Ludwig Wittgenstein

Věcnost, důraz na zkušenost a respekt k faktům jsou starý anglosaský vynález. Jen málokdo udělal pro jeho filosofické a vědecké zdůvodnění i zpochybnění tolik jako germanofilní Rakušan židovského původu Ludwig Wittgenstein, od jehož smrti uplyne 29. dubna pětapadesát let.

Život intelektuála, jehož nejslavnější dílo začíná větou: Svět je všechno, co fakticky je, výrazně poznamenala kniha tak říkajíc ze druhého břehu. Genialita je nejvyšší mravností, a tudíž povinností každého jedince, píše ve spisku Pohlaví a charakter patologický romantik Otto Weininger. Muž buďto odkryje svého génia, nebo je na světě zbytečný, hlásá tento homosexuál židovského původu, stránky jehož knihy prostupuje nenávist vůči ženám a Židům a pro nějž genialita zjevně nebyla jediným nedosažitelným ideálem. Na podzim roku 1903 spáchal ve třiadvaceti letech sebevraždu. Mladý Ludwig Wittgenstein četl Pohlaví a charakter nedlouho po autorově smrti a kniha jej uhranula. Dlouho se nemohl zbavit myšlenek na sebevraždu. Měšťanstvo, k němuž oba svorně patřili, až do první světové války - někde více, někde méně - nedokázalo stvořit plně vlastní svět, jenž by se nejen podnikavostí a přičinlivostí, ale i v gestech a rituálech oddělil od aristokracie.

DALŠÍ DŮLEŽITÁ KNIHA


Ludwigův otec Karl Wittgenstein, pocházející z plně asimilované židovské rodiny, se díky svým technickým a organizačním schopnostem vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších rakouských průmyslníků a nejbohatších mužů Evropy. Od svých kořenů se ještě více odpoutal sňatkem s katoličkou Leopoldinou Kalmusovou, známou u nás jako paní Poldi z loga kladenských oceláren, kde Karl nějaký čas řediteloval. Měli osm mimořádně nadaných dětí.
Karl Wittgenstein sice nebyl mužem konvencí: na život s vlastními rodiči vzpomínal jako na „slavnostní mši“, po vyhazovu z gymnázia v osmnácti utekl až do Spojených států, kde se dokonce živil i v černošské kapele, nabízený šlechtický titul za své průmyslnické zásluhy odmítl. Avšak děti, především pět chlapců, doslova zalehl svou autoritou pocházející z inteligence, rozhodnosti a elánu. Že nemá valného smyslu nutit je do inženýrského povolání, si připustil až poté, co po matce nesmírně muzikální Hans a homosexuální Rudolf spáchali sebevraždu. Teprve pak mohl Paul studovat hudbu a otcovy sny se přesunuly na nejmladšího Ludwiga (26. 4. 1889), který jediný vykazoval technické sklony.
Ten vystudoval lineckou reálku, kde se ve školním roce 1904/1905 potkával na chodbách s mladým Adolfem Hitlerem, a Technickou vysokou školu v Berlíně-Charlottenburgu. Otcovým přáním se však podvolil hlavně proto, že nesmírně trpěl, když nesplnil něčí očekávání. Čím dál více totiž tíhl k filosofii a ztotožňoval se s weiningerovským požadavkem dostát svému géniu. Největší klid přinášely jeho duši jasné myšlenky, výsledek filosofování, jež pro něj začínalo bolestnými rozpory. V rámci dosahování onoho klidu byl celý život na štíru se společenským taktem.
Roku 1908 odjel do Anglie s úmyslem věnovat se stavbě letadel. Tam se mu však dostala do rukou kniha britského matematika, logika a filosofa hraběte Bertranda Russella (1872-1970) Principy matematiky, jež jasnými myšlenkami přímo přetékala a jejíž četba změnila jeho život. Plánům na stavbu proudového motoru dal definitivně vale a na radu matematika Gottloba Fregeho se vydal za autorem Principů do Cambridge.

