Národním hrdinou se Ital Giorgio Perlasca (31. ledna 1910 – 15. srpna 1992) stal až deset let po smrti a šedesát let po druhé světové válce. Díky televiznímu filmu se italská veřejnost konečně dozvěděla, jak nedostudovaný hejsek a lovec ženských srdcí, přesvědčený fašista a anonymní nákupčí dobytka Perlasca zachránil riskantním podvodem a hromadou lží tisíce maďarských Židů před smrtí. Italský Schindler? Ne tak docela, jejich příběhy vykazují i velké rozdíly. Oba ale přinášejí stejné ponaučení: dobro často chodí nevyzpytatelnými cestami.
Giorgio Perlasca se narodil v roce 1910 v městečku Como v severní Itálii a vyrostl v konzervativní právnické rodině. Solidní kariéra za psacím stolem ho ale nelákala. Byl výbušný a nesoustředěný už jako student a nakonec střední školu ani nedokončil. Od mládí přesvědčený fašista: fašismus byl pro něj alternativou provinční malosti bez ideálů. "Raději prožít den jako lev než sto let jako ovce," dí jeden z tehdy populárních Mussoliniho sloganů, které oslovovaly romantická srdce mladých Italů.
Dobrodružná povaha, ale také snaha vyhnout se jednotvárné práci v cukrovaru, kde by ho ráda viděla rodina, zavedly Perlasku do habešské války a v roce 1936 do Španělska na pomoc frankistům. Španělsko si tehdy navždy zamiloval pro jeho "zuřivý idealismus, hrdost, smysl pro tradici". Fašistický režim se však Perlaskovi začal odcizovat ve chvíli, kdy v roce 1938 importoval z Německa pro většinu Italů nepochopitelné rasové zákony, protivila se mu i neschopnost fašistických pohlavárů vzepřít se rostoucímu německému diktátu.
Fašista utíká před fašisty
Na začátku druhé světové války bylo Perlaskovi téměř třicet. Svlékl uniformu - jako dvojnásobný veterán na to měl ostatně právo -, oženil se a nechal zaměstnat jako nákupčí firmy s poněkud bizarním, ale pro tu dobu typickým názvem: Anonymní společnost pro import hovězího dobytka (ASIB). Sjednával pro ni nákup živého dobytka v zahraničí a zajišťoval jeho transport do Itálie. Nejdřív na Balkáně, v roce 1942 přijel za obchodem do Budapešti. "Jako by sem válka ještě nedorazila," vzpomínal Perlasca později. Dostatek jídla, možností výdělku, pulsující noční život. Po ulicích sice už mašírovaly bandy militantních fašistů ze Strany šípových křížů a dožadovaly se "konečného řešení židovské otázky", ale Židé se ještě nestali štvanou zvěří. Dvaatřicetiletý vysoký, štíhlý světák Perlasca prožil v Budapešti veselý a bezstarostný rok.
V září 1943 Itálie v čele s králem Viktorem Emanuelem III. vypověděla spojenectví s Německem, vyhlásila příměří se Spojenci a nechala zatknout Mussoliniho. Italská ambasáda v Budapešti ale Mussolinimu a nacistům zůstala věrná. V březnu 1944 pak Německo Maďarsko okupovalo a scéna se prudce proměnila: Budapešť roku 1944 je najednou městem hrůzy, nacisty organizovaných masových deportací Židů, pouličních řádění band Strany šípových křížů. Pro mnohé Italy už tu nebylo bezpečno. Perlasca se skrýval u přátel, střídal hotely. Pak ho ale napadlo využít osobního dopisu od Franciska Franka z dob občanské války, který mu slibuje ochranu Španělska, "ať už se, soudruhu, nacházíš kdekoli".
Ángel Sanz Briz, atašé španělského velvyslanectví ve funkci velvyslance, mu poskytl na pár dní úkryt. Nakonec, když nenašel způsob, jak se dostat do jižní Itálie kontrolované Spojenci, se Perlasca z bezradnosti přihlásil úřadům a nechal se internovat ve speciálním táboře pro italské diplomaty a úředníky. Tam strávil několik měsíců. Na podzim 1944 se ale začala rýsovat možnost, že německý ústup by internované mohl strhnout s sebou do Německa. Perlasca využil lékařské prohlídky mimo tábor, vrátil se do Budapešti a přemýšlel, co dál. Nenapadlo ho nic jiného než se znovu obrátit na španělské velvyslanectví. Tentokrát mu nešlo jen o úkryt, požádal o víc - o španělské doklady. V říjnu 1944 získal španělský pas na jméno Jorge Perlasca a zároveň s ním i střechu nad hlavou a práci: atašé Briz mu nabídl, zda by nechtěl na velvyslanectví zůstat a pomáhat s humanitárním programem na záchranu Židů.
