V noci z 11. na 12. června 1968 zaútočily na majestátní sídlo vydavatele deníků Bild a Die Welt rozvášněné davy studentů, které nedokázal uklidnit ani kordón policistů. Krátce nato byly ulice Berlína a dalších měst pokryty tlustým kobercem novin a časopisů. Nejvlivnější evropský mediální magnát dal tehdy svému zmocněnci příkaz připravit cestu do exilu. Jeho jméno bylo Axel Springer (2. května 1912 – 22. září 1985).
Ona červnová noc nebyla zdaleka poslední, kdy se musel Axel Springer uchýlit pod policejní ochranu a ze Švýcarska přihlížet ničení svého majetku. "Zabijte Springera," psali mu levicoví studenti a intelektuálové na zdi jeho rodinných sídel. Bombové útoky a uměle založené požáry, jejichž se stal terčem, se opakovaly do poloviny sedmdesátých let. Kdo byl muž, kterým se na svých zasedáních pravidelně zabývala východoněmecká vládnoucí komunistická strana a který údajně předpovídal vpád ruských vojsk do Československa? A čím si na svou stranu získal milióny čtenářů?
Zpěvák a tanečník
Axel Cesar Springer se narodil 2. května 1912 v tehdy pruském městečku Altona na předměstí Hamburku. Své druhé křestní jméno dostal po matčině oblíbeném švábském básníkovi, ale později sám údajně vtipkoval, že nejde o jméno, nýbrž název povolání.
Axel Springer přišel na svět do pohodlné středostavovské, a nadto velmi liberální kolébky majitele knižního nakladatelství Hammerich & Lesser a později vydavatele místních novin. Dovoleno mu bylo vše krom toho, aby se stal tanečníkem anebo zpěvákem. Sen o operní hvězdě, od jehož naplnění svého miláčka odrazovala i hudebně nadaná matka Ottilie, byl prý silnější než talent. Otec Heinrich po absolvování reálného gymnázia poslal Axela do učení na sazeče a tiskaře do vlastního podniku, poté na post redaktorského eléva tiskové agentury Wolff´s Telegraphisches Bureau a redaktora místních novin v Bergedorfu. Pak junior nastoupil zpět do otcova podniku jako redaktor Altonských novin, kde pracoval až do jejich násilného zastavení v roce 1941. O jeho příští životní dráze tak bylo rozhodnuto. Přesto Springer po celý život zůstal náruživým tanečníkem a ještě v době, kdy už byl vládcem miliardového impéria, bral hodiny zpěvu.
Dítě štěstěny
Axel Springer do Wehrmachtu na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nemusel. Podle svých životopisců se službě pro Hitlera vyhnul tím, že zveličil své onemocnění slinivky břišní (na poruchu tohoto orgánu pak ve svých 73 letech skutečně zemřel) a přesvědčil o tom významné lékařské kapacity. Vysoký, štíhlý, pohledný, vtipný a zámožný mladík se tak mohl i během třicátých a čtyřicátých let, mezi pobyty v drahých sanatoriích, oddávat plnému a bezstarostnému životu uprostřed kamarádů a houfu obletujících žen. Slabost pro něžné pohlaví mu zůstala až do pokročilého věku a žádný z jeho přátel si nemohl být jist svou manželkou. Kromě toho byl velkým anglofilem. Jak se ukázalo později, obliba suchého britského humoru, dvouřadých károvaných sak a swingu (v Německu zakázaného) nebyla jen dalším znakem, který ho odlišoval od běžných Němců.
Koncem války se Německo nacházelo ve stavu trosek, zimy, bídy a hladu. Nejen hladu z prázdnoty žaludku, nýbrž i hladu po informacích a něčem, co by dávalo zapomenout na každodenní starosti. Rozdělování licencí rozhlasovým stanicím, novinám a časopisům měly v rukou čtyři vítězné mocnosti, které poražené Německo okupovaly. Ve městě Hamburk, kde tehdy Springer se skupinou přátel usiloval o založení městského deníku, měli tuto pravomoc Britové.