SETKÁNÍ S RUSSELLEM


Myslím, že můj německý inženýr je blázen.
Myslí si, že nic empirického nelze poznat - naléhal jsem na něj, aby připustil, že v místnosti není žádný nosorožec, ale on to odmítl. ... Dnes jsem si myslel, že mi rozmlátí všechen nábytek, tak strašně se rozčilil.
V Russellových poznámkách nelze přehlédnout, že do jeho života Wittgenstein na podzim roku 1911 nevstoupil, jak bylo mezi gentlemany na Trinity College zvykem.
Jeho lordstvo sice poměrně dlouho setrvávalo v bludu o národnosti mladého výtržníka, ale smysl pro přesnost mělo. I Británie totiž měla své Weiningery a starou filosofickou tradici s neproblematickým používáním pojmů jako hmota, duch, vědomí, kauzalita, vůle, čas. Ukažme si, jak Weininger „teoretizuje“: tak třeba že z psychického základu, jejž nazývá „henidy“, jsou schopni vyvinout jasné představy pouze muži, ženy myslí jen v henidách, myšlení a cítění u nich spadají vjedno. Co z toho vyvozuje eticky, nelze dnes bez rizika publikovat.
Pro Russella bylo něco takového výsledkem špatného užívání jazyka, jenž nás svou skladbou a slovníkem svádí na scestí. Jakékoli poznání nemůže zůstat bez kontaktu s věcmi, vlastnostmi a vztahy. Musí být redukovatelné na atomické výroky, které přisuzují vlastnosti předmětům a dovolují nám poznávat přímo bez vyvození z nějakého primitivnějšího poznání (jako když třeba policistu poznáme podle oblečení). Lord Russell se tak stal jedním ze zakladatelů zejména v anglosaských zemích nesmírně vlivného hnutí, nazývaného analytická filosofie. On, George Edward Moore a Alfred North Whitehead byli průkopníky filosofického znovuoživení staré britské empirické tradice.
Russell sWittgensteinem by spolu pravděpodobně dlouho nevydrželi, kdyby jeden zrovna nehledal žáka a druhý učitele a kdyby žák nevykazoval tak mimořádný talent pro logiku a filosofii matematiky, že daleko méně soustředěný a do více směrů rozběhlý učitel, nachytávaný čím dál častěji na hruškách, nakonec upustil od dalšího publikačního pokusu na tomto poli. Wittgenstein se základních, nezpochybnitelných, ve vnějším světě ověřitelných faktů něco nahledal, ale ani Russell jej se svým hrochem nepřesvědčil, že je to tak jednoduché. Tlustokožec totiž jako součást nějaké atomické věty jen těžko splňoval kritérium její naprosté nezávislosti na jiných atomických větách.
Jednu z diskusí, která začala Wittgensteinovým dotazem, zda si o něm Russell nemyslí, že je naprostý idiot- v tom případě by se dále věnoval letadlům -, jeho lordstvo ukončilo zmínkou o genialitě mladého muže a radou, že se rozhodně nemá stát pilotem.
Wittgensteinovy myšlenky na sebevraždu, vyvolané knihou Pohlaví a charakter, poté konečně jakž takž odezněly.
Bylo čím dál zjevnější, že další pokrok se očekává od něj. Russell dokonce o tom ujistil jeho sestru. Aby sebral myšlenky, odjel Wittgenstein roku 1913 na delší dobu do Norska, kde si ve vesničce Skjolden nechal postavit chatičku. Kniha nakonec vznikla, ale vydával ji už jiný Ludwig Wittgenstein, než kterého znal Bertrand Russell.

