"To, že je Jan Kavan předsedou Valného shromáždění OSN, je pro Českou republiku mimořádně významné," prohlásil nedávno Vladimír Špidla. Napadá: kdo vlastně reprezentuje stát na mezinárodním fóru, které je pro premiéra této země tak mimořádně významné?
Rosemary tehdy byla absolventkou britského pedagogického institutu a svého budoucího manžela potkala v roce 1943 na politických seminářích. " Nejprve - říkal - je třeba zrušit soukromé vlastnictví. Potom vložit průmysl do rukou dělníků, rozdělit velkostatky mezi rolníky. Tak se odstraní vykořisťování člověka člověkem. Zisky budou užívat ti, kdo se o ně zaslouží. Z jeho úst to znělo docela jednoduše." Vzpomínky na Pavla Kavana vytvářejí obraz středověkého misionáře zapáleně šířícího víru v cizím světě. " Sloužil krásnému snu a nemohl si dovolit o sobě pochybovat.... Potřeboval hladký,bezproblémový vztah, který by mu umožnil soustředit veškerou energii na práci a politiku. Vyžadoval bezpodmínečnou lásku a obdiv za všech okolností," uvádí už po letech Rosemary, jež krátce po svém příjezdu do poválečné Prahy pochopila, co asi bude její úlohou - být oddanou pomocnicí na cestě k onomu snu. Z dnešního pohledu jde o příběh profesionálního revolucionáře, který se všeho vzdal ve prospěch uskutečnění idejí. Ty posléze civilizačně zničily část Evropy a nakonec i jeho samotného.
V roce 1946 byl Kavan jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí vyslán na velvyslanectví do Velké Británie. Zajímavá je v tomto období událost z března 1948. Pavel Kavan se objevil v Praze a jako možná poslední z diplomatů hovořil s Janem Masarykem. O pár hodin později skončil ministr zahraničí mrtev pod okny Černínského paláce. Stejného paláce, do něhož bude Kavanův syn přesně za padesát let instalován jako ministr.
V té době se Kavanovi staršímu jeho velký sen komplikuje. Nastávají léta bojů jedné komunistické kliky proti druhé a tyto děje vrcholí vzájemnou perzekucí špičkových komunistů mezi sebou. Kavan byl v roce 1952 zatčen a záhy se stal jedním z hlavních svědků v procesu proti Slánskému a spol. Poté je v dalším procesu sám odsouzen na 25 let. Po třech a půl roce se náhle vrací a soud ruší jeho rozsudek. Krátce po návratu se s typicky kavanovsky ničivou energičností pouští do reformování komunismu - organizuje setkání kriticky naladěných komunistů a přichází s různými projekty. "Pavla zase mučil jeho starý strach, že zemře dřív,než dosáhne svých cílů," vzpomíná Rosemary na svého muže, jehož celá rodina měla problémy se srdcem. Kavanovo nelidské prožívání politiky,spojené se zhrzenou láskou ke KSČ,vede už ve čtyřiceti třech letech k prvnímu infarktu a koncem padesátých let k zástavě srdce. "Pavlův příběh smrtí neskončil. Svým osudem zformoval životy svých synů: Jan se stal aktivistou a reformátorem. Zdeněk se stáhl do ochranného krunýře myslitele a pozorovatele," píše Rosemary.
KAVAN II.
Starší syn Jan se narodil 17. října 1946 v Londýně. Po návratu do Prahy v roce 1950, a zvláště po zatčení otce ho stíhala jedna nemoc za druhou - více než deset zápalů plic, záněty středního ucha a angíny byly na denním pořádku, takže vyrůstal spíše jako zakřiknuté dítě plné zapovězených ambic. Teprve ve vyšších ročnících střední školy začíná nápadně připomínat svého otce. Především svou uhranutostí politikou a představou o vlastním poslání.
V polovině šedesátých let začal studovat na novinářské fakultě a přispívat do mnoha novin a časopisů. Žurnalistika ale jako by byla spíše záminkou, jak dělat politiku jiný mi prostředky.Mnozí spolužáci z té doby na něj neurčitě vzpomínají v podstatě jako na komunistu. Možná je ale jenom odpuzoval svým přepolitizovaným slovníkem a stylem vystupování, který nesouzněl se svobodomyslnou studentskou atmosférou té doby. Kavan se významně angažuje v Československém svazu mládeže a snaží se reformovat tuto jedinou mládežnickou organizaci. Zlom nastává, když je z vysoké školy vyloučen jeden z tehdejších kritiků ČSM, student Jiří Müller.
Tehdy se ve strašnickém bytě Kavanových dává dohromady neformální skupina mladých (Kovanda, Laštůvka, Pinc, Holeček, Holub), která se snaží zvrátit rozhodnutí o Müllerově vyloučení. Byt na Padesátém 35 se záhy přeměňuje v útočiště, které účastníci setkání později nazvou "kavanovskou komunou". Každý,kdo sem přijde, je vlídně přijat matkou Rosemary, dobrou duší těchto sešlostí, může zde přespat, dostane jídlo stejně jako nové informace a hodně se tu diskutuje o reformách ČSM i světa kolem. Těžko říct, jestli o "komuně" věděla Státní bezpečnost. Faktem je, že v Cibulkových seznamech agentů StB figuruje Kavanova matka jako tajná spolupracovnice v letech 1959-67.
