"Bezdůvodně se válí v krvi," tvrdilo se o práci dramatičky Sarah Kaneové (1971-1999). Hra nazvaná podle hodiny, kdy lidé páchají nejvíce sebevražd, obdiv k temným rockovým kapelám, netušené pohledy na nejslavnější Senekovu hru - to vše jí vysloužilo statut rebelky. Patřila k nejkontroverznějším postavám britského divadla devadesátých let, a i když ji dnes uznávají i "kamenní" divadelníci, pořád vzbuzuje údiv.
Sarah Kaneová se narodila 3. února roku 1971 v jihoanglické vesničce Kenveldon Hatch poblíž Brentwoodu. Oba její rodiče byli povoláním novináři a povahou silně nábožensky založení lidé - v rozličných skicách popisujících život autorky bývají líčeni jako "hluboce věřící" nebo rovnou "bigotní evangelíci". Tento takřka bukolický životní rytmus venkova obehnaného pevnými křesťanskými zásadami malá Sarah vydržela zhruba do 17 let, kdy se razantně a definitivně rozešla jak s vírou svých rodičů, tak i se zbytkem jejich životních hodnot. V roce 1989 začíná studovat drama na Bristol University. V létě 1991 inscenuje svůj první dramatický počin: Komický monolog. Následujícího léta se hrají další dva její monology: Vyhladovělí a Co říkala. Žádný z nich se nedochoval. Od roku 1992 pak studuje dramatickou tvorbu na Birmingham University.Rok 1995.
Premiéru má její první hra Blasted (Napadrť, název bývá překládán také jako Zpustošení, Sežehnutí, Rozbombardovaní aj.). Přesně podle názvu hry dopadly i recenze: autorka i dílo byly doslova odstřeleny a rozcupovány. Bulvární list Daily
Výstavka zvěrstev
Co britskou divadelní obec tolik znechutilo? Blasted se odehrává v luxusním hotelovém pokoji (tak luxusním, že může být kdekoli na světě) během jednoho dne, který trvá čtyři roční období. Pětačtyřicetiletý bulvární novinář Ian, jenž asi umírá na rakovinu, si sem pozve jednadvacetiletou dívku Cate, s níž si chce užít poslední pořádnou noc svého života. Svádí ji neúspěšně, a tak ji později v noci znásilní. Následujícího dne Cate záhadně zmizí a do hotelového pokoje vpadne neznámý Voják a s ním válka. Město dobyla cizí armáda. Hotel zasáhne minometný granát. A v troskách kdysi luxusního pokoje Voják znásilní Iana a pak mu vypije oči a potom si ustřelí hlavu. Do pokoje se vrátí Cate a přinese opuštěné dítě. Dítě zemře. Následuje halucinatorní obraz, kdy čas je rozdělen na záblesky světla a tmy a Ian masturbuje, pláče obrovité slzy, vydělá se a sežere mrtvolku dítěte a nakonec s úlevou zemře. Přichází Cate s jídlem, které dostala od vojáků.
Mezi nohama jí crčí krev. Ian, navzdory svému úmrtí, sní kus nabízeného salámu, zapije ho ginem, a ještě jí poděkuje. "Scény masturbace, felace, frotáž, močení, kálení - ha, ty staré známé fekálie --, homosexuální znásilnění, vydloubávání očí a kanibalismus," odfrkl si posměšně kritik deníku Guardian.Zajímavé je, že Sarah Kaneová budila pobouření v roce 1995, kdy se běžně točily filmy jako Pulp Fiction nebo Zkurvená generace. Dnes je Sarah Kaneová považována za zavedenou autorku, ale přitom část divácké obce uvyklá filmovému násilí, jež bez rozpaků chválí Umučení Krista s hektolitry umělé krve, nesnese v divadle nic z toho, co Sarah Kaneová reprezentuje.Ve Faidře, hře volně navazující na staré Senekovo drama, vystupuje cynický depresívní Hippolytos, který se celé dny válí ve svém pokoji, hraje si s autíčky a masturbuje do ponožek. Vyspal se se svou sestrou Strophe a nevlastní matka s ním měla orální sex. Matka se oběsí, Hippolytos je veřejně zlynčován, vykastrován a rozpárán, Strophe přitom znásilní a podřeže její vlastní násilím opilý otec Théseus. Umírajícímu Hippolytovi splyne ze rtů šťastný vzdech: více takových chvil.
V Cleansed, jež se odehrává v podivném prostředí "univerzity", která je zde zařízením někde napůl cesty mezi psychiatrickou léčebnou a koncentračním táborem, přichází zamilovaná postava Carla postupně o všechny části těla, jimiž se snaží svou lásku projevit. Sadistickým odřezávačem je doktor Tinker, postava pojmenovaná podle divadelního kritika Daily Mailu, který s obdobně krvelačnou náruživostí popravil Blasted.