Hlavní zásluhu na tom, že se části maďarských Židů podařilo přežít, měla velvyslanectví neutrálních zemí. Kromě Španělska také Švýcarska, Švédska, Portugalska a Vatikánu. Ambasády organizovaly jejich emigraci do bezpečí, nebo alespoň vydávaly doklady o tom, že se jejich držitelé nacházeli pod ochranou jiného státu v čekací době před vycestováním. Neutrální země poskytovaly tisícům Židů útočiště v chráněných domech, které najímaly a označovaly vlajkami jako území vyňaté z maďarské jurisdikce.
Herec místo diváka
Perlasca brzy dává volný průchod neuhasitelné a vynalézavé činorodosti. Malý detail, jenž ho dobře ilustruje: za tři měsíce - od října do ledna, kdy město obléhala Rudá armáda - zhubl o sedmnáct kilo. Každý den navštěvuje chráněné domy, chodí protestovat na policii proti raziím, vysvobozovat na nádraží chráněnce z deportačních transportů. Intervenuje na ministerstvu, u vlády. Naznačuje, slibuje, vyhrožuje: vyhovět španělským požadavkům by mohlo být pro maďarskou vládu velice důležité, teď i v budoucnosti - až válka skončí. Mluví perfektně španělsky, dorozumí se německy, maďarsky. Ovšem riskuje: Budapešť nebyla tak velká, aby nehrozilo, že v ní někdo pozná bývalého návštěvníka šantánů - Itala Perlasku.
Ve městě se odehrávala nevýslovná zvěrstva: zasněžené břehy Dunaje byly rudé krví tisíců Židů, které sem vodili na popravu. Svázaní po dvou pomalu postupovali v kilometrových řadách ke břehu, kde byli zabíjeni kulkou do hlavy a shazováni do řeky. Aby Perlasca svůj úkol splnil, nasadil mnohokrát život, zatímco mnozí skuteční členové diplomatických sborů se zamotávali do pavučiny ceremoniálů, etikety a procedur. Někteří přesto neztratili smysl pro realitu a záchraně Židů věnovali veškerou energii, například Švéd Raoul Wallenberg. Ten přijel do Budapešti z pověření švédského krále s jediným úkolem: zachránit za švédské peníze a jakýmkoli způsobem co nejvíc Židů. Zaplatil za to životem - s příchodem Rudé armády záhadně a navždy zmizel. Perlasca později na otázku, proč to dělal, odpovídal: "U nás se říká: příležitost dělá zloděje. Ocitl jsem se najednou v roli diplomata a závisel na mně osud spousty lidí. Co jsem podle vás měl dělat?"
Na konci listopadu 1944 Sanz Briz Perlaskovi oznámil, že tajně opouští Maďarsko a ponechává velvyslanectví svému osudu: zesílil tlak ministerstva zahraničí, aby Španělsko uznalo novou maďarskou fašistickou vládu, vedenou představitelem Strany šípových křížů Szálasim. Briz nabídl Perlaskovi, že jakmile bude sám v bezpečí, zajistí i pro něj německé vízum a pomůže mu odjet.
Když Perlasca doprovodil Brize na nádraží, vydal se na pravidelné kontrolní kolečko v chráněných domech. Jejich obyvatelé se už dozvěděli, že Briz odjel. Obklopili Perlasku a vynutili si na něm přísahu, že zůstane. "Měl jsem to ráno v hlavě zmatek," vzpomínal o mnoho desítek let později, "ale kdybych měl říct, proč jsem nakonec zůstal, tak asi kvůli té přísaze. Jednou člověk přísahal, tak už nějak nešlo odjet." Ještě téhož dne ovšem ministerstvo vnitra, které si Brizův odjezd vysvětlilo jako zpřetrhání diplomatických vztahů, vydalo příkaz k evakuaci všech španělských chráněných domů a k deportaci jejich obyvatel. Perlasca ve snaze zabránit katastrofě vyhrkl zbrkle na důstojníka, jenž operaci řídil: "Briz odjel na důležitou misi a označil mě po dobu své nepřítomnosti za svého zástupce. Informujte se na ministerstvu zahraničí!" Po chvíli váhání důstojník - nemaje možnost si informaci ověřit, ale ani ji vyvrátit - evakuaci zrušil. Den poté se samozvaný španělský konzul Jorge Perlasca šel akreditovat na ministerstvo zahraničí.