Koncem šedesátých let se začíná rýsovat portrét Jana Kavana, jak ho známe do dnešních dnů. Plný chaotické činorodosti, se kterou spojuje různé typy lidí, naplněný kavanovským přesvědčením o vlastním předurčení. V květnu 2000 vydávají John Bok a Přemysl Vachalovský knihu KATO - příběh opravdového člověka. Jedná se o přetištění podstatných částí agenturního svazku, který si o J. K. vedla bývalá Státní bezpečnost v letech 1969-71. Přes pět set stránek nechává nahlédnout do určitého způsobu myšlení jedné i druhé strany.
Rok 1968 zastihuje Kavana rozběhaného po celém světě - ve Spojených státech se na demonstraci proti vietnamské válce rve s policií, pronáší plamenné projevy na konto vládnoucího režimu a obstarává si studijní pobyt v anglickém Oxfordu. V lednu 1969 se celá situace zkomplikuje - svou nedbalostí je obviněn z devizového přečinu a není mu vydána výjezdní doložka pro cestu do Británie. Tehdy rozehrává svou možná první velkou hru s StB.Několikrát se v pražských kavárnách stýká s československými rozvědčíky pracujícími jako zaměstnanci zastupitelského úřadu v Londýně. Pomocí jemného systému náznaků a slibů se z nich snaží získat pomoc při vyřízení výjezdního povolení.
Tyto kontakty probíhají s nebývalou intenzitou rovněž po jeho příjezdu do Londýna. Je možná lhostejné, zda šlo, nebo nešlo o vědomou spolupráci s StB,jak se o tom vedla velká debata začátkem devadesátých let. Skutečností je, že Kavan v té době nosí (ať už rozvědčíkovi, nebo diplomatovi) desítky zpráv a informací z prostředí studentského hnutí a "nepřátelské" emigrace, přestože ho mnoho kolegů před lidmi z ambasády varuje. "Vytěžitelnost jím sdělených poznatků byla téměř sto procent," píše se na straně 503 uvedené knihy. Tato první vysoká hra končí někdy v červenci 1970, kdy se rozhoduje zůstat v exilu v Londýně.
DRUHÁ HRA
Další etapa jeho života nastává v roce 1971, když v Londýně založil agenturu Palach Press, šířící na Západě informace o opozičním hnutí v Československu. J. K. také do začátku osmdesátých let vybudoval největší ilegální kanál na dovoz zakázané literatury.Nemalá část disidentů proto dodnes mluví o klíčové Kavanově roli ve formování opozičního hnutí.
Jiná část, převážně exilových aktivistů, současně Kavanovi vytýká sklon k dobrodružnosti a neopatrnosti. Rovněž kritizuje Kavanův vztah k penězům plný veselé anarchie. Těžko říct, kdy začíná Kavanova druhá "vysoká hra", v jejímž rámci se několikrát s britským pasem na cizí jméno senzačně objevuje v Praze a setkává se zde postupně s několika disidenty (Šabata, Dienstbier,Uhl, Havel). Otázky, jestli se tak dělo s vědomím britské MI5, nebo jestli o jeho pobytu věděla StB, zůstávají nezodpovězeny.Jisté je, že žádný jiný z opozičníků se za normalizace do bývalé vlasti tímto způsobem nevypravil.
Stejně v přítmí zůstává jiná jeho aféra z roku 1976. Na letišti v Belgii byl přistižen, jak tlačí kočárek plný hašiše (nebo marihuany?). Okamžitě byl deportován do vězení, odkud je za několik dní propuštěn. Oficiální Kavanovo vysvětlení je, že pomáhal své přítelkyni, kterou náhodou potkal na letišti. Jiní spekulují, že se z vězení dostal z úplně jiných důvodů. Škoda že tak vysoce postavený politik k těmto a jiným věcem dodnes mlčí, takže vyvolává kolem své osoby opar tajemna a spekulací.
Jan Kavan v této době ze všeho nejvíc připomíná jiného profesionálního revolucionáře - Julia Fučíka, který se za protektorátu toulal ve směšných převlecích mezi byty svých milenek a současně se věnoval roznášení letáků. I pro Kavanův vztah k ženám je typická zvláštní nenasytnost, spojená s existencí několika nemanželských dětí.
Kavan vždy těžil ze své neuvěřitelné výmluvnosti a image člověka zaujatého vyššími úkoly. Takže nebylo výjimkou, že mnohá z jeho přítelkyň se záhy přeměnila ve spolubojovnici na velkém díle jeho života. Právě častý Kavanův výrok: " Nenechám zničit dílo svého života," který potvrzuje několik jeho přátel, je možná dalším klíčem k jeho osobě. "Dílo jeho života? To je osobní vzestup Jana Kavana a nejlépe, aby nějak souvisel s politikou," říká bývalá disidentka a novinářka Petruška Šustrová. "Kavan nemá skutečné přátele, protože je schopen jen účelových vztahů a všechno koncentruje jen na sebe a svůj vzestup." Nutno říct, že to dělá s nervní energičností, připomínající otce Pavla, ústící až do několika prodělaných infarktů.