Izolace
Jeho kolega z listu Daily Telegraph Charles Spencer napsal v květnu 1998, pár dní po premiéře Cleansed: "Cítíte, že její tvorba dluží mnohem více klinické depresi nežli opravdové umělecké vizi." Faktem v té době již veřejně známým bylo, že Sarah Kaneová depresemi trpěla. Průběžně se léčila a několikrát se nechala dobrovolně hospitalizovat na psychiatrické klinice. Názor, jaký měl Spencer, je mezi teoretiky umění poměrně rozšířen: tvorba vycházející z deprese, případně jiných psychických poruch, není "opravdovou uměleckou vizí". Má jít o subjektivní výlev chorého mozku, který je tudíž nepřenosný a vlastně svým způsobem neplatný. Způsob, jakým takový autor vnímá skutečnost, jakým o ní uvažuje, prý má jen velmi málo společného s rozumovými a emočními pochody normálních, zdravých mozků diváka a kritika. Odtud jasně plyne, že mu nemůžeme porozumět. A pokud se domníváme, že autorovi rozumíme, jsme na omylu, neboť v jeho vizích vidíme něco, co tam ve skutečnosti není.
Zdaleka ne celá tehdejší britská divadelní obec se snažila dramata Sarah Kaneové takto a priori degradovat tím, že je pomocí nějaké alarmující psychiatrické diagnózy "zbaví svéprávnosti". Nicméně takřka všichni, a to platí stále, podlehli jakési nutkavé potřebě hledat klíč k jejím dramatům - především k výrazně násilným či explicitně vulgárním scénám - v jejím osobním životě a již zmíněné duševní chorobě. Nejvíce oleje do ohně pak lidem snažícím se Sarah Kaneovou takto psychologizovat přilila její sebevražda v roce 1999. Sarah Kaneová se nejdříve předávkovala léky, a když ji kdosi z jejích známých našel a odvezl do nemocnice, místo návratu do života se během chvíle, kdy zůstala bez dozoru personálu, rozhodla oběsit na tkaničkách od bot - což se jí podařilo.Sarah Kaneová se po celý svůj tvůrčí život pochopitelně bránila tomu, aby její dílo bylo vykládáno "přes" depresi, protože si více než kdo jiný byla vědoma, do jaké míry takové nálepky zkreslují a zatemňují vnímání toho, co se snažila sdělit. V prvé řadě odmítala, že by účelem její dramatické tvorby byla snaha vyvolat v divácích hlubokou beznaděj: "Mně moje hry nepřipadají depresívní nebo beznadějné," řekla v jednom z mála rozhovorů, které v životě dala. "Ale já jsem člověk, jehož nejoblíbenější
Něco, co má v sobě ze všech věcí, které může člověk vytvořit, nejvíc naděje." Sarah Kaneová rozhovory nedávala ráda, ale nikoli proto, že by nesnášela svět. "Jsem píšící autorka - radši bych to řešila formou dopisů," řekla publicistovi Aleksi Sierzovi, který s ní chtěl udělat interview. Sešli se proto jen velmi krátce a na Sierzovy hlubší otázky Kaneová odpovídala v dopisech -- jejichž čilou výměnu přerušila až její smrt. Sierz na ni vzpomíná jako na ohleduplnou ženu: "Když si zapálila, držela cigaretu za sebou, aby mi kouř nešel do očí." Dojmu, že by šlo o osobu stranící se světa, odporuje i její záliba ve fotbale - fandila Manchesteru United.
Klasická dramatička
Sarah Kaneová nebyla outsidrem. Inscenace jejích her - počínaje Blasted - byly často vyprodány a zřejmě nejen proto, že v nich byla k vidění nadprůměrně koncentrovaná směs násilí a atraktivně nechutných prvků. K jejím obdivovatelům patřil hned od začátku nejen senzacechtivý "plebs", její tvorbou byly nadšeny i uznávané veličiny britského dramatu, jako Harold Pinter, Edward Bond, Caryl Churchillová či její současník Mark Ravenhill. Právě Ravenhill vysvětluje její zdánlivou nesrozumitelnost a údajnou fascinaci násilím a morbiditou: "Já ji, po pravdě řečeno, vnímám spíše jako klasického autora ... (Její tvorba) vás v ničem neujistí určením sociálního kontextu nebo freudiánské psychologie - ona nic nevysvětluje. Pouze vás vystaví strohým, extrémním situacím. Je jedinou současnou dramatičkou, která má tuto klasickou citlivost." Doopravdy byla Sarah Kaneová obtížně srozumitelná jen pro kritickou obec - podstatná část dramatiků i režisérů ji uznávala či rovnou obdivovala. V našich zemích se do její poetiky zahleděl mimo jiné nynější umělecký šéf Divadla Na zábradlí Jiří Pokorný, jenž uveřejnil v Divadelních novinách obdivný článek formulovaný jako vzkaz zesnulé. Od roku 1999 byla u nás uvedena postupně všechna dramata Sarah Kaneové.
