Jedenáctinásobná šampiónka Evropy, čtyřnásobná mistryně světa, držitelka sedmi zlatých olympijských medailí a v roce 1968, pro tuhle zemi tak pohnutém, nejlepší světová sportovkyně a zároveň, po Jacqueline Kennedyové, druhá nejpopulárnější žena planety. To všechno byla "naše Věrka", jak ji nazývaly milióny. Osud však bývá krutý. Tragická rodinná událost proměnila život Věry Čáslavské v příběh antické tragédie. Přes pět let žije v ústraní, a co je horší - v tomto příběhu zatím neplatí, že čas hojí rány. Navíc se zdá, soudě podle některých článků v tisku, že vše, co slavná gymnastka pro věhlas naší země ve světě udělala, je téměř přitěžující okolností.
Stín této zatím neuzavřené životní kapitoly padl i na nedávné oslavy významného životního jubilea naší největší sportovkyně všech dob. Nekonaly se. Jubilantka odmítla i setkání v úzkém kruhu Českého olympijského výboru a tiše odjela, jak mívá ve zvyku, z domu s pečovatelskou službou, kde trvale žije, na neznámé místo mimo Prahu. Nicméně její přátelé, kteří s ní udržují kontakt, nepřestávají doufat v obrat.
Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze a dětství prožila v Karlíně, kde měl otec obchod s lahůdkami. Maminka byla v domácnosti a dbala o výchovu tří dcer. Balet a krasobruslení byly obory, v nichž měly podle představ ambiciózní matky vynikat. Na primabaleríny si Hana, Eva a nejmladší Věra hrály od chvíle, kdy viděly v Národním divadle Labutí jezero. Tehdy Věrka ještě nechodila ani do první třídy. Krásné holčičí roky prožily sestry v baletu a na ledě. Jednou však baletní škola choreografa Borise Milce vystupovala v televizním studiu a tam byla i kladina, na níž exhibičně cvičila gymnastka Eva Bosáková. V přestávce mezi zkouškou a vysíláním si čiperná Věra kladinu vyzkoušela, maminka Čáslavská nabídla paní Bosákové koláč a dala se s ní do řeči. "Ta vaše holka je strašný číslo. Přiveďte ji někdy za mnou do tělocvičny v Ymce," řekla pak gymnastka matce. Takto nenápadně, začátkem roku 1957, se rozhodlo o Věřině osudu. Dále šlo všechno bleskově: za pár měsíců, v patnácti letech, vyhrála mistrovství republiky dorostenek i juniorek, o rok později skončila osmá ve víceboji na mistrovství světa žen a v sedmnácti se stala mistryní Evropy na kladině. Tělocvična a škola, to byl její život. Na nic jiného nezbýval čas. Protože se po základní škole naplno věnovala gymnastice, studovala večerní dvouletou ekonomickou školu, odtud přešla na večerní jedenáctiletku a maturovala s vyznamenáním.
"Věra byla ohromný talent, děvče plné energie a bez zábran, zatímco Eva už byla usazená dáma," vzpomíná Vladimír Prorok na dobu, kdy trénoval obě slavné gymnastky, a zmiňuje zvláštní, ve sportu nebývalou okolnost, jež vypovídá o charakteru Čáslavské: "Věra natolik ctila Evu, že ji nechtěla porážet, proto v závodě mnohdy vynechala náročný prvek, který bezpečně uměla, a tak získala méně bodů. Eva to samozřejmě poznala a odmítala." Na olympiádě v Římě 1960 kralovala ještě Bosáková, Věřina první trenérka a brzy i kamarádka. Na dalších hrách - v Tokiu 1964 a v Mexiku 1968 - už necvičila a tady byla královnou Věra. Její trenéři, zpočátku Prorok a později Slávka Matlochová, vymýšleli nové, často velmi riskantní prvky, ona je převáděla do praxe, a tím určovala vývoj světové gymnastiky. V Japonsku, kde získala tři zlaté olympijské medaile, mohla vyjít na ulici pouze v šátku a s černými brýlemi, ale i tak ji lidé v obchodním domě poznali a nákup se proměnil v nekonečnou autogramiádu.
Vrchol kariéry prožila na olympijských hrách v Mexiku. Konaly se v říjnu, krátce po přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Domácí diváci odsuzovali okupaci naší země a skandovaným pokřikem "Vera-Vera-ra-ra-ra!" dávali jejímu cvičení křídla. Stala se hrdinkou her, získala čtyři zlaté (přeskok, bradla, prostná, osmiboj) a dvě stříbrné medaile (kladina a družstva). V Mexiku závodila naposledy a hned po skončení olympiády se tu provdala za běžce Josefa Odložila (na OH 1964 druhý a na OH 1968 osmý, vždy na trati 1500 metrů). V příštím roce se jí narodila dcera Radka a o pět let později syn Martin. Za podpis výzvy Dva tisíce slov v roce 1968 se počátkem Husákovy normalizace ocitla na indexu, nicméně v době mateřské dovolené dálkově vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu UK a od roku 1974 pracovala jako trenérka. Potud nemá její příběh žádnou mimořádnou zápletku.
