Datum: 3. duben roku 1768; místo: domek v Arcueil nedaleko Paříže; osoby: osmadvacetiletý hrabě Donatien-Alphonse-Francois de Sade (který si z nejasných důvodů dává říkat nižším titulem markýz) a šestatřicetiletá nezaměstnaná pradlena, vdova Rosa Kellerová. A skutek? "Malá partie libertináže" spočívající především v tom, že svlečená žena byla přivázána k pohovce a nejprve zmrskána březovým prutem (předčasná akce, bylo teprve dopoledne Velikonoční neděle, nikoliv pondělí) a pak údajně pořezána na hýždích, načež jí byl do ran vkapáván vosk. Sedminásobné zmrskání její mrštnosti zřejmě prospělo, neboť už odpoledne ze zamčeného pokoje po svázaných prostěradlech sešplhala a chlípnému libertinovi utekla.
Zda se ony hrátky,z nichž se zrodil náramný skandál, odehrály vskutku tak, jak vdova líčila, je dnes těžko rozhodnout. Soudní akta jen dokazují, že markýz tvrdošíjně trval na interpretaci značně odlišné. Odlišné především v tom, že oběť prý nebyla žádná oběť, nýbrž prostě pracovnice, která se za slíbený peníz všemu dobrovolně podvolila, nebyla spoutána a už vůbec ne jakkoliv pořezána. Také jí do bičováním způsobených ran rozhodně nebyl vkapáván žádný vřelý vosk, nýbrž vtírána hojivá mast. Jak už se to policii tu a tam přiházívá, čím zevrubnější bylo vyšetřování, tím méně jasným se případ stával. Dnes se zdá být nesporné, že lhali oba aktéři libertináže - některá tvrzení údajné oběti byla navíc natolik nedoložitelná a rozporuplná, že je s podivem, že se soud věcí tak dlouho zabýval.
Méně udivující je rozsah zrodivšího se skandálu, byť podobné sexuální hrátky nebyly v rokokově osvícenské Francii ničím neobvyklým a bavil se jimi kdekdo, či přesněji řečeno kdekdo z těch, kteří si to mohli dovolit. Přesto veřejný žalobce v Arcueil, zcela ve shodě s pobouřeným veřejným míněním (paní Kellerová svůj hrůzyplný příběh ochotně vyprávěla kdekomu a ve své prudce rostoucí popularitě zřejmě našla zalíbení), považoval markýzovo chování za zločinné. Proto se jím nakonec zabýval i soud hrdelní, už proto, že lehkomyslný markýz si za místo svých radovánek vybral stejnou obec, v níž měl sídlo právě tehdejší předseda hrdelního soudu. Rodina v čele s markýzovou chotí, tchyní a strýcem (strýc byl výborný muž, dobrý přítel Voltairův - ještě jako padesátiletý se krátce ocitl ve vězení, byv přistižen při libertináži se dvěma ženami) se zprvu snažila Kellerovou uplatit, ale ta požadovala částku 2400 livrů čili sumu vskutku ohromnou, rovnající se zhruba 180 000 dnešních silných korun. To vskutku přehnala, a tak nakonec ostrouhala, neboť rodina tolik peněz za pár ran metlou na vdovin zadek odmítla zaplatit. Výše částky udivila i odborníka na veřejné domy, jistého dr.Andrého Javeliéra, který měl věc posoudit, když se v roce 1937 soudní akta procesu opět dostala na světlo boží. Tento odborník trval na názoru, že podobné praktiky jsou součástí každého slušného moderního bordelu a v ceníku figurují ceny tisíckrát nižší, než požadovala Kellerová. Úhrnem vzato, markýz Sade v Arcueil nejvíc pochybil tím, že se za svým sadistickým orgasmem pachtil o Velikonoční neděli, král Ludvík XV. totiž, ač rovněž přiměřeně rokokově prostopášný, zároveň vynikal úzkostlivou zbožností a velmi ho rozhořčilo, že nezvedený markýz mrskal ženu, která se ještě nestačila velikonočně vyzpovídat. A tak v náboženských citech uražený panovník kázal markýze už během procesu internovat.
Internace trvala sedm měsíců, v listopadu král hříšníka omilostnil, ovšem s tím, že se bude zdržovat na svém zboží čili na zámku La Coste (asi 45 km severozápadně od Avignonu). Sade královu vůli celkem respektoval a čas na zámku si krátil jen drobnými libertinážemi, jaké provozoval už před skandálem v Arcueil a které nijak pohoršlivě nepronikly vně zdí jeho sídla. Pak se nějaký čas toulal po Nizozemí, které tehdy stejně jako dnes lákalo pravdivou pověstí nejsvobodomyslnější země Evropy.Ale už tehdy věnoval Sade hodně úsilí, času i peněz divadelním představením na svém zámku, v nichž také hrával. Hrál běžný repertoár, ale rovněž hry vlastní.