V boji o zlatý důl, kterou licence představovaly, prý budoucímu nejvlivnějšímu evropskému vydavateli pomohla drobná příhoda. Britští úředníci se všech žadatelů vyptávali na jejich život během hitlerovské éry. Než přišel Springer na řadu, byla už tma a Britové prý evidentně se stále menší a menší pozorností naslouchali výkladům, jak byl ten který žadatel pronásledován nacisty. "A kým jste byl pronásledován vy, pane Springere?" obrátil se v jednu chvíli britský úředník na dalšího čekatele. "Och, vlastně pouze ženami," odvětil suše Springer, za což sklidil ohromný potlesk a vděčnost unavených úředníků. A později také licenci.
První Springerovy noviny s názvem Nordwestdeutsche Hefte vyšly v prosinci 1946 jako list přinášející v tištěné podobě vysílání rozhlasové stanice Nordwestdeutsche Rundfunk. Licenci na vlastní nezávislý deník dostal v roce 1948. Hamburger Abendblatt, který vycházel pod motem "Buďte hodní k sobě navzájem", parafrázujícím biblické přikázání, byl přísně apolitický. Brzy ukázal záda všem šesti konkurentům z hanzovního města.
Bild Zeitung
Nástup na cestu k vybudování mocné říše však znamenal dvacátý čtvrtý červen 1952. Neomylný novinářský instinkt a schopnost vcítit se do myšlení lidí se spojily s podnikatelským talentem a vznikl Bild, který se závratnou rychlostí stal nejprodávanějším deníkem na evropském kontinentu. Noviny neobvykle velkého formátu, při jejichž skládání a obracení pomáhaly hamburským chodcům a cestujícím v hromadných dopravních prostředcích stovky najatých studentů, byly postaveny na velkých fotografiích s velmi krátkými články a palcovými titulky. Neobvyklý byl také výběr hlavních zpráv: nikoliv politika a další "těžká" témata, nýbrž něco, co dá rodinám od prarodičů po vnuky možnost zapomenout na každodenní starosti. Kriminální story, společenská zábava, sport, horoskopy.
Experiment, kterým chtěl Springer reagovat na nástup televize, se podařil. Převrat byl na světě. "Tušil, co chtějí masy, ještě dříve, než to věděly ony samy," soudí jeden z hlavních Springerových životopisců, Claus Jacobi. Konkurenční vydavatelé, kteří nemohli Springerovi zapomenout, že on jediný je vlastníkem hned několika vydavatelských licencí, dostali další záminku. A nejen oni: i nejumírněnější odpůrci mu začali vytýkat, že jeho tituly neplní výchovnou a vzdělávací úlohu a že celý obsah je "nalajnován" předem, takže lze hovořit o manipulaci. Čtenářům to nevadilo. Rok po svém startu Bild prodával 700 tisíc výtisků, během roku 1953 jeho náklad rostl po statisících každý měsíc a v roce 1965 prolomil hranici pěti miliónů.
V září 1953 se Springerovi - opět s pomocí Britů a před nosem ostatním - podařila uskutečnit velevýznamná akvizice. Stal se tříčtvrtinovým vlastníkem vydavatelství Die Welt a stejnojmenného titulu. Tím přesunul své těžiště i do oblasti seriózního konzervativního tisku. K dosavadním titulům přibývaly další a další, nakupované od ostatních i nově zakládané. "Žádný jednotlivec v Německu před Hitlerem a po Hitlerovi nenahromadil tolik moci, s výjimkou Bismarcka a obou císařů," poznamenal v roce 1966 úhlavní konkurent Axela Springera, vydavatel týdeníku Der Spiegel Rudolf Augstein. Hlasů nabádajících parlament k přijetí pravidel k omezení podílu na trhu masových sdělovacích prostředků mezitím přibývalo.
Drang nach Osten
Springer z počátku padesátých letech šířil kolem sebe víru, že lze se Sovětským svazem koexistovat, aniž by to nějak ovlivňovalo demokracii a svobodu v západním Německu. Při procházce pod Braniborskou bránou na silvestra 1957 se setkal s invalidou z východního Německa. Po rozhovoru s ním nabyl dojem, že celé Německo by se mohlo stát komunistickou káznicí. Následně se začal stále více zabývat myšlenkou německého znovusjednocení. Henno Lohmayer, další ze Springerových životopisců, soudí, že vedle vlasteneckých důvodů za jeho zájmem stály i marketingové úvahy, respektive touha prosadit své noviny i na východoněmecký trh s nezanedbatelnými 18 milióny lidí.
