George Orwell (25. června 1903 – 21. ledna 1950) byl jednou z klíčových literárních osobností studené války. Jeho jméno se stalo mýtem. Z dnešního pohledu se zdá být zcela zřejmé, že v této válce stál na správné straně - dokázal celkem přesně odhadnout, kam povedou (nebo kam můžou vést) totalitární režimy socialistického východního bloku. Orwell se mnohým jevil jako konzervativní antikomunista s téměř prorockými schopnostmi.
Přečteme-li si však důkladně jeho romány a eseje, okamžitě zjistíme, že s Orwellem to tak jednoduché rozhodně nebude. "Mýtus Orwell" byl v různých táborech vnímán různě. S oblibou ho citovali konzervativní britští politici, včetně Margaret Thatcherové a Johna Majora. Na politické levici byl někdy nenáviděným nepřítelem socialismu, jindy zase nezpochybnitelným socialistou. Spisovatel H. G .Wells o něm prohlásil, že je to "trockista s velkými chodidly" (čímž narážel na nezvyklou velikost Orwellových bot), a marxistický historik Isaac Deutscher, který byl podobně jako autor Farmy zvířat zapřisáhlým antistalinistou, Orwella označil za "prostinkého anarchistu".
Tu a tam narazíme na tvrzení, že Orwell je typický křesťanský moralista, či dokonce pouhý sentimentální staromilec. Kromě různých "ismů", které se Orwellovi kdekdo snaží přišít, šermují jeho jménem často různí komentátoři současných politických událostí a dohadují se, "co by tomu Orwell řekl, kdyby dnes žil". Autor knihy Orwellova politika John Newsinger k podobným hypotézám ironicky dodává jedinou poznámku: "Jen jedno víme zcela jistě. Kdyby dnes Orwell žil, byl by velmi starý."
Léta učení
George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair) se narodil 25. června roku 1903 v Indii, kde jeho otec pracoval jako koloniální úředník. Rodina Blairů nebyla příliš zámožná, nicméně působila jako typická anglická středostavovská rodina. Když bylo Erikovi osm let, přestěhovali se zpátky do Anglie, kde se budoucímu spisovateli nakonec podařilo dostat na prestižní střední školu Eton. Už od raného dětství bylo údajně jeho jediným přáním psát knihy a na Etonu prý prohlašoval, že se stane novým G. B. Shawem. Jenže studenti na této elitní škole nebyli k literárnímu vzdělání příliš vedeni a Blair, podle svědectví jednoho z učitelů, se školou více méně "proflákal". Blaira tam především znechutil snobismus, k němuž byla budoucí anglická elita vedena, a proto také odmítl pokračovat ve studiích na Cambridgeské univerzitě.
Místo toho odjel do Barmy, kde začal pracovat jako policista. Doufal, že v této britské kolonii získá potřebnou inspiraci k vytouženému psaní literárních děl. Orwell v Barmě postupně dochází k poznání nespravedlnosti kolonialismu jako takového. Později v eseji Zastřelit slona popisuje, jak ho konkrétní zkušenosti dovedly k přesvědčení, že kolonialismus nepřináší jen očividný útlak kolonizovaných národů, ale rovněž zásadně proměňuje základní morální principy kolonizátora, které jsou mu za normálních okolností vlastní. Barmskou inspiraci zhodnotil ve své první vydané knize Barmské dny. Nicméně prvním dílem, které napsal a připravil k vydání, byl reportážní text Trosečníkem v Paříži a Londýně. Zaznamenal v něm svou zkušenost "společenského pokání", které po návratu z Barmy podstoupil. Rozhodl se totiž, že přetrhá všechny svazky se střední vrstvou, kam vzhledem k postavení své rodiny patřil, a odjel do Paříže, kde na vlastní kůži okusil skutečné společenské dno - ocitl se zcela bez prostředků v chudé proletářské čtvrti a skromný výdělek mu zajišťovala práce umývače nádobí v jedné z pařížských restaurací.