Sade už od dětských let velmi toužil po vojenské kariéře a v roce 1770, tedy víc než dva roky po arcueilské aféře, se jakožto absolvent školy lehké kavalerie ve Versailles ("ztřeštěný,ale velmi odvážný," posoudili ho nadřízení) a s praktickými zkušenostmi z války proti Hannoveru pokusil vrátit ke své burgundské kavalerii. Vzhledem k jeho pošramocené pověsti byl odmítnut a odmítnutí se nezměnilo ani později, kdy po otci zdědil hodnost maršála. Opět zůstal odkázán na La Coste a tamější divadelní a libertinážní zábavy,jenže herci i děvčata stáli dost peněz a těch měl markýz stále méně. Dokonce se na krátký čas ocitl ve vězení pro dlužníky.Rodina mu finančně moc nepomohla, navíc s ní měl stále větší konflikty.Jeho žena sice až téměř do své smrti stála neochvějně na jeho straně, ostatně na mnoha manželových libertinážích brala účast, ale skutečné nebezpečí představovala její matka, Sadova tchyně. Žena pozoruhodná svou zavilostí vůči zeti, na něhož nepřestávala štvát soudy,zejména po dalším mohutném skandálu, který proběhl v létě roku 1772 v Marseille.
Tehdy,v červnu, se markýz "v šedivém fraku s modrou podšívkou, v e vestě a kalhotách ze žlutého hedvábí, pero na klobouku, meč po boku a hůl se zlatým knoflíkem v ruce" objevil v přístavním městě a sluha pro něj objednal "velmi mladé holky". Když se dostavily,mrskal je a i on se jimi nechal mrskat, přičemž svou masochistickou rozkoš obohacoval tím, že masturboval svého sluhu. Zároveň dívky cpal jakýmisi větropudnými bonbóny,jenže právě ty spolu s faktem, že na děvčatech požadoval "obcování zezadu a mnoho jiných, daleko hroznějších způsobů",se ukázaly být rozhodujícími faktory skandálu, který vyústil vyhlášením trestu smrti nad nenapravitelným libertinem. V bonbónech byl údajně jed, takže mělo jít o pokus o vraždu a sodomie byla považována za horší zločin než vražda. Proto ovšem šestice děvčat rozhodně tvrdila, že tomuto markýzovu požadavku nevyhověla.
Soudní jednání bylo opět vleklé a rozporuplné, ale když policie přepadla La Coste, aby zločince zatkla, nenašla ho tam - utekl i se sluhou do Itálie. A tak byli popraveni "in effigie" (obrazně), figurína markýze byla sťata a figurína sluhy pověšena. Pronásledování libertinů by nebylo nijak důsledné, kdyby ho nepopoháněla zmíněná markýzova v nenávisti superaktivní tchyně. Výsledek se nakonec dostavil - v prosinci byl markýz na žádost francouzského soudu zatčen v Sardinském království a uvězněn v pevnosti Miolans v Savojsku, aniž by proběhl nějaký soud. To bylo vlastně to nejhorší, protože takto vůbec nedostal šanci se hájit. Přitom snad žádný z historiků dnes nepochybuje, že o pokus vraždy nešlo (dvě nejvíc otrávená děvčata se po týdnu zotavila), markýz nebyl vražedník a o arzénu v bonbónech zřejmě neměl ani potuchy. Ovšem ještě dlouho po jeho smrti panovalo absurdní mínění, že to, co popsal ve svých dílech, sám také prováděl. V roce 1778 byl ortel smrti zrušen vzhledem k evidentním procesním pochybením.
Ač Sade podepsal čestné prohlášení, že se nepokusí o útěk, jiné řešení mu nakonec nezbylo. Byl však své cti natolik dbalý,že strážcům zanechal písemnou omluvu za to, že je "opustil bez předepsaných formalit". Policie ho samozřejmě hledala, dokonce vyrabovala zámek La Coste, ale markýz se stačil včas ukrýt a pak i nadále na zámku více méně poklidně pobýval, dokonce ve společnosti manželky a dětí. V noci se opět věnovával libertinážím, až nakonec propukla aféra, která do historie "božského markýze" vstoupila pod názvem "skandál malých děvčátek". Nezbylo než zase prchat do Itálie (Florencie ho okouzlila). Nakonec se vrátil do Francie, a když se odvážil i do Paříže, byl zatčen (samozřejmě na popud neúnavné tchyně, která dostala informaci od důvěřivé, leč zřejmě hloupé dcery) a uvězněn ve věži vězení Vincennes (na jihu u Paříže), snad vůbec nejtěžším vězení tehdejší Francie.
Srpen 1778 se chýlil ke konci a markýzova situace se jevila beznadějná. A přece mu po sedmnácti měsících nečekaně svitla naděje na svobodu, totiž když byl v červnu 1778 eskortován do Aix-en-Provence k soudu a na zpáteční cestě se mu opět podařilo uprchnout. Ukryl se na La Coste, ale z radosti ze svobody,kalené ostatně obavami z policejní razie, mu bylo přáno se těšit jen dva měsíce. Jakkoliv ji čekal, razie ho překvapila
