejovalo nejen vačky, ale i jezdcův trup. Zřejmě v roce 1927 spatřil světlo světa sportovnější Touring model s kratším rámem, který byl již vybaven konvenční nádrží. Tyto dva modely zůstaly ve výrobním programu firmy až do roku 1939.

Za převrat v Liebischových konstrukcích lze považovat dvoudobou "třistapadesátku". Prodávala se od roku 1935, ale díru do světa s ní Liebisch neudělal. Ač byl motor na svou dobu velice pokrokový, nevyladili ho do detailů. Neběžel pravidelně a příliš se nehodil do přežilého těžkého rámu. Ve druhé polovině třicátých let držela podnik nad vodou přidružená autoopravna a Liebisch se všemožně snažil získat jakoukoli větší zakázku. Často marně.

Konto paní Herminy

V březnu 1931 zakoupili manželé Liebischovi za 200 000 Kč staré bělidlo a dům v Kunraticích u Šluknova. Protože ale celou částku v hotovosti na nákup závodu neměli, zavázali se ji po částech splácet. Na počátku třicátých let pracovalo v kunratickém podniku osm zaměstnanců, v roce 1936 jen o dva více. Motocykly byly vyráběny většinou v zimě, v létě je prodávali a opravovali. Výraz "vyráběny" však není příliš přesný. Hlavy, válce a klikové skříně ze šedé litiny se odlévaly v rumburské slévárně Gustava Thieleho, kola z hliníkové slitiny ve varnsdorfské slévárně Julia Alfreda Winklera a mosazné kryty a kolena sacího potrubí v Jiříkově u Johanna Grohmanna. Díly k poniklování a pochromování vozil Liebisch na své nákladní čechii do malé šluknovské galvanizovny Franze Riedela, elektropříslušenství nakupoval ve vilémovském elektrotechnickém závodě Franze Rittera atd.

"Továrna na motorová kola Čechie" měla špatnou síť prodejců, a tak zájemcům o motocykl nezbylo nic jiného než osobní jednání v továrně. Největší reklamou podniku byl velmi výhodný splátkový systém. Kupující obdržel s motocyklem technický průkaz s razítkem: "Toto motorové kolo jest majetek firmy Albin Liebisch Kunratice, p.p., Šluknov a beze souhlasu této nesmí kolo býti prodáno, zabaveno neb zastaveno. Opravy v cizích dílnách nezaplatí firma Albin Liebisch. Tuto klausuli může jedině firma Albin Liebisch Kunratice zrušiti." Kupující dostal i náruč složenek s předepsanými splátkami, které zasílal na konto paní Herminy Liebischové.

Kunratické granáty

V říjnu 1938 se Sudety, tedy i Rumbursko, stávají součástí Velkoněmecké říše. Prvními, kteří měli pocítit novou realitu, byli drobní sudetští podnikatelé, na něž čekal už dostatečně nasycený říšský trh. První rozpaky a zakázané stýskání po životě v Československu však rázně přehlušil problém mnohem větší: válka. Jedním z mnoha rozčarovaných drobných podnikatelů se stal i apoliticky založený Liebisch, donucený v roce 1939 ukončit produkci svých již poněkud přežilých motocyklů a přeorientovat výrobu svého podniku dle příkazů berlínského Todtova ministerstva. Motocykly Böhmerland, jejichž český ekvivalent byl načas zapomenut, mohl Liebisch pouze opravovat a snít o poválečném znovuobnovení jejich výroby. Firmu Böhmerland Motorenwerk donutili vyrábět součástky ke granátům a pro desavskou továrnu na letadla Junkers tři metry dlouhé výztuhy do letadel Ju 87 (Stuka) a Ju 88. Tato letadla, respektive jejich součásti byly montovány v rabštejnské továrně Weser-Flugzeugbau u České Kamenice, spojené s nacistickým koncentračním a pracovním táborem.

Krátce po konci války, 30. května 1945, adresoval Liebisch Okresní správní komisi ve Šluknově - samozřejmě skoro bezchybnou češtinou - uctivou žádost o povolení k dalšímu provozu svého podniku, ve kterém "jest 10-15 osob zaměstnáno a na skladě je hotové zboží (jeden motocykl s postranním vozíkem 600 ccm, připraveno k jízdě, tři motocykly Solo, lidový model 350 ccm bez gumových plášťů a baterie)" včetně materiálu ve stadiu zpracování ke stavbě motocyklů. Dojemně zní Liebischovo prohlášení, že "bude mou snahou československému hospodářství se mnou celou silou posloužiti". K žádosti přiložil jeden český prospekt ke svým motocyklům, fotokopii svého živnostenského listu (jediný dochovaný Liebischův osobní dokument) a ručně psaný seznam zaměstnanců.