Španělský konzul
Perlasca vedl španělské velvyslanectví v nejdramatičtějších měsících konce německé okupace a největšího bezpráví a pouličního násilí - od 1. prosince do 16. ledna. Dokud mu v pouličních přestřelkách nerozstříleli auto, které mu půjčil jeden italský známý (a po válce si ho pak nechal zaplatit), jezdil autem. Pak chodil pěšky v doprovodu vlajkonoše mávajícího obrovskou španělskou vlajkou.
Perlasca naplnil chráněné domy běženci až k prasknutí. Obratnými manévry, kaskádou lží a nebezpečného žonglování se slovy a falešnými papíry rozptyloval podezření ministerstva zahraničí a vnitra. Několikrát sám žádal o přijetí na nejvyšších místech a rozmlouval představitelům vlády plány na urychlenou likvidaci Židů v posledních dnech před vstupem Rudé armády. "Nechováte se jako diplomat," řekl mu jednou nějaký pohlavár, aby mu vytkl nepřiměřenost jeho slovníku a emotivnost projevu. Po nocích vyráběl se spolupracovníky tisíce ochranných glejtů, jež se na velvyslanectví bez průtahů rozdávaly komukoli, kdo si o ně řekl. Po válce v archívech historici objevili řadu diplomatických nót, které v těch dnech křižovaly mezi Budapeští, Berlínem a Madridem. "Co má znamenat," ptaly se znepokojeně, "ta smršť ochranných dopisů, které vydává velvyslanectví v Budapešti?" Telefonické spojení s Madridem ale nefungovalo, otázky zůstaly bez odpovědí.
Perlaskova masívní záchranná akce pod španělskou vlajkou s chováním fašistického Španělska ale vcelku ladila: tato země ve válce zachránila víc Židů než leckteré státy protihitlerovské koalice. Co k tomu Franka vedlo, je záhadou. "Elementární smysl pro spravedlnost a křesťanský soucit" - jak prohlásil v jednom rozhovoru dávno po válce? Snaha odčinit středověké pronásledování a vyhnání španělských Židů, za něž se mnozí Španělé stydí jako za nejčernější kapitolu svých dějin? Politická intuice, se kterou Franco předvídal výsledek války? Snaha zajistit si čestné místo v dějinách? Nebo židovští předci?
Tomuhle říkáte práce?
Pokaždé, když se Perlasky ptali, co mu z té doby nejvíc utkvělo v paměti, vždycky odpovídal: "Případ dvojčat." Diplomaté chodili i na nádraží, k nákladovým rampám, odkud odjížděly deportační transporty. Chodili sem vyvolávat jména chráněnců velvyslanectví a vyzvednout je třeba přímo z vagónu, popřípadě využít chvíle nepozornosti vojáků a rychle někoho uklidit do auta. "Přede mnou se to ráno udělala dlouhá fronta lidí. V ní jsem si všiml dvou asi dvanáctiletých kluků s loknami. Pamatuji si je, protože byli tak stejní, že byli sami a že byli krásní. Když procházeli kolem mě, popadl jsem je a hodil do auta. Zařval jsem: ,Tyhle dvě osoby jsou chráněnci španělské vlády!` K autu přistoupil německý důstojník, major, a chtěl si je vzít zpátky. Zastavil jsem ho: ,To nemůžete! Tohle auto je španělské území! Tohle je exteritoriální zóna!` Důstojník vytáhl pistoli a nastal zmatek. My s řidičem jsme drželi zavřené dveře a on se je snažil otevřít. Vedle mě seděl Raoul Wallenberg. Obrátil se na důstojníka a řekl mu: ,Útočíte na území neutrální země!` Důstojník se nevzdával. Mával mi pistolí před nosem. Řekl mi: ,Vraťte mi ty chlapce a nepřekážejte mi v práci.` Řekl jsem mu: ,Tomu vy říkáte práce?` Pak přišel jakýsi plukovník a major mu vysvětlil, o co jde. Já taky. Plukovník gestem naznačil majorovi, aby nám ty děti nechal. Obrátil se ke mně a řekl velmi klidně: ,Nechte si je. Jejich čas ještě přijde.` Když odešli, Wallenberg mi řekl: ,Víte, kdo to byl, že ano?` ,Ne,` povídám. ,Adolf Eichmann,` řekl Wallenberg."
