Samuel Fritz

Jezuita SAMUEL FRITZ se narodil v Čechách a většinu života strávil jako misionář v povodí Amazonky. U nás je téměř neznámou osobou, ale v Jižní Americe je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších misionářů, který vykonal obří dílo ve prospěch španělské koruny. Navíc byl výborným kartografem. Je autorem první přesné mapy Amazonky a jako první Evropan označil na sklonku 17. století za pramen tohoto veletoku jezero Lauricocha. Dnes už víme, že pramenným úsekem Amazonky je řeka Ucayali-Apurimac, ale na lesku Fritzovy osobnosti to rozhodně nic neubírá.

Foto
Na jaře roku 1692 se objevil v ulicích peruánského města Limy prapodivný průvod. Skupinka polonahých divochů v čele s bílým mužem. Vyzáblá postava s dlouhým nazrzlým plnovousem, oděná jen v krátkou suknici z palmových vláken, na nohou sandály, v ruce dřevěný kříž. Průvod vyvolal mezi měšťany veliké pozdvižení. Kdo je ten muž a co ho přivádí do paláce místokrále, hraběte z Monclovy? Samuela Fritze navzdory jeho zevnějšku, který jistě neodpovídal protokolu, místokrál přesto přijal vřele jako muže, jenž obětoval své zdraví pro víru i pro španělské politické zájmy.

TRUTNOVSKÝ ČECH, NEBO NĚMEC?

Ačkoliv evangelizace domorodých obyvatel byla jedním z hlavních motivů conquisty - španělského dobývání Nového světa -, s obracením na křesťanskou víru se důsledně začalo teprve s příchodem prvních misionářů. Postupem doby vliv církve sílil a do Ameriky přicházeli členové nejrůznějších řádů. Na počátku druhé poloviny 16. století výrazně zasáhli do osudů domorodých obyvatel jezuité. Od roku 1678, kdy členové České provincie Tovaryšstva Ježíšova poprvé dostali svolení k misijním cestám do Ameriky,až do roku 1767, ve kterém byli jezuité vyhoštěni, prošlo nejrůznějšími oblastmi objeveného kontinentu více než sto dvacet našich krajanů. Jedním z nich byl i Samuel Fritz.
Foto
Narodil se 9. dubna 1654 v Trutnově. Šest let po uzavření vestfálské mírové smlouvy, v době, kdy se celá země vzpamatovávala ze zpustošení a rozvráceného hospodářství, jež přinesla třicetiletá válka. Vystěhovalectví, hlad a válečná tažení způsobily pokles počtu obyvatel o více než jednu třetinu. Tento úbytek české populace byl nahrazován německý mi přistěhovalci, kteří přicházeli především do pohraničních oblastí. O Fritzově dětství nevíme nic, neboť se o něm v žádných písemnostech nezmiňuje. Nedochovaly se ani záznamy o jeho původu, a tak otázka národnosti rovněž není objasněna. Z Trutnova odešel Samuel Fritz na jaře roku 1672 do Prahy, aby se stal žákem Svatováclavského semináře. Zapsal se na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a o rok později se stal členem Tovaryšstva Ježíšova. V této době navázal velmi těsné přátelství s prostějovským rodákem Jindřichem Václavem Richterem, které oba vzájemně poutalo až do Richterovy předčasné smrti v misijních službách. Mladého absolventa filozofické fakulty Samuela Fritze však práce pedagoga neuspokojovala. Toužil stát se knězem a toto přání konečně naplnil v roce 1680. Na konci teologických studií v Olomouci ale opět změnil plány a posílá do Říma žádost. Chce se stát misionářem v Novém světě. Čekal dlouhé týdny,napoprvé byl odmítnut, po dalším prosebném dopisu konečně přišla kladná odpověď a rozkaz k nástupu do misií.