Pro jeho politickou kariéru po listopadu 1989 bylo rozhodující setkání s Milošem Zemanem, který se stává hlavním garantem jeho vzestupu. Tři momenty přispěly ke spojenectví těchto mužů. Předně veselé chlapské kumpánství, spojující tyto dlouholeté staré mládence, trpící tím, že v době vlády Občanského fóra nebyly jejich schopnosti dostatečně oceněny. Dále je to Kavanova naprostá oddanost, projevující se při žehlení Zemanových zahraničněpolitických úletů. V neposlední řadě Kavan v Zemanově opoziční éře zprostředkovával kontakty na významné západoevropské politiky, a tím dodával vedení ČSSD potřebnou vážnost, jež jí chyběla právě kvůli radikálním prohlášením jejího předsedy.
I Miloš Zeman dokázal být jako premiér shovívavý k většině Kavanových skandálů, sahajících za ta léta do desítek. Pro představu: jízda v opilosti, spojená s poškozením pěti aut, drasticky nevýhodný pronájem Českého domu v Moskvě, vyzrazení iráckého špióna před novináři, tajemná cesta do Iráku, obcházení lustračního zákona kvůli svému poradci, účast bývalého důstojníka StB v jeho volebním štábu atd. Poslední velká aféra s bývalým generálním sekretářem Karlem Srbou, kterého si v rámci akce Čisté ruce Kavan přivedl na ministerstvo zahraničí, jen doplňuje celou mozaiku. Jedna věc se ale J. K. nedá upřít - je to génius ve schopnosti vykličkovat z každé aféry,která by komukoli jinému bez výjimky zlomila vaz. Jeho velký kritik, dramatik Benjamin Kuras, o tom v roce 1998 řekl: "Kavan je záhadný a nebezpečný.Má schopnost získávat podporu vlivných osob a pak se jejich přízní holedbat nebo i hrozit druhým. Má oblibu v nahánění strachu. Je geniální v odvádění pozornosti od podstaty argumentu, zmate a uondá... Rád si občas jen tak pro zábavu sleduju, jak si Kavan libuje ne v ledajakém lhaní, ale v ,uvádění v omyl`, jak vrší jedno uvádění v omyl na druhé, jak z uvádění v omyl obviňuje kdekoho při každé příležitosti, jak postupně uvádí v omyl sám sebe, až si přestává pamatovat, co kdy komu o čem tvrdil."
NALEVO ODLEVA
J.K. vždy patřil k levému proudu evropského socialistického hnutí i britské Labour Party, jejímž členem byl v letech 1982-89. K tomu samozřejmě patřil odmítavý postoj k USA a Severoatlantické alianci (NATO). Už v osmdesátých letech se podle informací české emigrace účastnil různých protiamerických odzbrojovacích demonstrací, které byly podle svědectví Stanislava Reiniše z Kanady často skrytě prosovětsky orientované. V roce 1993, kdy se přidal k Miloši Zemanovi, vypracoval zahraničněpolitický program pražské skupiny ČSSD, který se o účasti v NATO vůbec nezmiňuje, zato mluví o nejasné orientaci na OBSE. O rok později začal znovu studovat na pražské fakultě sociálních věd. Jeho o třicet let mladší spolužáci vzpomínají na prohlášení typu: Do NATO nemá cenu vstupovat, to je jen berlička. O rok později je na půdě ČSSD proti Kavanovi vybojována velká bitva znamenající souhlas této strany se vstupem do NATO. Na jaře 1998 pak šokoval české veřejné mínění, když se na setkání s generálním tajemníkem NATO Solanou ještě jako stínový ministr zahraničí zeptal, jestli je možné ze Severoatlantické aliance vystoupit. Největší historický paradox jeho života nastává přesně o rok později, kdy jako ministr zahraničí podepisuje vstupní protokoly do instituce, kterou celý život odmítal. Mimochodem, velvyslancem u NATO se stal Karel Kovanda, jeden z "kavanovské komu ny" let šedesátých. Současně muž, který začátkem osmdesátých let dva roky pracoval pro čínský rozhlas Radio Peking.
EPILOG
Stereotypní hodnocení lidí na anděly a ďábly nám často brání vidět svět trochu barevněji. Pokud bychom se těchto omezení zbavili, mohli bychom uvidět Jana Kavana jako bojovníka proti Husákovu režimu a zároveň v mnoha věcech jako hochštaplera. Tyto i další charakteristiky je možné při jeho hodnocení použít současně. Jen jedno je dodnes těžké pochopit: jak se mohl člověk plný protikladů a bezpečnostních rizik stát právě ministrem zahraničí České republiky?