O tom, že se do Mexika vrátí pracovně jedenáct let po olympiádě, rozhodl politický obchod, o němž se však v minulém režimu nemohlo psát. Když se totiž Sovětský svaz dohodl s Mexikem, aby místo něj dodávalo na Kubu uhlí, žádali za to Mexičané do své země experty ze socialistických zemí a mezi nimi uvedli trenérku Čáslavskou-Odložilovou. Moskva řekla ano a Husákův režim nemohl být proti. Takže do Mexika putovala kompletní rodina: Josef trénoval místní atlety, Věra zdokonalovala gymnastky a brzy se proslavila i v mexické televizi, kde nejprve moderovala cvičení pro ženy a později kursy společenského chování. Tři roky (1979-81) však rychle utekly, rodina odolala pokušení emigrovat a vrátila se do Prahy.
ŽENA A MUŽ
Muž má být "hlavou rodiny" a žena by měla stát v pozadí - taková byla podle lidí, kteří je znali zblízka, představa Josefa Odložila o manželství. Tohle však nabourával fakt, že slavná gymnastka byla všude, kam spolu přišli, středem pozornosti, zatímco on byl "jen jejím manželem". Jejich vztah dostal údajně první vážnou trhlinu v Mexiku, kde se Odložil rozhodl, že bude prvním našincem, jenž vystoupí na vrchol Mount Everestu, a byl tomu ochoten obětovat hodně. Tvrdit, že tím chtěl změnit bilanci svých a ženiných úspěchů, může být stejně tak pravdivé jako nepravdivé. Zato zcela jistým ohniskem manželských svárů byla výchova dětí. Důstojník Odložil vyznával řád a přesné plnění povinností, ale prosadit tohle ve vlastní rodině, u svých dětí, se mu nepodařilo. Bránila mu v tom vlastní žena. Věra Čáslavská byla totiž typem matky, jež příliš ochotně píše dětem omluvenky do školy či jim jinak uhlazovala cestičky. Tohle tvrdí i její nejbližší přátelé. Ona trávila dny na tréninku gymnastek Sparty, on pracoval v armádě, a navíc trénoval sparťanské běžce. "Věra vychovávala děti pomocí telefonu., Martine, nezapomeň jít na španělštinu, Radko, ty musíš udělat to a to!´ Takto jim dávala pokyny, ale pro klid v rodině často odmítala účast na zájezdech," vzpomínají její gymnastické kolegyně z vrcholového střediska. Třebaže manželství dvou vyhraněných osobností skončilo v roce 1987 rozvodem, napětí v rodině tím neskočilo. Josef Odložil psal ještě před listopadem 1989 dopisy různým institucím: protestoval v nich proti rozhodnutí soudu, jenž přidělil děti matce, nebo poukazoval na to, že kvůli své ženě, signatářce Dvou tisíc slov, měl zastaven služební postup. Tento - podle svých přátel rovný a charakterní chlap - byl asi docela na dně.
V revolučních dnech roku 1989 hovořil z balkónu Melantrichu jménem sportovců jako první Odložil: vyhlásil tvrdý boj dopingu a chtěl založit nový klub olympioniků. Jako první ze sportovkyň promluvila z téhož legendárního místa Čáslavská, která tu při setkání s Václavem Havlem dostala nabídku - být primátorkou Prahy. Odmítla s tím, že by na to nestačila. Záhy jí nově zvolený prezident nabídl místo své poradkyně pro sociální politiku, které v lednu 1990 přijala. Poté ji oslovil nově se tvořící Československý olympijský výbor a v dubnu 1990 zvolil za předsedkyni. Ocitla se tak v neúnosném pracovním zatížení. "Byla samozničitelná, na Hradě se snažila řešit každou stížnost, žádná křivda jí nebyla lhostejná. Takovou zátěž nemohla dlouho vydržet, ale to jí nebylo možné vysvětlit," říkají lidé z jejího okolí. Atletka Helena Fibingerová dodává: "Věra je moje výborná kamarádka, a když jsem viděla, jak toho má moc a nestíhá, přijela jsem občas na skok do Prahy a trochu jí aspoň uklidila byt a uvařila." Pracovat čtrnáct hodin denně nemohla dlouho vydržet. Proto z prezidentské kanceláře v roce 1992 odešla a věnovala se jen olympismu. "Při vzniku nového Československého a pak Českého olympijského výboru sehrála nezastupitelnou roli, vůči sponzorům skýtala ty nejvyšší záruky," připomíná její zásluhy Karol Špaček, donedávna generální sekretář ČOV.