Foto
DVOULETÁ CESTA DO MISIE

Za několik dní Fritz spolu s věrným druhem Jindřichem Richterem navždy opouští Čechy.Oba pak ve španělské Seville strávili bezmála rok čekáním na flotilu do zámoří. Teprve v září 1684 opustili přístav Cádiz. Přistáli v Cartageně na severu dnešní Kolumbie. Od Quita, kde jim mělo být přiděleno misijní území, je dělilo dva tisíce kilometrů. Putování v dlabaných kánoích, pěšky či v sedlech mul, nekonečné meandry říček a řek, stovky kilometrů zarostlými svahy východních And, mrazivými hřebeny a větrnými pláněmi Kordiller. Po krátkém odpočinku putovali noví misionáři další dlouhé měsíce na přidělená území, do povodí Maraňonu. Uplynuly celé dva roky od chvíle, kdy opustili Prahu, než se ocitli uprostřed amazonské džungle. Richterovi byl přidělen kmen Cunivů, Fritz odešel k Omaguům. Přátelé se museli rozloučit. Samuel Fritz zahájil misionářskou práci, jež ve svém rozsahu nemá srovnání. Jeho čtyřicet let trvající civilizátorské dílo je považováno za jedno z největších, jaké se jednomu člověku kdy podařilo.
Bílí Evropané přinášející Indiánům křesťanskou víru a s ní související zcela nový způsob života včetně nejrůznějších vymožeností civilizované společnosti naráželi mnohdy na odpor a nepochopení. Stávali se oběťmi indiánských vzpour či krutých praktik "lovců lebek" a kanibalů. Takový osud čekal i na Fritzova souputníka pátera Richtera, který zemřel rukou Cunivů v roce 1696. Z tohoto pohledu je práce otce Samuela mimořádná, neboť on byl svými Indiány milován a respektován. Jeho misie se tak postupem času rozrostla až na bezmála dva tisíce kilometrů dlouhé území.

Foto
VELKÁ PLAVBA

Koncem ledna 1689 opustil Samuel Fritz své misijní středisko Svatý Jáchym, aby navštívil Indiány při ústí Río Negra. Právě v tomto roce postihly celou oblast mimořádně rozsáhlé povodně, jež výrazně zasáhly do "harmonogramu" plánované cesty. Celé následující období je podrobně vylíčeno v jeho deníku, a tak lze přesně sledovat průběh onoho mezníku v životě Samuela Fritze, jímž se tato ojedinělá plavba nepochybně stala. Kromě záplav zdržela otce Samuela v osadě Yurimaguů nečekaná nemoc. On sám ve svém deníku píše:... Zatímco jsem v oné vsi Yurimaguů, také již zcela zaplavené, pobýval na roštu nebo plošině zhotovené ze stromové kůry,onemocněl jsem vysokými horečkami a vodnatelností, jež začala od nohou, a dalšími neduhy,které vznikly hlavně z toho,že jsem byl dnem i nocí, po dobu téměř tří měsíců, nucen setrvá vat na zmíněném roštu, aniž jsem mohl učinit jediný krok. Přes den se mi trochu ulevovalo,a však noci jsem trávil v nepopsatelných horečkách. Trpěl jsem nespavostí, způsobenou nejen nemocemi, ale také zvuky,jež vydávali krokodýlové čili ještěři, ohavné nestvůry,které se celou noc potulovaly po vsi. Kromě ještěrů sbíhalo se do mé chýše tolik krys a tak hladových, že mi ohryzávaly dokonce i lžíci, cínový talíř a střenku nože a sežraly to málo,co jsem měl k jídlu.
Snaha najít lékařskou péči ho nakonec přivedla až na portugalské území. V Pará při ústí Amazonky strávil dva měsíce, než se cítil dost silný na zpáteční cestu. Odjet však nemohl. Portugalský guvernér podezíral Fritze z vyzvědačství a návrat do misie mu znemožnil. Nešlo o ojedinělý případ. Spory o hraniční čáru vymezující španělské a portugalské koloniální území trvaly tři sta let. Do konfliktu se často nechtěně zaplétali misionáři, kteří se dostávali ať už omylem, či úmyslně na území druhé strany,a byli tudíž považováni za zvědy. Portugalsko, kterému tordesillaská smlouva, uzavřená pouhé dva roky po objevení Nového světa, přisoudila nepoměrně menší část amerického kontinentu, uzurpovalo území náležející španělské koruně. Na rozdíl od španělské politiky, která sice pohlížela na Indiány jako na nesvéprávné děti, avšak otroctví zakazovala, využívali Portugalci domorodce na těžkou práci na plantážích.
Dva roky čekal Samuel Fritz v Pará na dopis z Evropy. Portugalský král ale nakonec bez výhrad uznal Fritzovy argumenty a nařídil jeho propuštění. Otec Samuel se konečně vydal na dalekou cestu proti proudu řeky až do své misie, k Omaguům. O několik měsíců později odcestoval v doprovodu domorodců do Limy,aby o situaci informoval místokrále.