Po Janu Nebeském, který režíroval v pražském Pidivadle hru Crave (tutéž hru režíroval také roku 2000 David Czesany v Činoherním studiu v Ústí nad Labem), uvedl Michal Dočekal, umělecký šéf činohry Národního divadla, v rámci prvního projektu Bouda hru Faidra (Z lásky) a později v "kamenném" divadle Kolowrat Psychózu ve 4.48. Cleansed uvedl pod názvem Vyčištěno Pavel Baďura (Divadlo Na zábradlí - Eliadova knihovna, 2001). A autorčinu prvotinu Blasted můžete nyní vidět hned ve dvou různých inscenacích: v Multiprostoru Louny ji nastudoval Miroslav Bambušek a v divadle Rubín Tomáš Svoboda.
Něco se musí zlomit
Zlom v přijímání Sarah Kaneové kritikou přinesla její hra Crave (název se překládá jako Dychtit, Toužit, Chtít ...), která se od všech předchozích děl autorky zásadně liší svou formou. Na jevišti sedí čtyři postavy označené pouze písmeny - dvě ženy, dva muži - a snad mezi sebou, snad publiku, snad do nikam říkají věty, jež jsou spíš kusy básní než obvyklé repliky. Kromě toho ve hře není dáno, která věta patří které postavě či snad zda nejde jen o vnitřní monolog některé z postav. Dokonce i odpůrce z nejzavilejších, kritik Charles Spencer, ji zničehonic zařadil mezi - podle něho - největší talenty soudobého dramatu.Hra Blasted v době svého uvedení šokovala tím, co v ní nikdy nebylo, tedy údajnou estetizací násilí. Násilí skutečně je jedním z hlavních témat hry, ale autorka násilí nezobrazuje proto, aby se jím kochala, nýbrž má z něho hrůzu jako z něčeho, co číhá v každém člověku i ve chvílích, kdy se pokouší být co nejněžnější.
Násilí je zakódováno v každém z nás jako dědičný hřích a každý z nás je jeho obětí: dětsky citlivá Cate stejně jako Voják, který ze sebe sype příběhy zvěrstev, na nichž se podílel, s lehkostí lidového baviče.Faidra (z lásky) vychází z klasické Senekovy hry. Hlavní postavou je Hippolytos, člověk stižený depresí a velký cynik - Sarah označila jeho cynismus za extrémní formu romantismu. Hippolytos je nadšen, když zjistí, že jeho nevlastní matka jej miluje - pravda, myšleno eroticky - do té míry, že se kvůli němu zabije. Oběť v jeho očích stvrzuje existenci skutečného hlubokého citu. Běsnění davu, který si žádá jeho smrt, a jeho vlastní rituální poprava se Hippolytovi také líbí - silné city konečně vypluly na povrch. Lidé se už nepřetvařují. Poprava mu přináší rozhřešení - svou intenzitou vyrovná prázdnotu jeho předchozího života.
Ta, co spáchala sebevraždu
Sarah ani její pozůstalí si nepřáli, aby byly kladeny přímé spojnice mezi její život a obsah jejích děl. Faktem ale zůstává, že místy si hry Sarah Kaneové o hledání souvislostí s jejím životem přímo říkají. Její otec byl bulvárním novinářem lokálního formátu - a problematická postava Iana z Blasted má právě toto povolání. Psychóza ve 4.48 (4.48 je hodina mezi nocí a ránem, kdy lidé páchají nejvíce sebevražd - Sarah Kaneová ji se svým typickým černým humorem nazývá "happy hour") směřuje k dobrovolnému odchodu ze světa - a právě tím se uzavřel život její autorky. Sarah Kaneová se oběsila stejně jako postava z její hry Cleansed - a koneckonců jako zpěvák její nejoblíbenější kapely Joy Division Ian Curtis. Lze najít i paralely v rámci širších souvislostí: Sarah Kaneová režírovala (nebyla jen autorkou, ale i příležitostnou herečkou a režisérkou) Büchnerovu hru Vojcek; filmovou verzi Vojcka měl točit Werner Herzog, kvůli problému s představitelem hlavní role se to nezdařilo, a tak Herzog během tří a půl dne napsal film se záměrně podobně znějícím názvem Stroszek.
Když Curtis uviděl Stroszka, oběsil se.Divokých paralel lze najít mnoho, ale dá se snadno pochopit, že tváří v tvář názoru, že dílo duševně nemocného autora není opravdovým uměním, nechtěla Sarah ani její blízcí dojít laciného "odmáznutí". Není přece nutné trpět duševní chorobou, aby vás zasáhlo dílo van Gogha nebo Syda Barreta, Nirvany nebo Virginie Woolfové. Její dílo ale nejvíce degraduje nálepka "to je ta, která spáchala sebevraždu". Najednou obdržela Sarah Kaneová statut klasické autorky ne za to, co dokázala napsat, ale za to, že se oběsila. Tím, že lidé ze světa Sarah Kaneové hájí to, co stvořila, před výkladem toho, co prožila, se snaží zabránit tomu, aby vznikl obraz dramatické autorky, jejímž největším (a nejatraktivnějším) dramatickým počinem byla její sebevražda.
***
Zde jsem já
a tam je moje tělo
tančí po skle
ve chvíli neštěstí kdy neexistují náhody
Vybrat si nemůžeš
volba teprve přijde
(Psychóza ve 4.48)