Josef Odložil se znovu oženil a na ministerstvu obrany chystal v roce 1990 nový koncept armádního sportu. Současně sbíral tajné materiály o dříve státem řízeném dopingu, obvinil mimo jiné premiéra Mariána Čalfu, odpovědného za tuto sféru v minulém režimu, psal ostré články do novin a hrozil zveřejněním seznamu "bobulářů". Prohlásil také, že "komunisté si našli trojského koně v paní Čáslavské, aby ovládli pro sportovce nejposvátnější, olympijskou půdu". Nešlo tu o pokračování "manželského duelu"? Kdo to potvrdí, či vyvrátí? Odložil měl v mnohém kus pravdy, ale počínal si příliš razantně a přímočaře, v důsledku čehož ztrácel půdu pod nohama. Když nejspíš z podobných důvodů ministerstvo odmítlo jeho projekt, sloužil půl roku u vojsk OSN v Iráku. Tehdy také exmanželé vedli mezi sebou soudní spor. Kdysi společně koupili v Praze 6 parcelu za desítky tisíc korun, na níž nechala Věra Čáslavská po rozvodu postavit vilku. Bývalý manžel chtěl nyní polovinu ceny pozemku, avšak podle aktuálního ceníku, v řádech šesti nul.
TRAGICKÝ STŘET
Jejich syn Martin (1974) se od dětství věnoval judu a po vzoru rodičů chtěl být vrcholovým sportovcem. Studoval na sportovním gymnáziu, ale u maturity v roce 1993 neuspěl a čekal ho reparát. Když se o tom Josef Odložil po návratu z Iráku dozvěděl, vydal se za ním, aby mu se studiem pomohl. Při setkání v noci ze 6. na 7. srpna na diskotéce v Domašově na Šumpersku syn fyzicky napadl otce, ten upadl do kómatu, z něhož se již neprobral, a 11. září 1993 ve věku nedožitých pětapadesáti let zemřel; z druhého manželství měl dvě děti, dceru (1989) a syna (1992). Zprávy o vyšetřování, názory svědků, pozůstalých a expertů dlouho plnily stránky novin. Nakonec soud shledal Martina Odložila vinným a v listopadu 1996 ho za ublížení na zdraví s následkem smrti poslal na čtyři roky do vězení. Václav Havel mu však v lednu 1997 udělil prezidentskou milost, což vyvolalo v médiích jednu z největších polemik o tomto institutu, přičemž převládalo mínění, že Havlovo rozhodnutí bylo protekční, a tudíž nesprávné.
Tragická událost se všemi nevratnými důsledky, zřejmě i pocit určité morální spoluviny, mediální kampaň, ale také pokračující soud s příbuznými zemřelého o pozemek - to vše dohnalo Věru Čáslavskou k psychiatrické hospitalizaci. "Nikdy jsem nebyla tak odvážná a sebevědomá, jak si mě lidi v dobách mé sportovní slávy vysnili, abych hledala sílu jen sama v sobě," sdělila později při rezignaci na funkci předsedkyně ČOV, v níž se ještě zúčastnila olympiády v Atlantě 1996. V cyklu televizních dokumentů Genus režisérky Olgy Sommerové řekla v prosinci téhož roku o svém osudu: "Život přináší velké bolesti. Ale já věřím, že vše se v dobré obrátí. Ta naděje tady je a já věřím, že zase budeme žít trochu radostněji, i když to, co se přihodilo, se nedá nikdy vrátit zpátky." Po opuštění psychiatrické léčebny v roce 1998 se uchýlila do ústraní a od té doby žije sama v domě s pečovatelskou službou v Praze. Stýká se jen se svými dětmi, sestrou a s hrstkou nejbližších přátel. Chce snad touto paradoxní samovazbou odčinit synův podíl na tragédii, nebo jsou pro ni skepse a únava ze života břemena, s nimiž si momentálně neví rady? Na tyhle otázky zná odpověď jen ona sama. Na veřejnosti se naposledy ukázala koncem roku 2000 při vyhlášení ankety o sportovní gymnastku dvacátého století, v níž zvítězila, a při pohřbu Emila Zátopka. Pokaždé byla elegantní a šarmantní, taková, jakou jsme ji vždy znali. Pokud jde o poslední kapitolky jejího příběhu, soud o pozemek dopadl pro její rodinu v rámci možností uspokojivě a kromě toho Martin poskytl pozůstalým odškodnění v řádu statisíců. A pokud může mít dnes z něčeho radost, pak určitě z toho, že syn končí studium práv. "Chceme Věře pomoci, ale nevíme jak. Měla by už skoncovat s tím věčným sebetrápením, jehož se zarputile drží jako obranného krunýře, a začít zvolna aktivně žít," tvrdí její přátelé z klubu olympioniků a doufají, že se neodsoudila k vlastní samovazbě na doživotí.
