Vladimír Špidla

Jsou období, kdy je nastupující premiér širší veřejnosti prakticky neznámý a jeho angažmá nic neznamená. Jsou ale okamžiky, kdy se šéfem kabinetu přichází i nová epocha. Dost možná, že něco takového nastává vstupem Vladimíra Špidly do vládní Strakovy akademie.

Foto
Jeho obraz vytrvale prezentovaný v médiích připomíná postavu na půli cesty mezi mnichem a robotem: budíček v pět hodin, studená sprcha, ovesné vločky,v šest hodin porada vlády,dalších dvanáct hodin úřednické práce proložené malým obědem a politický mi schůzkami, poté několik kilometrů přespolního běhu a spokojené usínání nad verši Mariny Cvetajevové. Víkendy pak strávené v dnes už legendárním panelákovém 1+1 v Jindřichově Hradci. Z těchto stereotypních popisů vystupuje hodně černobílý portrét člověka, jehož vládě má Poslanecká sněmovna v těchto dnech vyslovit důvěru. Napadá: z jakého prostředí Vladimír Špidla vzešel, jaké jsou jeho názory a limity?

VOLOĎA

Vladimír Špidla se narodil 22. dubna 1951 v Praze v rodině silně věřících komunistů. Ruské označení Voloďa, jímž ho dodnes oslovuje jeho matka, zřejmě není náhodné. Sám premiér v rozhovorech uvádí, že jeho matka Dagmar byla v padesátých letech v různých funkcích v KSČ a po příchodu z Plzně do Prahy v polovině šedesátých let pracovala na katedře marxismu-leninismu Vysoké školy chemicko-technologické. Celé měsíce ale také trávila odloučeně od rodiny, protože, jak říká v mnoha rozhovorech sám Špidla, byla dlouho duševně nemocná.
Otec Václav začínal u kočovné divadelní společnosti, později studoval herectví na konzervatoři a v době války byl totálně nasazen. Po roce 1946 si ho k sobě do Vinohradského divadla vzal proslulý režisér a současně ředitel Jiří Frejka. Z mnoha vzpomínek tu vystupuje bohémský a veselý mladý muž. Postava jak z Labichových operetek, prohlásil o svém otci Špidla mladší. Jsou zde ale i jiné vzpomínky.
Foto
Vlastimil Brodský ho v knize z roku 1995 nazvané Drobečky z půjčovny duší popsal takto: " Ze všech nesnází, příkoří a trablů, kterými byl nástupem brutality postižen, ho pravděpodobně nejbolestněji (režiséra Frejku po únoru 1948 - pozn. red.) zasáhla okolnost, že nejagilnějším prostředníkem jeho likvidace byl jeho žák a náš kolega Václav Špidla. Bylo ironií osudu, že si ho Frejka vzal z Plzně k sobě na V inohrady jako znalce marx-leninismu v mylné naději, že ho ochrání proti stále sílícím tlakům té doby." Dodejme, že odchod z Vinohradského divadla Jiří Frejka nesl velmi těžce a v obavě z politického zatčení spáchal o dva roky později sebevraždu.
Nicméně ve vydání Brodského vzpomínek z let 1999 i 2002 už tento odstaveček chybí, přestože ve jmenném rejstříku odkaz na jméno Václav Špidla zůstává. Jeden z nakladatelů, Andrej Šťastný, vzpomíná, že šlo o zásah Brodského, protože na něj tlačila rodina jistého vinohradského herce a on neměl chuť tyto věci řešit soudně. Ublížil Brodský Špidlovi staršímu, nebo ne?

Foto
CAUSA FREJKA

Na tuto otázku odpovídá teatroložka Ladislava Petišková ve studii Ze zákulisí jedné štvanice (Konec režiséra Jiřího Frejky). Uvádí: " Nejstarší zápis ze schůze celozávodního výboru KSČ z 22. 2. 1950 začíná stížností na nevhodnou Frejkovu personální politiku - konfliktem starým jako divadlo samo: Frejka nepřidělil roli Hamleta Vladimíru Šmeralovi, t. č. předsedovi 21. svazu ROH, nýbrž Otomaru Krejčovi. Tehdejší šéf stranické organizace, Frejkův žák z konzervatoře a mladistvý herec Václav Špidla, předseda CZV KSČ, chce spolu se svým vrstevníkem Zdeňkem Bláhou zavést ,konečně v divadle pořádek`. Pořádkem se zde míní podřízení ředitele a režiséra Frejky mínění představitelů strany a samozřejmě i stranou ovládaných odborů."
Autoři textu poté vypracovali obžalobu na jeho další provinění typu, že "poukázali na kolísavé postoje hodné buržoazního intelektuála, který se přihlásil do KSČ až ve chvíli, kdy strana získala na autoritě" . Autorka studie v závěru píše : " Kádrovali nepohodlného, neposlušného ředitele, který byl podle nich docela slušným režisérem, ale - a v tom měli jeho kritici pravdu - opravdovým komunistou z přesvědčení nikdy nebyl."
Tyto a další dokumenty a vzpomínky v podstatě jen potvrzují Brodského verzi o mladém stalinistovi, který " jednou rukou psal básně a ve druhé držel revolver", jak o aktivitách generace mladých komunistických revolucionářů napsal ve své básni jejich mluvčí Pavel Kohout. Václav
Špidla pak v polovině padesátých let odchází do Plzně, kde začíná jako herec, postupně přechází na režii a končí jako šéf místní činohry.Když je začátkem šedesátých let z pražského Národního divadla vyštván režisér Otomar Krejča, přichází Špidla do zlaté kapličky už jako režisér,který tu měl pomoci posílit stranickou linii. Mezi hereckými hvězdami si příliš autoritu nezískal a jeho velká éra začíná o něco později.