INDIÁNI V NEBEZPEČÍ

O tom, jaký rozruch jeho průvod způsobil, jsme se už zmínili. Fritz při audienci popsal dramatickou situaci, předložil deník i svou mapu a požádal o vojenskou pomoc misiím před portugalskými útoky,které tehdy začaly zasahovat už i povodí Maraňonu. Místokrál, třebaže pomoc přislíbil, nechtěl vojensky řešit hraniční spor,neboť jej nepovažoval za důležitý. Fritz roztrpčen opustil v květnu roku 1693 rezidenci a odešel zpět do Amazonie. Na své cestě se však pečlivě věnoval měření horního toku Maraňonu, aby tak doplnil své velkolepé mapové dílo. Právě tehdy označil vysokohorské jezero Lauricocha v peruánských Andách za pramen Maraňonu, a tedy i celé Amazonky.
Portugalské expanze na území španělské koruny se v následujících letech stupňovaly. Přestože Fritz žádal o pomoc, psal autoritám v Pará, Quitu, Limě, Madridu i Římě, nedokázali Španělé rozpínavost Portugalců zastavit. Fritz už nemohl déle přihlížet utrpení, do něhož se amazonští Indiáni dostávali, a tak se rozhodl uskutečnit svůj odvážný a riskantní plán. Tisíce Yurimaguů a Omaguů přestěhoval bezmála dva tisíce kilometrů od jejich domovů. Charisma, trpělivost a mimořádné jazykové nadání, které Fritzovi umožnilo hovořit s Indiány jejich jazykem, nakonec dokázaly domorodce přesvědčit, aby své osady opustili. Byla to jediná cesta, jak se uchránit před otroctvím, jež by je pod portugalskou nadvládou dříve či později čekalo.

KARTOGRAF

Součástí nezbytných vědomostí, jimiž mu sel být vybaven každý misionář přijíždějící do neznámých končin, byla i znalost geografická, či spíše zeměměřičská. Misionáři byli totiž nejen "duchovními dobyvateli", nýbrž také prvními průkopníky,kteří nový kontinent poznávali, a své poznatky museli umět zaznamenávat. Fritz tuto úlohu pojal velkolepě a zanechal za sebou mimořádné mapové dílo, k němuž s úctou hleděli i pozdější přírodovědci a kartografové.
Sám Fritz hodnotil svou mapu slovy: "... Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce neboli Maraňonu s nemalou námahou a velkou prací, neboť jsem převážnou část jejího toku proplul. Ač se již dnes objevily mnohé další mapy,chci, aniž se někoho dotknu, přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná, protože buď měření na této veliké řece nebylo pozorné, nebo nebylo vůbec provedeno,nebo bylo z písemností různých autorů opisová no,což dohromady způsobilo zmatek." Fritzova mapa byla po letech naléhání vydána v Quitu roku 1707. Byla věnována španělskému králi Filipu V.Vědecké ocenění civilizátorské a kartografické práce otce Samuela, byť bylo učiněno mnohem později, dokazuje zejména vysoký stupeň vzdělanosti, pozorovací nadání, jasný úsudek a smysl pro spravedlnost. O jeho díle se s úctou a obdivem vyjadřovala řada uznávaných vzdělanců a odborníků. Jeden z nich o něm prohlásil: "Samuel Fritz, ačkoliv v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé..."

SUPERIOR

Po osm let, až do roku 1712, působil Fritz ve funkci superiora čili představeného spojených maraňonských misií. Na počátku roku 1714 odešel do vzdálené osady Jeberos na břehu říčky Aipena, aby tu jako řadový kněz působil až do konce svého života. Jeho poslední léta však byla navzdory oddanosti domorodců, kteří pro něj po celý život představovali tu největší útěchu, ve znamení smutku. Osudy misií, jež on sám založil, se ho bytostně dotýkaly.Coby stárnoucí muž (zemřel roku 1725) musel s bolestí přihlížet tragickému konci svého celoživotního díla. Omaguové, kteří patřili k nejpočetnějším kmenům na Amazonce, museli navždy opustit svůj domov a rozpínavost Portugalců nakonec vedla k úplnému zániku tohoto národa. Ti, kteří s Fritzem odešli na horní tok Huallagy a Ucayali, se asimilovali mezi okolní kmeny a postupně na svůj původ zapomněli.
Hodnocení misií mezi přírodními národy vyvolává s odstupem staletí širokou diskusi. Mnozí snášejí důkazy negativního dopadu na život původních obyvatel. Je však naivní domnívat se, že by některé oblasti odolaly rozpínavosti stále vyspělejší euroamerické civilizace. Činnost misionářů tak možná byla a je alespoň v některých případech paradoxně způsobem, jak je před jejími negativními dopady uchránit. V tomto smyslu je příběh Samuela Fritze pro všechny jeho následovníky, ať už bezprostřední, či současné, inspirací.