PSANÝ TRACTATUS


Je krátká, sestává z poznámek a složitě rozvětvených poznámek k poznámkám. Autor ji původně chtěl nazvat Věta, nakonec akceptoval Mooreův návrh, a tak figuruje ve světové filosofické literatuře pod latinským názvem Tractatus logico-philosophicus.
Nečte se vůbec snadno, ale že jazyk nelze nadále používat tak, jak s ním zacházela tradiční filosofie, z ní vyrozumí každý. Jazyk zobrazuje svět, k tomuto úkolu se historicky vyvinul, jak autor dodává jinde. Každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo být logickými operacemi na takovýto elementární výrok převoditelná. Když Wittgenstein projde všemožnými peripetiemi tohoto přístupu, jejž by Russell bez výhrad podepsal, přichází v závěru díla překvapivý a velmi nerussellovský zvrat. Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa. ... Proto také nemohou být žádné věty etiky. ... Věty nemohou vyjadřovat nic vyššího. ... O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.
V pojetí svého autora byl Tractatus etickou knihou. Vytyčil etice hranice jakoby zevnitř, kde být nemůže, opravdový lidský život se odehrává mimo jazyk. Etická teorie zachycující jakási morální fakta je pro něj nemožností. To však vůbec neznamená, že morální problémy neexistují nebo nemají řešení. Řešení problému života pozorujeme na tom, že tento problém zmizí. Tractatus má svůj pandán ve Wittgensteinových životních problémech, jak o nich nemluvil a nechával je mizet.

ŽITÝ TRACTATUS


Prázdniny roku 1914 trávil na rodinném sídle v Hochreithu, když vypukla první světová válka. Wittgenstein se přihlásil do armády jako dobrovolník, což pacifista Russell, proslulý v následujícím půlstoletí více jako mírový aktivista než vědec, nemohl pochopit.
Z válečných zápisků, jež jsou dnes vydávány pod titulem Tajné deníky, vysvítá, že byl nejen velký vlastenec, ale dokonce germanofil, který těžce želel neodvratné německé porážky od Angličanů, které přitom tak dobře znal.
Zpočátku sloužil na hlídkovém člunu Goplana v Polsku. Mezi obyčejnými vojáky zažíval duševní traumata, ne nepodobná zážitkům na linecké reálce, kde trpěl nevycválaností a sprosťáctvím plebejských spolužáků, mezi nimiž se nedokázal prosadit. Čirou náhodou v jednom krámku narazil na Tolstého Krátký výklad evangelia, jenž ho hluboce oslovil a pomohl mu obrnit se vůči vnějšku. Pak sloužil jako inženýr u opravárenské jednotky, ale nakonec se nechal přeložit na frontu, kde se choval velmi statečně i v nejtěžších bojových situacích a byl dokonce vyznamenán. V průběhu celých čtyř let zaplňoval své zápisníky poznámkami, a když se vrátil z italského zajetí, měl hotov rukopis Tractatu, jejž ovšem pro jeho nepřístupnost a neobvyklost - všichni byli zvyklí spíš na sice nesrozumitelné, ale souvisle psané tlustospisy - nechtěl nikdo vydat.
Další věcí, o níž byl přesvědčen, že mu znemožňuje žít s plným nasazením a opravdovostí, bylo postavení multimilionářova syna. Karl Wittgenstein rodinný majetek včas zachránil před válečnými výkyvy a jeho úspěchy zaručují rodině bezpracný život do dnešních dnů. Ludwig se vzdal definitivně veškerého dědictví a způsobil trauma rodině i notáři, již nic nechápali.
Strojní inženýr, nedostudovaný filosof a demobilizovaný voják nejprve koketoval s myšlenkou vystudovat teologii. Měl však dost soudnosti na to, aby si dovedl představit sebe samého jako faráře zápasícího s katolickou dogmatikou a nakonec absolvoval učitelský ústav. Vždyť logika a etika jsou v zásadě jednou a touž věcí - povinností vůči sobě samému. S touto weiningerovskou maximou se vydal do nejzapadlejších koutů rodného Rakouska učit na základní škole.
Proti nesmírně vzdělanému, váženému (jednou sérií precizně prostorově a časově logicky vedených ran kladivy zprovoznil parní stroj v místní továrničce) a neústupnému učiteli seděly děti sice různé míry talentu, ale všechny s rodiči pevně usazenými na svých gruntech. Když mu došlo, že i ti žáci, jimž se osobně věnoval a kteří výborně zvládali i těžkou látku, stejně budou celý život kydat hnůj, a když v návalu vzteku některé méně nadané či zlobivé zfackoval tak, že to musely řešit úřady, vrátil se do Vídně. Nějaký čas se živil jako zahradník, pak vyprojektoval a postavil sestře dům, v němž dnes sídlí bulharská ambasáda. Bylo jasné, že tak platný, jako byl v Cambridgi, nebude nikde jinde, a tak se vydal zpět do Anglie.