Počínaje touto knihou, která byla pro nakladatele příliš syrová a musela si na vydání několik let počkat, se zrodil nejen pseudonym George Orwell, ale i pověst autora jako sociálního poutníka a kritika, jenž dokáže čtenáři vsugerovat zcela autentickou zkušenost. To se projevilo nejen v další reportážní knize, Cesta k wiganskému molu, popisující těžké pracovní a životní podmínky severoanglických horníků, ale i v jeho fiktivních dílech Farářova dcera, Bože chraň aspidistru či Nadechnout se. Orwell do nich vpouští rozličná společenská témata, ať už je to pokrytectví anglického duchovenstva či středostavovských levicových intelektuálů, úroveň školství, postavení žen, nebo rostoucí uniformizace života a rozpad tradičních hodnot.
Po návratu z Paříže ještě nějakou dobu žije v Londýně mezi tuláky a nejchudšími dělníky, ale vánoce roku 1929 už tráví se svou rodinou, které oznamuje, že se hodlá živit jako spisovatel. Knihy, jež publikuje ve třicátých letech, mu přinášejí jisté uznání, ale na skutečný úspěch si musí počkat až do vydání své slavné Farmy zvířat v roce 1945.
Přijímat svět, jaký je
S Orwellovými kontroverzními a často překvapivými názory se nejlépe seznámíme prostřednictvím četby jeho esejí. V jedné z nich - v eseji Uvnitř velryby, kterou na psal těsně před vypuknutím druhé světové války - se zastává románu kontroverzního amerického spisovatele Henryho Millera Obratník Raka. Orwell spojuje tento pro mnohé pornografický román s velkými modernistickými díly psanými v angličtině, třebaže jejich úrovně zdaleka nedosahuje. Millera, Joyce či T. S. Eliota staví do příkrého protikladu k levicové literární generaci třicátých let, která se zhlédla v politických tématech, píše nudné knihy o španělské občanské válce a přebírá hotové myšlenky, jež jsou většinou importovány z Moskvy. Orwell se od Obratníku Raka odráží k vizi skutečného umělce, který by měl, stejně jako to činí Miller, přijímat svět takový, jaký je. To znamená přijímat "koncentrační tábory, pendreky, Hitlera, Stalina, bomby, letadla, konzervy, kulomety, puče, čistky, hesla, plynové masky a tak dále". "Zdá se, že literární dějiny třicátých let," píše Orwell, "ospravedlňují můj názor, že spisovatel by se měl držet dál od politiky."
Čtenář, který si přečetl alespoň některé Orwellovy romány, je z tohoto názoru poněkud na rozpacích. Sám autor prakticky nikdy nenapsal nic, co by jistým způsobem nekomentovalo sociální či politickou situaci. Joyce či Eliot se navíc nikdy nemohli stát Orwellovými spisovatelskými vzory - byli jimi spíše klasičtí románoví autoři devatenáctého století a z jeho bezprostředních předchůdců Kippling, Wells, Bennett a Galsworthy či Američan Jack London. Jeho ambicí, jak sám později prohlásil, bylo psát o společnosti, o příkladech bezpráví a "přeměnit politické psaní v umění".
Očitý svědek
Orwell se nikdy "nedrží dál od politiky" - alespoň ne tak, jak to dělá autor Obratníku Raka. Ale na rozdíl od oněch levicových intelektuálů, kteří ve svých názorech i knihách přijímají již hotová ideologická schémata, je Orwell mužem zkušenosti a "očitým svědkem". Jeho koncept pasívního přijetí, kterého se v eseji Uvnitř velryby tolik zastává, neznamená "přitakání", ale spíše "nezastírání" a naprostou upřímnost v tom, co spisovatel bezprostředně vnímá, aniž se snaží realitě vnutit nějaký, většinou přejatý program. Ve většině Orwellových esejí a románů vnímáme mimořádně silný apokalyptický tón. Pocit rozkladu a nevyhnutelného konce na sebe bere různé podoby - někdy je to jen tušení neznámého konce světa, "jak jej známe", jindy děsivá vize mechanizovaných, totalitárních společností.