Italský publicista Enrico Deaglio nazval svou knihu o Perlaskovi Banalita dobra. Parafrázoval tak název slavné reportáže Hannah Arendtové právě z procesu s Eichmannem Banalita zla. Arendtová odkryla prázdnotu tam, kde jiní předpokládali uvědomělé a ideologické zlo - mnozí viděli za Eichmannovými prázdnými řečmi během procesu snahu něco skrýt, ale Eichmannovo zlo je podle Arendtové prázdné nic. Zatímco nacistické zlo se halilo do aseptického úředního jazyka, ohánělo se příkazem, paragrafem, hierarchií a poslušností, Perlaskovo dobro byl poryv temperamentu, výsměch procedurám a zákonům ve službách zla.
Šestatřicátý spravedlivý
Podle staré židovské legendy je v jakýkoli moment na světě šestatřicet spravedlivých. Spravedliví nemohou snést křivdu páchanou na druhých a berou na sebe cizí utrpení. Díky nim bůh tenhle svět nezatratí. Legenda také říká, že nikdo neví, kdo jsou ti spravedliví: chybělo málo a Giorgio Perlasca a jeho podivná mise by propadli sítem zaznamenané historie.
Perlasca byl pro svět objeven v jednom berlínském salónu v osmdesátých letech, kde se několik emigrantek pocházejících z Maďarska pravidelně scházelo na kus řeči. Jedna z nich, hraběnka von Borosceny, Perlasku osobně znala a jednou jeho příběh ostatním vyprávěla. Přítomné dámy byly fascinovány: Perlasca musí být jedním ze šestatřiceti spravedlivých, řekly si a začaly jednat. Oslovily památník obětem holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě a upozornily jej na Perlasku jako na horkého kandidáta titulu spravedlivý mezi národy. Památník si vyžádal přímá svědectví zachráněných Židů. Berlínský dámský kroužek tedy napadlo zveřejnit inzerát v budapešťských novinách židovské obce a i po více než čtyřiceti letech se našlo dost těch, kteří si pamatovali a přihlásili se u hlavního rabína. Dokumentace byla odeslána do Jeruzaléma, odkud brzy přišlo rozhodnutí: Giorgio Perlasca je jedním ze spravedlivých mezi národy. V září 1989 Giorgio Perlasca převzal čestnou medaili a zasadil strom v Aleji spravedlivých. V témže roce mu maďarský parlament udělil Řád zlaté hvězdy. Následovaly pocty Spojených států, Španělska a nakonec i Itálie.
Široká italská veřejnost se o Perlaskovi dozvěděla pozdě. Perlasca se sice po návratu domů snažil o své dobrodružství s lecckým podělit, ale Itálie byla roztržitá: buď mu lidé nevěřili, nebo celé věci nepřikládali velký význam. Popřípadě také nechtěli slyšet, dobré skutky fašistů se tehdy zrovna moc nenosily. Prudkým obratem v roce 1943 totiž Itálie vplula do protifašistické koalice a po válce se dominantním symbolem hrdinství stal partyzánský odboj, protifašistický étos byl položen do základů nové Italské republiky. Poválečná Itálie rovněž silně tíhla ke komunismu, a i když v roce 1948 nakonec s pomocí USA zvítězila protikomunistická koalice, oficiální veřejný a kulturní prostor byl ještě dlouhá léta orientován výrazně levicově a protifašisticky. A Perlasca byl fašista a antikomunista.
O Perlaskovi se v Itálii začalo mluvit na podzim 1989, když se věci daly do pohybu v zahraničí. V rubrice drobných zpráv několik italských deníků zmínilo vysoké státní pocty, jichž se v Izraeli dostalo italskému občanu Giorgiovi Perlaskovi. Italská televize o pár měsíců později připravila a odvysílala dokumentární pořad. Pojmenovali po něm střední školu v Padově. Vyšla jeho vlastní kniha Podvodník a kniha, kterou o něm napsal novinář Enrico Deaglio.
Hrdinu udělal z Perlasky až televizní film. Světlovlasého štramáka v něm ztvárnil tmavý podsaditý Sicilan Luca Zingaretti, známý z televizních detektivek. Díky němu Itálie konečně prožila příběh člověka, jenž povýšil lež a podvod na prostředek soucitu v době, kdy jednat podle zákona znamenalo stát se prodlouženou rukou zla.