UČITEL


Staré známosti, nejvíce ekonom John Maynard Keynes, mu sice v začátcích pomohly ke stipendiu (příslušná místa nechápala, proč podporovat člověka z tak bohaté rodiny), ale napořád to bylo neudržitelné.
A tak se na základě Traktátu odehrálo rigorózo. Dne 18. června 1929 se ve zkušební místnosti sešli Wittgenstein, Russell a Moore. Russell se obrátil na Moorea: „Pusť se do toho,musíš mu položit nějaké otázky. Ty jsi profesor.“ Po krátké diskusi zkoušený vše ukončil poklepáním zkoušejících po rameni: „Nic si z toho nedělejte, já vím, že tomu nikdy neporozumíte.“
Co do společenského taktu to byl opět starý dobrý Wittgenstein. Staří přátelé občas kličkovali, aby se vyhnuli hodiny trvajícím a emočně nesmírně náročným diskusím. Keynesova manželka jednou při procházce bezděčně zvolala: „Jaký krásný strom,“ načež se jí filosof otázal: „Co tím myslíte?“ takovým tónem, že se rozplakala. Svého milence, matematicky nadaného, ale velmi submisívního Francise Skinnera, svými představami tak ovládl, že rezignoval na akademickou kariéru, k níž měl skvělé předpoklady, a trpěl v mechanické dílně jako dělník. Wittgenstein, jenž univerzitní prostředí nikdy nezbožňoval, si sám také několikrát zkusil najít nějaké normální zaměstnání - dokonce se vydal do Sovětského svazu s úmyslem živit se manuální prací -, ale nakonec si vždycky musel přiznat, že o jeho produkty stojí nejvíc v jednom starém anglickém univerzitním městě.
A tak se deset let po rigorózu stal cambridžským profesorem, přestože měl mezery ve znalostech klasických filosofických textů, protože ze všeho nejraději hltal v obrovských kvantech detektivní povídky a romány. Jeho genialitu krom kolegů a úzkého kruhu studentůvyznavačů, kteří během výuky ani nepípli, nejvíc ocenila skupina vědců, jež si říkala Vídeňský kruh a s níž se občas setkával (i zde bylo během jeho expozé většinou hrobové ticho).

ŘEČOVÉ HRY


Členové Vídeňského kruhu, v němž Tractatus platil za Písmo svaté, se s Wittgensteinem shodovali, že spousta filosofických problémů vlastně neexistuje, jsou to nesmysly povstávající z nedbalého užívání jazyka. Filosof a logik Rudolf Carnap jim přisuzoval jedinou kvalitu, jsou prý vyjádřením životního pocitu, který je doma v umění, a tak mají metafyzikové, tito modernější nástupci teologů, opustit teoretické prostředí a začít básnit.
K údivu Carnapa i ostatních vědců z Vídeňského kruhu ale sám autor tractatovskou představu jazyka jako obrázků či značek připevněných na věcech po čase radikálně opustil a vpustil do analytické filosofie zpět životní pocity. Weininger se opět přihlásil o slovo. Traduje se, že jednou při procházce, když Wittgenstein pozoroval děti, jak si hrají s míčem, napadlo jej, že jazyk je něčím jako hrou, či lépe propletencem různých her.
Ty nevysvětluje, ale na příkladech ukazuje: Připevní-li člen nějakého jazykového společenství na dům tabulku se slovem, jež ještě nemá v tomto společenství žádný význam, stane se automaticky jménem domu? To záleží, jak budou s tabulkou lidé zacházet: mohou ji vzít jako umělecké dílo a slovo na ní budou hodnotit podle zvukomalebnosti nebo se slovo naučí nazpaměť a použijí je někdy jako smluvené heslo. Pojmenovávání tudíž vyrůstá z lidské praxe, z činností a životních forem a způsobů použití znaků, slov a vět je nepřeberně mnoho.
Do jazykových her jsme složitě zapleteni. Nestojí před námi jako přehledný katalog, ale jako složitý labyrint, v němž je snadné zabloudit. To způsobuje, že lidé se chovají jako mouchy zabloudivší do láhve. Sklem, na něž narážíme, je jazyk. Filosofie je pak na světě od toho, aby nám pomohla nalézt cestu ven.