V roce 1958 se proto mediální magnát senzačně vydává do Moskvy. Chce zde přesvědčit nejvyššího představitele sovětského státu Nikitu Chruščova o nutnosti začít na znovusjednocení pracovat. Úspěch mise, od které vydavatele odrazoval kdekdo včetně tehdejšího spolkového kancléře Konrada Adenauera, prý Springerovi zaručila jeho osobní věštkyně, jež také podle hvězd určila datum odjezdu.
V Moskvě nicméně vydavatel a jeho věrní museli nejprve asi dva týdny čekat. Setkání se nakonec přece jen uskutečnilo. Podle některých zdrojů si Chruščov a vydavatel ani nesedli ke stolu, podle jiných rozhovor trval celé hodiny. Odpověď, kterou od šéfa sovětského státu dostal off the record, zněla: pokud sjednocení, pak pod vedením NDR a s komunistickým systémem. Novináři i politici se začali bavit na vydavatelův účet: nepochopil, že znovusjednocení by bylo produktem mnohem vyšší než jen sovětsko-německé politiky.
Terč studentů
Springer po návratu z Moskvy nechal vyrobit připínací špendlíky s Braniborskou branou a zahájil kampaň "Otevřete bránu". Špendlíků se prodalo 14 miliónů. A pak se ze dne na den změnil z novinářského génia, vynikajícího obchodníka a člověka s pozitivní tvořivou invencí, jenž dopřával svým novinářům nezávislost, v tvrdého antikomunistu, který žádal psát jméno NDR vždy v uvozovkách na znamení, že její existenci neuznává. Začal tvrdě kritizovat i východní politiku vlastní země, kterou označoval za zradu. Tento vydavatelský přístup vedl v roce 1959 ke vzpouře a odchodu nejlepších vedoucích pracovníků listu Die Welt. Pak začal Springer své redaktory vodit na krátké šnůře. Samé telefonáty, samé vzkazy na lístečcích, jak má co vypadat, přidávají další životopisci. Dokonce sestavoval titulky. A hlavně se stal monotematický: výzvy ke znovusjednocení a výpady na adresu NDR i vlastní vlády nebraly konce a zabíraly nejprestižnější místa v jeho médiích. Ze zrady obviňoval také tuzemské firmy kooperující s východním Německem. A k bojkotu východního souseda se přes tiskárenské kontrakty snažil donutit i ostatní vydavatele.
Z vydavatele Bildu, jehož moc mezitím stále rostla, se pomalu stával celoněmecký problém. Springerův vliv a jeho hecování jsou nebezpečné a mohou vést až k občanské válce, volali vládní politici. "Pro občany NDR je nepochopitelné, jak si pracující například nechávají líbit být dezinformováni a morálně degradováni kapitalistickým Springerovým koncernem," popíchla východoněmecká vládnoucí strana dělníků a rolníků západoněmeckou SPD. Dopisů z Východu zabývajících se nebezpečností Springera bylo více. Právě od šéfů SED se prý do západní části Německa poprvé přenesla myšlenka, že Springera a jeho monopol je nutné okleštit a postavit pod kuratelu. Z ní později vznikla výzva " Vyvlastněte Springera". Jiné zdroje uvádějí, že poprvé se vyvlastnění vydavatele začali domáhat západoněmečtí studenti. Do boje za rozmetání monopolu vytáhl i filmový průmysl komunistického Německa: vyprodukoval biografický film s názvem Já, Axel Cesar Springer, v němž byl Springer předsedou homosexuálního kroužku.