Orwell byl skutečně velmi vnímavý k nebezpečím, která jeho doba přinášela, a bezesporu projevil bystrý úsudek, když kromě Hitlera viděl největší hrozbu ve Stalinově modelu komunismu, před jehož hrůzami zavírali v době války oči téměř všichni. Jenže jeho pesimistické vnímání světa nesouvisí jen s nástupem fašismu či se strachem z bolševiků - má mnohem hlubší kořeny. Orwell vnímá ničivé důsledky pokroku, rozšiřující se uniformitu života, monopolizaci, ztrátu skutečné individuality jednotlivce a konec svobody, která se projevuje nezávislým úsudkem a individuálním myšlením. Pro Orwellovu apokalyptickou vizi vývoje dvacátého století je rovněž typická představa zašlého "zlatého věku", ať už je to Anglie na počátku století, či kupříkladu Amerika Walta Whitmana, v níž se lidé cítili jako rovnocenné a svobodné lidské bytosti.
Právě svobodu a tradiční morální hodnoty ubíjí novodobá vládnoucí vrstva, která s sebou nese konzumní způsob života, vzrůstající sociální rozdíly, "ztrátu duše" a stádnost obyvatelstva. Právě proti této "moci" - ať už jde o anglo-americkou buržoazii, sovětskou vládnoucí garnituru, či nacisty - je třeba se postavit, aby byly zachráněny ony tradiční evropské hodnoty. Orwellovo řešení je zdánlivě překvapivé - zní "socialistická revoluce".
Španělské zkušenosti
Orwell - jako literát praxe - okouší socialistické myšlenky na vlastní kůži ve španělské občanské válce, o níž později napsal knihu Hold Katalánsku. Do Španělska odjíždí krátce po svatbě se svou ženou Eileen jako novinář, nicméně brzy se sám zapojí do bojů proti Frankově nacionalistické armádě. Nakonec si jen tak tak zachraňuje holou kůži a podaří se mu s manželkou uprchnout přes Francii zpátky do Británie. Jeho španělské zkušenosti jsou mnohoznačné. Poznává krátkodobé vítězství "dělnické" revoluce v Barceloně, rozštěpení protifašistických sil, drsné zážitky z přímých válečných bojů a potlačení těch nejrevolučnějších proudů, které měli na svědomí prosovětští aparátčíci. Dochází ke dvěma nejdůležitějším závěrům. Konečně, jak sám prohlašuje, "věří v socialismus" a uvědomuje si, že komunisté jsou přímo protirevoluční silou, která jen prosazuje mocenské zájmy stalinského SSSR. V jedné z předmluv ke své slavné Farmě zvířat Orwell později píše: "Nic nepřispělo tolik k rozkladu původní myšlenky socialismu jako ona víra, že Rusko je socialistickou zemí." Podle Orwella je stalinismus a vláda "velkokapitálu" do jisté míry totéž - socialistické hnutí by mělo být v opozici k oběma.
Po návratu ze Španělska Orwell onemocněl tuberkulózou a po vypuknutí druhé světové války nemohl nastoupit do přímých bojů, jak si původně přál. Od roku 1941 byl zaměstnán v indické sekci rádia BBC a zároveň sloužil v anglické domobraně. Později pracoval jako literární redaktor a opět se věnoval psaní knih. Rok před koncem války Orwellovi adoptují syna, ale krátce poté manželka Eileen umírá. Orwell odjíždí v posledních měsících války jako reportér do osvobozované Evropy a po svém návratu se uchyluje do ústraní na skotský ostrov Jura.
Socialismus pro obyčejného člověka
Během války u Orwella ještě zesílil pocit, že v Británii je nutné nastolit socialismus, jehož jádrem bude anglický "obyčejný člověk" (či "proletář"). Právě on totiž zůstává jediným nositelem tradičních mravních hodnot tak typických pro anglický způsob života. Orwell nezastírá nedostatky "angličanství", ale na druhou stranu vysoce vyzdvihuje anglický "zdravý rozum" či úctu k řádu.