Foto
URČUJÍCÍ ZÁŽITEK

Syn Vladimír mezitím studoval na gymnáziu v Praze. Sám označuje polovinu šedesátých let za krásná léta svého života. Pro něj i celou jeho generaci všechno naráz končí 21. srpna 1968 příjezdem okupačních armád. Tento moment se pro Špidlu otce i syna stal klíčovým okamžikem. Starší Špidla je vyškrtnut z KSČ a přechází do divadla na Kladně, jeho syn zaujal vůči novému režimu pasívně antikomunistický postoj.
Tehdejší dramaturg kladenského divadla Zdeněk Hedbávný vzpomíná na Špidlu staršího jako na společensky duchaplného mu že, kterému se povedlo několik her.Zmiňuje například inscenace Fausta v hlavní roli s Janem Třískou a Dürrenmatovu Návštěvu staré dámy. "Byl to kvalitní český režisér," vzpomíná dnes. Stejně jako na jedno posezení po divadelní premiéře na Kladně, kterém u byl přítomen i syn Vladimír.Tichý hoch s brýlemi měl v okruhu několika vysokoškoláků pronést: " Podstatné je, aby se naše generace nezkurvila a udržela si názor."
Nutno říct, že této maximě mladý Špidla dostál. Po studiu na filozofické fakultě, obor historie-prehistorie, odchází jako mladý otec do podnájmu u Jindřichova Hradce a další léta vykonává různá povolání od pošťáka až po archiváře. Jeho postoje mají blízko k tomu, co později získá označení "šedá zóna" slušnosti. Několik let před listopadem 1989 pracuje jako referent na okresním národním výboru. Od roku 1987 pak žije se svou druhou manželkou Viktorií.

Foto
STRANICKÝ VZESTUP

Už v prosinci 1989 Vladimír Špidla spoluzakládá ČSSD v Českých Budějovicích. Krátce před stranickým sjezdem v únoru 1993 se spíše pragmaticky připojuje ke křídlu Miloše Zemana, které zde vítězí. V té době působí jako ředitel Úřadu práce v Jindřichově Hradci a z jeho tehdejších politických prohlášení lze zaznamenat zdrženlivý postoj ke vstupu do NA TO a protest proti prodloužení věku odchodu do důchodu.
Do Poslanecké sněmovny se Špidla dostává v létě 1996 a hned na sebe upozorňuje svými věčně pomačkanými saky,rozcuchaným účesem a výrazem šíleného profesora chemie. Na jaře 1997 je na sjezdu v Bohumíně zvolen prvním místopředsedou, přičemž se stává součástí Grossovy hlasovací skupiny,která poráží Zemanova muže Ivana Havlíčka.
Už v té době Miloš Zeman mluví o svém korunním princi a vyslovuje jméno Stanislava Grosse. Nicméně dnešní ministr vnitra začíná časem mít podle Zemanova mínění nezřízené mocenské ambice, buduje si vlastní zázemí ve Středočeském kraji, kde dává prostor mnoha opozičníkům, a tak za svého nástupce začíná od roku 1999 Zeman označovat loajálního Špidlu. Tato podpora vrcholí v roce 2001, kdy je Špidla zvolen předsedou sociální demokracie.

