Psa Sultána známe všichni z podání Boženy Němcové. Stejně se jmenovalo jiné inteligentní stvoření na začátku 20. století. Šimpanz Sultán se díky svému důvtipu zapsal do dějin psychologie a informačních věd. Byl to bystrý opičák, žil na ostrově Tenerife, který dnes znají i čeští turisté. Na tomto ostrově strávil během první světové války nedobrovolnou a dlouhodobou "dovolenou" (internaci) jeden z vrcholných zakladatelů moderní psychologie, německý profesor Wolfgang Köhler. Patřil k otcům-zakladatelům tvarové psychologie, kterou známe spíše jako Gestalt-psychologii. Jde o efektivní terapeutickou techniku, kterou provozují někteří odborníci na léčení neduhů a kolizí psychického života.
Mezi šimpanzem a člověkem nalezneme řadu podobných rysů a vlastností. Oba druhy pěstují podobné sociální instituce: Soudržnost tlupy,obhajobu teritoria, péči o potomstvo, pozdravné rituály,vedou kmenové války,projevují sexuální náruživost atd. Podobně jako šimpanzové i nahá opice, člověk moudrý,dává najevo pestrou škálu výrazů citů a nálad. A stejně jako lidé i šimpanzové umějí řešit docela složité problémy.
Těsně před vypuknutím války odjel Köhler do Antropoidní výzkumné stanice, aby přísnými experimenty pronikl do tajů myšlení primátů. Jako německý občan byl internován španělskou vládou až do roku 1917 právě na ostrově Tenerife. Skvělá příležitost pro tvůrčí dovolenou! Sice nedobrovolná, ale dobře zužitkovaná. Výsledkem byla slavná kniha Inteligenční zkoušky u lidoopů. Dnes ji znají statisíce studentů pod názvem The Mentality of Apes.
Jak mezi lidmi, tak i v šimpanzí komunitě se nacházejí rychle chápající jedinci a také individua, pro která jen samotný fakt myšlení je velkým problémem. Přeborníci byli Sultán, Rafael a samička Čago. Dostávali od profesora různé úkoly a při jejich řešení projevovali skutečně velkou inteligenci, jež byla ovšem pokaždé vázána na bezprostřední optickou situaci. Na obzor vnímání daného prostředí. Nebylo to napodobování, "opičení", ale samostatné intelektuální výkony.
Klasické jsou problémy s tyčemi (hůlkami), bednami a s vodou. Dosáhnout na kýženou poživatinu se může někdy stát obtížným, až neřešitelným problémem i pro člověka. Banány ležely v takové vzdálenosti od klece, že na ně šimpanz nemohl dosáhnout rukou. Ani jednou tyčkou, která se jaksi povalovala náhodně v kleci. Zatracená frustrace. Situace plná překážek ovšem uvádí mozek do stavu pohotovosti. Když experimentátor umístil do dosahu dvě tyčky, jež bylo možno při obratné manipulaci zasunout částečně do sebe a získat tak jeden dostatečně dlouhý nástroj, jímž bylo možno banány si přitáhnout, bylo vyhráno. Opičák to dokázal i tehdy,když musel tyčky do sebe zasunout vně klece.
Köhler studoval nikoliv výsledek, ale subtilní proces myšlení. Jak se stalo, že šimpanze napadlo zasunout tyče dohromady? Jen díky tomu, že badatel upoutal optickou pozornost zvířete nikoliv na stravu, ale právě na ty dvě tyčky.Že je také nastavil tak, aby sugerovaly zasunutelnost a prodloužení. Můžeme rozvinout diskusi, zda zvíře experimentovalo metodou pokusu a omylu, nebo zdali skutečně přemýšlelo. Gestalt-psychologie tvrdí: Najednou organismus získá ten správný,spásný,vhodný nápad. Köhler píše: "V jednom okamžiku to šimpanz pochopil. Dostal kýžený ZÁŽITEK AHA! Získal vhled do problému." Když experimentátor podal šimpanzovi dvě tyčky zkřížené do tvaru X, řešení problému bylo nedosažitelné. Chápání se tak odvozuje od vjemu problémové situace. Nejsou-li k dispozici informační sugesce (u šimpanzů prostorové, u lidí verbální nebo vizuální), nic se nestane. Zážitek AHA se může také podobat zážitku HAHA, což je reakce smíchem na pochopení pointy dobře povězeného vtipu. Že se dovtípíme, dostaneme vhled.
To je téměř celá podstata tvarové psychologie myšlení: Získat vhled do problému (Einsicht, insight). Je to zákonitost projevující se v různých úrovních mentálního živo ta. Máme-li k dispozici několik elementárních faktorů vnímání a budeme-li podle toho organizovat své "myšlenkové"procesy, mělo by se dostavit pochopení. U lidoopů víceméně jednoduché, u člověka složitější. Významné jsou následující skutečnosti: Faktor blízkosti - co se nachází blízko sebe, má tendenci být spojováno dohromady. Faktor podobnosti - vzájemná soběpodobnost - vyvolává ve vnímání a myšlení nutkání ony věci dohromady.A nakonec faktor dobrého pokračování - když se nějaká činnost vyvíjí k úspěšnému konci, dostaví se pocit subjektivního uspokojení.