AUTOR, KTERÝ NEPUBLIKUJE


Když se v novém přístupu dostatečně zabydlel, pojal úmysl napsat knihu. Byla by teprve druhá, ale nakonec zůstal Tractatus jediným jím samým pro tisk připraveným dílem. Byť toho napsal o řečových hrách dost, nikdy neuposlechl dávné Russellovy rady, že texty publikujeme, i když víme, že zdaleka nejsou dokonalé.
S blížící se hrozbou druhé světové války měl starost o rodinu žijící ve Vídni, ale ta nakonec strávila špatná léta ve švýcarském exilu, sám získal britské občanství. Typicky po svém způsobu se zapojil do válečného úsilí jako doručovatel v nemocniční lékárně, byť už mu bylo přes padesát a sil neměl nazbyt. Posléze se přes přítele dostal k práci laboranta v týmu zkoumajícím vlivy „šoku při zranění“.
Po návratu na univerzitu se čím dál častěji uvolňoval, aby mohl psát. Také už od válečných let pociťoval, že se čím dál snáze unaví, až nakonec diagnóza ukázala rakovinu prostaty. Umíral v domě doktora Bevana krátce po svých dvaašedesátých narozeninách.
Oznámení paní Bevanové na večer 28. dubna 1951, že jej další den přijdou navštívit přátelé, doprovodil slovy: „Řekněte jim, že jsem měl nádherný život!“ Pak ztratil vědomí.

FILOSOFIE PRO 21. STOLETÍ


Z posmrtně vydaných souborů jsou určitě nejdůležitější Filosofická zkoumání. Ona i ty další (např. Rozličné poznámky, Modrá a Hnědá kniha) mají opět formu poznámek.
Ovšem toto literární provizórium je filosofickou dokonalostí.
Jeho úvahy nikdy nejsou teorií, která by na někoho nebo na něco sváděla mizérii světa. Ani jazyk, jímž se celý život zabýval, není něčím, co lze údajně zreformovat k dokonalosti a pak už jen pohodlně používat. Tím, že nevytvořil jeho teorii, že o něm nehovořil v nějakém jiném jazyce, který je „za ním“, ale zůstal uvnitř toho jazyka, v němž všichni jsme, umožnil vidět, jak se lidé (se svými pudy, instinkty, smysly, rituály, sklony), ale i skupiny, národy, třídy, společnosti do něj zaplétají.
Malý, velmi současný příklad. Ludwig Wittgenstein byl celý život v důvěrném styku s britským empirismem. Jeho dnešní žitá podoba, označená globalizační nálepkou made in USA, je v Evropě poté, co jí pomohla zbavit se totalit povstalých z jazykových her národovecké a třídní romantiky, pociťována jako ne úplně vítaná a v takovém islámském či latinskoamerickém světě ji už vůbec neoceňují. Čím to, že je opravdu přátelská a do značné míry tolerantní společnost najednou v takové nemilosti?
Když se ještě prala se zmíněnými romantikami, byla v „tractatovské“ roli toho, kdo reprezentuje svět-jak-je-doopravdy. Poté, co nepřátelé padli a její síla vynikla, vystupuje jako vůči „svým“ tolerantní, ale vůči „jiným“ jako sice odstupňovaná, ale vždy do sebe zahleděná jazyková hra. Čeká na ni robota, kterou na sobě s Ludwigem Wittgensteinem vykonala filosofie. Ta neudělala žádný pokrok? - Když se někdo poškrábe, kde ho to svědí,musí být vidět nějaký pokrok? Copak to jinak není skutečné poškrábání nebo svědění? A nemůže se tato reakce na podráždění opakovat tak dlouho, dokud nebude vynalezen prostředek proti svědění? h