ZEMAN A ŠPIDLA

Oba předsedové ČSSD jsou z jedné a téže elity,jež vstoupila do politiky krátce po listopadu 1989. Odlišnost je v tom, že Špidla tvoří její druhou vrstvu. Na rozdíl od Zemana, který byl do politických výšin katapultován okamžitě, si Špidla dlouho a trpělivě budoval pozice. Jeho životní styl a pracovní nasazení jsou ztělesněním venkovské ambice ve stylu: já vám to v Praze ukážu, vy flákači.
Oba jsou stejně samorostlí mužové, přičemž jeden se tomu druhému příliš nepodobá. Zeman je bytostný intelektuální elitář a milovník filozofa Friedricha Nietzsche, jehož si v mládí často nahlas četl před zrcadlem, stylizuje se do pozice všemocného génia v lidském mraveništi. Socialistickou ideologii a program vždy chápal jen jako nástroj své seberealizace a prostředek, jak zapsat své jméno do dějin. Většinu osob kolem pak vnímá jako "lidi s tu větším, tu menším deficitem inteligence" ,jak se vyslovil o většině politiků své strany na posledním sjezdu.
Současně byl Zeman bytostný hráč, kterého k smrti bavilo být tribunem lidu, často manipulovat, urážet, a především vítězit. "Za svou kariéru jsem zlikvidoval osm malých levicových stran," prohlásil nedávno a bylo z toho cítit pravé zemanovské uspokojení. Že politické angažmá přijal právě v socdem, byla jen shoda historických okolností.
Politické motivace Vladimíra Špidly jsou naopak primárně ideologické. Nikoli zemanovsky otisknout se v dějinách, ale "otisknout svou vlastní představu do dějin, to je pro mě ta hlavní motivace" ,jak řekl v magazínu LN.Podobně popsal svůj hnací motor ve vyznání pro časopis Profit, kde řekl, že " dnes je mou základní jistotou to, že prosazuji určitou myšlenku".
Jestliže u Zemana sloužila idea jeho mocenským zájmům, slouží Špidla v mnoha ohledech právě socialistickým idejím. Odtud jeho sklon k askezi a důraz na propagaci vlastních občanských ctností, zmíněných v úvodu. Někdy působí jako známý fanatik ctnosti, francouzský revolucionář Maximilien Robespierre. " Nebránil bych se tomu označení," prohlásil nedávno na TV Prima o tomto politikovi konce 18. století, majícím v době Velké francouzské revoluce na svědomí rozpoutání ďábelského kola politických procesů. V mnoha rozhovorech také Špidla stále opakuje své životní moto: " Všechno je ztraceno kromě cti a té zbylo po čertech málo."
Špidla je skutečně socialistou z přesvědčení a má rovnostářství hluboko v sobě. Ruku v ruce s politikem-ideologem přitom jde pedantický úředník, jenž posiluje svou politickou moc skrze skříně plné informací. Zvláště v posledním roce Zemanovy vlády, když získal dohled nad činností Bezpečnostní informační služby,tvrdí jeho nejbližší spolupracovníci, že Špidla dlouhé hodiny věnuje studiu a vyhodnocování důvěrných informací z BIS.
Po letech Klausovy a Zemanovy nevšímavosti získaly tajné služby oddaného čtenáře a ochránce, který se rád a dlouze nechává informovat o různých probíhajících kauzách. Když si uvědomíme, že pod něj z titulu premiéra bude spadat ještě Národní bezpečnostní úřad a že se Špidla minulý týden stal i šéfem vládního výboru pro koordinaci všech služeb, bude toto spojení možná politicky rizikovější než jeho tolik propagované ekonomické představy.

POLITICKÝ INSTINKT

Bylo by ale nesprávné vidět Vladimíra Špidlu jako omezeného fanatika myšlenky. Takoví lidé se obvykle v demokraciích nestávají předsedy stran, natož premiéry. Exposlanec Špidla je přes svou vnější zarputilost také mužem, který prokazuje slušnou dávku politického instinktu a flexibility.
Bývalý ministr práce a sociálních věcí na sebe upozornil koncem roku 2000, v době televizní vzpoury.Několik týdnů předtím ještě trval na tom, že politici mají právo mluvit do výběru ředitele veřejnoprávní televize. Když se ale rozhořela stávka a on pochopil nové rozložení sil, už 28. prosince jel na Kavčí hory a tvrdě tlačil na Jiřího Hodače, aby rezignoval. Ten se později nechal slyšet, že předtím byl na vážkách, ale po tak brutálním nátlaku odstoupit odmítl. O šest dní později vystoupil Špidla na první demonstraci na Václavském náměstí, kde slíbil nový zákon o způsobu jmenování Rady České televize a spíše nepřátelsky naladěných sto tisíc demonstrantů získal na svou stranu. Lze říct, že právě na prknech tohoto pódia byla počata dnešní vláda "101".
Velkou míru přizpůsobivosti prokázal předseda ČSSD rovněž před volbami do Poslanecké sněmovny v létě 2002. Dlouho a systematicky s najatou reklamní agenturou pracoval na změně svého obrazu - z roztržitého poplety na sebevědomého vůdce, což se nakonec obdivuhodně podařilo. Pověstnými se stala především jeho rozhlasová a televizní vystoupení, kde udivoval překvapivou prezentací čísel a statistik. Analytik Pavel Kohout v rozhovoru pro Reflex jako hlavní charakteristiku Špidly vidí, že "nemá ani teoretické, ani praktické zázemí v ekonomii nebo financích" .Na téma Špidla a interpretace dat zase říká: "Špidla občas argumentuje manipulativními, někdy až fantazijními statistikami. Při jedné diskusi například uvedl jako příčinu nízké nezaměstnanosti v USA vysoký počet vězňů. Kdo si dá tu práci a najde příslušné statistiky, samozřejmě ví, že jde o úplný nesmysl. Během diskuse však není čas hledat statisticky podložené protiargumenty, takže Špidla často vyhrává." Příčinou letošního volebního vítězství ale spíše bylo, že dokázal velmi široký počet lidí přesvědčit, že ochrání jejich sociální zájmy.