Když se Köhlerův slavný experiment přenese do sféry lidského počínání, do oblasti člověčího komunikování a chápání mezilidských problémů, lze vyvodit okouzlující analogie. To také Gestalt-terapie dělá. Důležité je zacílené pozorování problému nikoliv ve vzpomínkách nebo budoucích fantaziích, ale v souřadnicích tady a teď. Mám problém, a tak ho musím nejprve spatřit v souvislostech celého vjemového pole. Alkoholik nevidí to, co vidí lidé kolem něho. Snaží se závislost skrýt, ale ona je viditelná. Podváděná žena sice může něco tušit, ale nevidí to, co vidí ostatní. To, co je nabíledni, totiž nevěru muže. Chronicky známa je tzv.provozní slepota: člověk sice vykonává stereotypně a svědomitě své povinnosti, ale nevidí vlastní chyby a slepé uličky.Příkladů se nalezne ohromující množství. Všechny vedou k závěru, že získat vhled do problémů je značně problematické. Pojem VHLED je v psychologii metaforický obraz. Ukazuje nám, že chápat ty důležité, odpovídající souvislosti je mnohokrát znemožněno právě tím, že nevidíme očividné věci. Není to záležitost optického pozorování vjemového pole jako u šimpanzů, ale věc myšlenkové a představové restrukturace problémů.
Lidé jsou ovšem výrazně optické, vizuální bytosti. Vedle řeči a písma získávají informace především zrakem, o čemž nás mohou přesvědčit reklamy a diktát televize. I když se klade takový důraz na optický informační svět, mohou i dnes sapientní jedinci mít potíže s chápáním očividných věcí. Pochopení je odvozeno od uchopení a stejně jako chytří šimpanzové se chápají instrumentů, tak lidé mohou chápat složité politické a společenské problémy. Někdy je nepochopí, jinak řečeno, nesprávně je uchopí. Pokaždé, jak říká Köhler, záleží na vzájemném poměru figury a pozadí. Čemu se věnuje pozornost, na co se přitáhne vjemové pole, to rozhodne o následující akci. Jsme určeni svou vjemovou konfigurací, přímo zákonem dominantní figury a pozadí, na kterém se figura objevuje očividně a pozadí zůstává skryto. Že se někdy obě složky mohou proměnit a pozadí se stane figurou a naopak, je další zákonitostí živočišného vnímání a myšlení, člověka nevyjímaje.
Druhým slavným pokusem byl problém s bednami. Banán zavěsili vysoko a pod ním jakoby náhodně rozházeli několik beden. Na bednu umístěnou přímo vertikálně pod alimentární odměnou Sultán vyskočil, ale nedosáhl. Vedle této bedny byly ještě další a Köhlera zajímalo, jestli naše vzdálené příbuzné napadne postavit bedny na sebe. Pro člověka to vypadá jako banální úkol, podobné experimenty s lidskými dobrovolníky v pozdějších letech však ukázaly,že i pán tvorstva má občas obtíže s tím, jak naleznout vhodný nápad i v jednoduché problémové situaci. Po delším optickém průzkumu najednou opičáka skutečně něco napadlo. Navalit jednu bednu na druhou, a tím získat zvýšenou základnu. Je to projev náhody,nebo nezpochybnitelné inteligence? Profesor tvrdí: "Díky tomu, že se bedny ocitly ve stejný čas v optickém a manipulativním poli, bylo jen otázkou času, kdy přijde ten správný zážitek pochopení." Sultán to nakonec pochopil. Rozhodujícímu okamžiku předcházelo krátké váhání. Nikdo nebude snad pochybovat o tom, že je to projev inteligentního chování.
Do třetice šimpanz Rafael. Naučil se vodou ze sudu hasit oheň, který mu zabraňoval v přístupu k potravě. Pan profesor pak postavil sud s vodou na břeh jezera, rozdělal oheň před potravou a chtěl zjistit, jestli šimpanz pochopil zobecněnou zkušenost, totiž že voda hasí oheň. K jezeru měl blíže než k sudu. Lidoopa ale vůbec nenapadlo, že může použít vodu z jezera, a usilovně nabíral vodu jenom ze sudu. Je tedy evidentní, že zobecnit pojmy,což také znamená vyrobit srozumitelné slovo, je výhradně lidskou záležitostí.
Profesor Köhler tak zahájil úžasnou tradici téměř stoletého výzkumu elementárních psychologických procesů s použitím experimentálních zvířat. Nikdo nepochybuje o tom, že zvířata mezi sebou i s lidmi komunikují pestrou škálou výrazových pohybů, projevů afektivního chování. Psi, sloni, koně se naučí rozumět povelům a dokáží signalizovat i své pohnutky.Kromě hlasových imitativních projevů, jimiž mohou například papoušci překvapovat, však žádný druh není schopen se naučit lidské řeči v tom smyslu, jak řeč chápeme. Především primáti představovali vděčné společníky pro zvídavé vědce. Americký badatel Yerkes na začátku 20. století založil laboratoř pro studium chování šimpanzů. Sestavil dokonce "slovník šimpanzího jazyka", který se skládal z 32 jakýchsi elementárních slov.Byla to ovšem jen "slova v uvozovkách", která se používala pouze jako charakteristické znaky nějakých situací, například spokojenost, zloba, strach. Byly to signály emocionálních významů, ani známka po zobecněných pojmech.
Psychologické studie zvířat byly oblíbeny v celém průběhu 20. století. Nebylo to jen podmiňování a výzkum hluboké dialektiky odměny a trestu. Gestalt-psychologie jasně ukázala, že vedle učení ať již jakkoliv programovaného existují okamžiky náhlého pochopení různých problémů. Právě to náhlé pochopení dokazuje, že je stále mnoho otázek, jak vlastně psychické procesy fungují.