Nicméně 27. června 1945, tedy v době, kdy již padlo rozhodnutí o národním správci kunratického podniku (stal se jím bývalý zaměstnanec firmy JAWA František Pokorný), došel Národnímu výboru v Kunraticích dopis od náchodského podniku na výrobu pneumatik Gumovka, která urgovala neproplacenou pohledávku z roku 1938 ve výši 8339 korun (před měnovou reformou). Tento dopis byl patrně jednou z indicií, která se vedle zaměstnávání válečných zajatců, výroby válečného materiálu a případných pomluv výrazně "zasloužila" o transport Liebische seniora a juniora do pracovního tábora - právě do již zmíněného rabštejnského, který svému účelu sloužil i po válce. Dopis uvádí, že náchodský podnik dlužnou částku za dodané zboží firmě Albin Liebisch vymáhal již v roce 1938 soudní cestou, a nakonec bylo rozhodnuto, že ji podnik zaplatí po ukončení války.

Když mučení přestalo Čechy bavit

Ještě před svou smrtí si Albin Hugo Liebisch vybavil hrůzné chvíle léta roku 1945 pro knihu vzpomínek na odsun ze Šluknovského výběžku:

"Osmadvacátého července 1945 (byla sobota) ve čtyři hodiny ráno přepadli kulomety ozbrojení čeští ,partyzáni` můj dům. Vylezli po žebříku a naskákali otevřeným oknem do ložnice. Nemohu ani popsat, jakým způsobem si vynutili přístup do všech místností v domě. Mému synovi vyrazili kulometem přední zuby a on zůstal ležet v tratolišti krve - tato scéna se mi bude vybavovat až do smrti. Co se mé osoby týče, vystřelili mi několikrát těsně u hlavy a potom mne v mé vlastní kanceláři tloukli tak dlouho ocelovým prutem, až mé předpažené ruce doslova nakynuly jako chléb. Potom jsem byl přinucen sednout si na podlahu, zout si boty a snášet bití přes nehty u nohou. To byl mezi těmito Čechy oblíbený zvyk, poněvadž takto zbití lidé již nemohli utéci. V tomto stavu jsem byl zkopán holínkami do hrudního koše a žaludeční oblasti a musel se oteklýma rukama chránit od bolestivých ran tak dlouho, než mučení přestalo Čechy bavit. A není ani možné vylíčit všechny nelidské činy, které zde byly dále spáchány...

Díky našim odborným schopnostem jsme později mohli opravovat Čechům auta a motocykly a tak si dopomoci ke kousku chleba a několika bramborám, poněvadž rabštejnský tábor sloužil rovněž k totálnímu vyhladovění vězněných. Při těchto pracích jsme se seznámili s jedním českým kapitánem, který seznal, kolik křivd nám bylo jeho řádícími krajany učiněno, a po našem přibližně ročním pobytu v táboře hrůzy nám pomohl dostat se do transportu, se kterým jsme dorazili do Pasova. Byli jsme žebráky. Z našeho majetku jsme nemohli zachránit ani to nejmenší a mohli jsme být rádi, že jsme vyvázli živí."

Velká voda

V roce 1946 dostali Liebischovi povolení odcestovat za příbuznými do německého Pasova, kde začali nový život. Liebisch starší si otevřel v Bad Halsu u Pasova malou dílnu, kde vyráběl ruční vozíky a konstruoval poválečný model Böhmerlandu. Vznikl i prototyp vybavený motorem Zündapp o objemu 200 ccm, jenž se díky své bohaté kapotáži velmi podobal motorovým saním či motorovému vlaku Vindobona. Sériové výroby se nedočkal. Dílnu smetla velká voda a Albin Hugo Liebisch zemřel 9. listopadu 1965 v Pasově, kde je i pohřben.

Továrna v Kunraticích u Šluknova byla konfiskována a ustavili v ní několik národních správců. Motocykly se zde již nevyráběly, čas od času sem přijel nebo přišel některý majitel Čechie (nápis Böhmerland musel být přelepen), který se v opuštěné továrně tak dlouho přehraboval, až našel kýženou součástku. Strojní zařízení podniku odvezli na Slovensko a do Jugoslávie a o statní inventář rozprodali šestnácti drobným závodům v Čechách. Prázdné a poněkud zchátralé budovy si chtěli pronajmout pánové Chomenko a Janoušek ze Šluknova a zřídit zde drůbežárnu. Jejich žádost však zamítli s tím, že se jedná o průmyslový objekt, který bude sloužit jako kovárna budoucí státní traktorové stanice. K tomu však nedošlo. Budovy byly shledány jako vlhké, zchátralé a odlehlé a v roce 1964 v rámci brigády strženy studenty šluknovské lesnické školy, která nedaleko zřídila své arboretum. Na místě bývalé továrny později vybudovali rekreační objekt, za jehož humny se dodnes nalézají zrezivělé součásti nejdelších motocyklů světa.