Foto
NOVÁ EPOCHA?

To, co se před námi v politice otevírá, není běžná čtyřletá vláda, ale nová epocha se svými nezaměnitelnými obrysy,slovníkem a životním stylem. Tak si to ostatně přeje i Vladimír Špidla, když vyzval k odstřižení od devadesátých let, jež považuje za sérii promarněných příležitostí. Hlavně z tohoto důvodu nevzal do své vlády nikoho z těch politiků KDU-ČSL a Unie svobody,kteří v minulosti působili ve vládách Václava Klause. Jaké budou kontury Špidlovy doby?
Premiér Špidla reprezentuje nové paradigma, nový převládající způsob politického myšlení, jež ho možná přežije - mentalitu zadlužování. V minulém desetiletí se politici různých barev s větším či menším úspěchem pokoušeli o vyrovnanost státních financí a makroekonomickou rovnováhu. Nyní přichází Špidla s opačným étosem, zhmotněným ve slovech: zadlužení státu ještě není tak vysoké, tak proč si trochu neužít.
Pikantní je, že tato nová veřejná mentalita je v rozporu se Špidlovým privátním životem, kde dává najevo opovržení ke hmotným statkům. Tento postoj vychází ze dvou nevyslovených předpokladů: přesvědčení o všemoci sociálních programů a dávek, jimiž může ovlivňovat rytmus života společnosti, a současně neznalosti základních pojmů tržní ekonomiky.
Všimněme si, jak Špidla zásadně mluví o zdrojích, nikoli penězích, či dokonce penězích daňových poplatníků, které se musejí nejdříve nějak vydělat, poté teprve vybrat a zčásti přerozdělit. "Zdroje tu jsou," donekonečna opakoval před volbami a připomínal kouzelníka, jenž dokáže mávnutím proutku vyrobit zlato z olova. Někdejší probouzení podnikatelského étosu, spojeného pochopitelně s mnoha omyly, postupně nahrazuje špidlovský étos státu jako jediné jistoty v mnoha oblastech živo ta, spojeného s menší mírou osobní svobody.Mentalita státního zadlužování, vyšších daní a rozsáhlých sociálních transferů přitom bude směřovat k jevu označovanému v západní Evropě jako sociální narkomanie, jejímž výsledkem je ochabnutí iniciativy a pasivita významných vrstev občanstva.
V jistém smyslu to bude pokus opakovat západoevropský vývoj ze šedesátých a sedmdesátých let, kdy se budoval silný sociální stát, který se politici v následujícím desetiletí pokoušeli odbourávat jako finančně neúnosný.Jestliže jsme po roce 1989 v České republice propadli iluzi, že jsme skočili přímo do této fáze liberální demokracie, tak si zřejmě budeme zpětně mu set projít i tímto prvním obdobím. Vladimír Špidla se v tomto kontextu řadí ke krajní levici evropského socialistického proudu. Potvrzuje to i skutečnost, že když byla před půldruhým rokem vyvolána v socdem diskuse o politice třetí cesty britského premiéra Tonyho Blaira, patřil Špidla k jejím odmítavým kritikům.
Ota Novotný,sociolog sociálně demokratické orientace, na téma Špidlova sociálního státu nedávno v Právu kriticky napsal: "Starý koncept sociálního státu naráží na své limity a vyžaduje reformu. Ocitá se v bludném kruhu - reprodukuje podmínky, které se původně snažil velkorysou sociální politikou vymýtit. Vydává miliardové prostředky na podporu sociálně a ekonomicky handicapovaných skupin, málo se však stará o změny podmínek, jimiž jsou tyto skupiny generovány ... Špidla by neměl mást veřejnost, že o tom neví , a měl by své vyprávění o sociálním státě zbavit omšelého ideologického balastu. Spasitelem sociálního státu v obnošeném sociálně demokratickém střihu se nestane, pokud se nechce stát politickým reakcionářem."