Sám Springer si z toho hlavu nedělal - až do doby, kdy davy studentů začaly přepadávat jeho administrativní budovy a zapalovat rodinná sídla. Konflikty mezi studenty a vydavatelem však začaly mnohem dříve a měly daleko širší souvislosti. Šedesátá léta pootočila vlajky v Evropě směrem doleva. "Bohatství, dříve obdivované, bylo zatracováno. Ze slova zisk se stal profit. V kriminálních filmech vysílaných veřejnoprávní televizí byl často vrahem podnikatel, nikdy odborář. Socialismus, dosud vysmívaný, se stal ,salonfähig´, "píše Claus Jacobi. Změnila se také vládnoucí garnitura v západním Německu. Do vlády vstoupili sociální demokraté, kteří nalézali značné zalíbení v ideologii NDR. Všichni, kdo se nové módě nepřizpůsobili a zůstali pravicoví, dostali za mohutné podpory z Východu nálepku revanšista, vykořisťovatel, škůdce, podněcovatel studené války. Hybnou silou nových idejí se po celé Evropě stali studenti.
Vydavatel Bildu a Die Weltu přitom přiléval olej do ohně: "Na hrubý pytel hrubou záplatu," radily jeho noviny policii, jak na studenty. Levicové radikály navíc dráždila jeho bezvýhradná podpora politice USA. Napětí mezi nimi kulminovalo v roce 1968. Krátce před Velikonocemi tohoto roku pomocný dělník Bachmann, jinak čtenář Bildu, vystřelil na studentského vůdce Rudolfa Dutschkeho. Rozpoutala se válka trvající několik let.
Springerův odkaz
Axel Cesar Springer zemřel 22. září 1985. Nedočkal se tak uskutečnění svého největšího životního cíle, jehož sledování zřejmě přineslo do jeho životopisu největší kontroverze. Co kdyby se zbourání berlínské zdi dožil? Zatímco levice dlouhá léta v západním Německu tvrdila, že dva státy jsou nepřekročitelná realita, on to odmítal připustit. Na slova o konečnosti německého rozdělení obvykle reagoval tím, že o třetí říši se mluvilo také jako o poslední fázi vývoje dějin - a jak to dopadlo. Jako výraz tohoto přesvědčení nechal postavit v Berlíně hlavní budovu vydavatelství přímo u budoucí berlínské zdi. V roce 1962 zastřelili pár metrů od stavby studenta, který se pokoušel uprchnout z východní části města. Springera to natolik rozčililo, že se rozhodl změnit plány a postavit výškovou budovu, aby působila jako svítící maják svobodného světa dobře viditelný z komunistické části Berlína.
Springer měl také zajímavý politický instinkt. Když byl v létě 1968 na návštěvě v jeho sídle budoucí německý kancléř Helmut Schmidt, vydavatel mu řekl, že se obává invaze sovětských vojsk do Československa. Na to mu údajně Schmidt odpověděl, že to si Sověti nedovolí, protože by ztratili tvář. Další Springerovou velkou aktivitou byla podpora židovského Státu Izrael, kde stavěl knihovny a muzea. Izraelský tisk ho označoval za muže, jenž udělal pro usmíření židů a Němců více než všechny dosavadní německé vlády.
Z novinářského podniku, který si zakládal na svém vlivu, se stala dynamicky fungující firma zaměřená na tvorbu zisku. Novináři jsou však dodnes zavázáni dodržovat čtyři politicko-morální zásady Axela Springera: "1. Aktivní podpora mírové obnově německé jednoty na půdě svobody, podle možností ve sjednocené Evropě. 2. Usmíření mezi Němci a židy. To zahrnuje podporu práv izraelského národa. 3. Odmítání jakékoliv formy politického extremismu. 4. Obrana svobodného sociálního tržního hospodářství."
A studenti? Ti dnes okupují budovy hamburské centrály vydavatelství zevnitř. Novinářská škola Axela Springera nabízí ročně 45 míst ve dvouletém kursu žurnalistiky. Učí se zde nejen tvůrčí psaní, ale i rétorika, umění rozhovoru, znalost distribuce, marketingu. "Důležitou úlohu spatřuji v tom, naučit studenty držet se v pozadí, považovat za důležitého čtenáře, nikoliv sebe," prohlašuje šéfredaktor školy Peter Philipps.