Při četbě jeho "válečné" eseje Anglie, tvá Anglie má čtenář neodbytný dojem, že výsledkem oné revoluce, již má provést mytický britský dělník, bude zase tradiční "stará dobrá Anglie". Orwell hlásá nutnost revolučního převratu, při němž "v londýnských kanálech poteče krev", v době, kdy se Británie pod Churchillovým vedením sjednocuje proti německé hrozbě. Orwell věří, že beze změny společenského řádu není možné nad fašismem zvítězit. Součástí Orwellových představ je však rovněž postupné odstranění vůdců revoluce, čímž by se předešlo následnému zneužití moci.
Zvířecí epos
Jako naprostý paradox se může na první pohled jevit to, že přibližně v době svých revolučních esejí píše slavnou Farmu zvířat, která bývá interpretována jako "zvířecí epos" o nevyhnutelném zneužití každé revoluce. Jenže Farma zvířat je až příliš jasnou alegorií soudobého Sovětského svazu (či revoluce v marxistickém pojetí), v níž v jednotlivých zvířatech rozeznáváme konkrétní historické osobnosti, či alespoň vrstvy obyvatelstva. Odkaz na stalinské Rusko byl mimochodem od počátku tak zjevný, že v roce 1944, v atmosféře válečného spojenectví, T. S. Eliot píše o dosud nevydaném textu "Farmy", že "hledisko, z něhož kritizuje politickou situaci, není dnes právě nejvhodnější".
Farma zvířat mohla vyjít až v roce 1945. Orwell ke konci války své názory korigoval. Uznal, že přestřelil v tom, že předvídal brzké revoluční řešení. Nikdy však neodvolal svůj názor, že revoluce by mohla být vhodným prostředkem k zlepšení stavu tohoto světa. Černá vize budoucnosti, kterou jistě zesilují i jeho osobní tragédie, nakonec vítězí. V roce 1949 - tedy rok před tím, než umírá na svou vleklou chorobu - vydává slavnou antiutopii 1984. Ta už se sotva dá interpretovat čistě jako varování před komunismem, ale spíše před možnou budoucí mocí, která propracovanými mechanismy ničí všechny tradiční a známé hodnoty.
Ctnost neloajálnosti
Orwellovi se dá vyčíst i přičíst mnohé. Současným teoretikům se nelíbí jeho víra v jazyk, jenž může být nástrojem pravdy. Feministky mu spílají za to, že hrdinky jeho knih jsou pasívní a hloupé. Jeho romány bývají ironicky označovány za "dobré špatné knihy" a jeho politické a lidské postoje lze občas, mírně řečeno, považovat za překvapivé. Za zmínku stojí to, že po válce tajně informoval britskou tajnou službu o podvratných anglických spisovatelích a zároveň se jako člen Výboru pro obranu svobody zastával komunistů, kteří byli zbavováni práce ve státních službách. Jako by Orwellovy postoje a názory byly poznamenány onou "ctností neloajálnosti", kterou hlásal jeho vrstevník, spisovatel Graham Greene. Je typické, že Orwell neustále uniká do "nepřátelských táborů"; je neustále v opozici. George Orwell sám sebe označoval za "degenerovaného moderního intelektuála". A z dnešního pohledu to nebyla pouhá skromná sebekritika. Orwell se nevyhnul omylům. Tlak dvacátého století, přetíženého jednoznačnými "pravdivými" doktrínami, ideologiemi a světovými názory, zanechal na Orwellovi patrnou stopu. Na jeho díle však zůstává zcela aktuální schopnost větřit degeneraci, jakýkoliv náznak "ortodoxie" a nebezpečí ztráty svobody - ať už má toto nebezpečí podobu monstrózních totalitárních režimů, či zdánlivě nevinného, skrytého vymývání mozků, kterému jsme podrobeni i v současné, "svobodné" společnosti.
