The KLF

Ze svého konta v bance vybrali a vzápětí svědomitě spálili v přepočtu 50 miliónů korun, jen aby zjistili, jaký je to pocit. Svou kariéru plánovaně zničili během tří minut v přímém přenosu. Bill Drummond a Jimmy Cauty byli buď jedni z nejlepších popových producentů a zároveň nejzábavnějších akčních umělců konce minulého století, nebo absolutní blázni. Velmi pravděpodobně obojí.

Předávání Brit Awards je v Británii nejsledovanější podnik podobného druhu. Přímý přenos v hlavním vysílacím čase, v publiku všichni, kdo v branži něco znamenají. A Bill Drummond a Jimmy Cauty jsou se svým projektem The KLF jedněmi z těch, kteří ten únorový večer roku 1992 mají vystoupit. Jejich album The White Room je absolutním hitem roku 1991. The KLF přišli se zvukem, jenž přesně odpovídá duchu doby - jejich inteligentní elektronika souzní s nástupem taneční hudby, zároveň je dost popová pro mainstreamová média a dost chytrá, aby neurážela náročnější posluchače. Lidé v sále i u televize se těší na pódiové provedení největšího hitu skupiny, skladby 3 A. M. Eternal.
Drummond přichází na pódium v kiltu a o berli, Cauty s kytarou kolem krku v čepici, přes kterou mu není vidět do obličeje.
Společně s nimi je na pódiu heavymeta

lová skupina Extreme Noise Terror. Drummond do mikrofonu pronáší slavná slova "This Is Television Freedom" a začíná peklo. Členové ENT mlátí do nástrojů, jejich dva zpěváci přes sebe řvou, zatímco Drummond do mikrofonu huláká slova, která jsou vše, jen ne původním textem skladby. Na záběrech do publika je jasný zmatek: sakra, měli přece hrát tu skvělou skladbu, co známe z MTV?
Během druhé sloky se Drummond na malou chvíli při pohledu na diváky neudrží a vyprskne smíchy, pak se ale sebere a zbytek skladby dohuhlá. Vzápětí zmizí v zákulisí, a když se znovu objeví, má v puse zapálený doutník a v ruce samopal. Chvíli se apaticky pohupuje, pak zvedne zbraň a začne do publika střílet slepými náboji. Na konci skladby padá opona a do nastalého ticha se ozve předtočená věta: "Dámy a pánové, The KLF právě opustili hudební průmysl."
Na oficiální after party nechají jako dar organizátorům doručit uříznutou ovčí hlavu a dva kýble ovčí krve. Vzápětí Drummond a Cauty rozpouštějí The KLF a o několik měsíců později smažou mastery skladeb, které vytvořili, aby nemohly být již nikdy vydány. A to je teprve začátek ...

ILLUMINATUS! ANEB CHAOS MUSÍ BÝT!


Bill Drummond se narodil 29. dubna 1953 v Jižní Africe. Už v osmnácti měsících ho ale otec, kazatel presbyteriánské církve, odvezl do Skotska. "Už od dětství si pamatuju, že jsem dělal věci, které nedávaly smysl. Ani rodičům, ani spolužákům a později ani lidem, s nimiž jsem pracoval," tvrdí Drummond.
Odešel studovat na Liverpool School Of Art And Design, kde vydržel sotva pár měsíců.
"Nesnesl jsem pomyšlení, že jsem tam zavřený, když se ve světě kolem dělo tolik věcí," popisuje důvody toho, proč nechal studia, aby následujících několik let "studoval život" - nechával se najmout na práci na stavbách, v ocelárnách a několik měsíců strávil i jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně.
V roce 1976 došlo k setkání, které bylo klíčové pro jeho další umělecké směřování. Dostal místo designéra scény ve Sci-fidivadle Kena Campbella. Jak název napovídá, šlo o scénu, která inscenovala pouze sci-fikusy. Jedním z prvních představení, na nichž Drummond u Campbella pracoval, byla adaptace sci-fibestselleru Illuminatus!. Robert Shea a Robert Anton Wilson jej napsali v letech 1969 až 1971, v době, kdy pracovali v časopisu Playboy. Jejich satirické, postmoderní sci-fizačíná u atentátu na Johna Fitzinzeratgeralda Kennedyho a končí u celoplanetárního spiknutí, řízeného tajným spolkem Illuminátů, kteří se snaží planetu dostat zcela pod svou kontrolu. Hlavní zápletkou knihy Illuminatus! je tvrzení, že o vládu nad světem bojují síly "zlé" (síly pořádku) a "hodné" (síly chaosu a anarchie). Drummond si představení a vzápětí i knihu nesmírně oblíbil. Těsně poté, co Drummond z divadla Kena Campbella odešel, společnost hrála Illuminatus!
v Londýně. Představení mělo neobyčejný úspěch (těžko říct, zda proto, že tu vystupoval jeden z autorů knihy, R. A. Wilson, v epizodní roli několik minut zcela nahý) a jedním z těch, kdo po jeho skončení vestoje tleskali, byl i dvacetiletý student umělecké školy a již tehdy uznávaný mladý malíř Jimmy Cauty.

KDO ZABIL KRÁLOVNU?


Drummond, inspirovaný Illuminatus!
i punkem, se vrhl na hudbu. Po nějaké době jej angažovala nahrávací společnost WEA jako vyhledavače talentů. Na svých výpravách po klubech objeví nadějnou skupinu Brilliant. Jedním ze členů skupiny je i Jimmy Cauty, onen nadějný mladý malíř, který se mezitím rozhodl dělat hudbu. Brilliant u WEA vyhoří, setkání s Cautym dá Drummondovi odvahu k zásadnímu kroku - dá u WEA výpověď a začne naplno pracovat s Cautym. Zvukem a detailem posedlý Cauty se zálibou v psychedelii na straně jedné, vizionářský, energický a stále častěji všehoschopný Drummond, jehož umělecké směřování je čím dál více ovládáno vzorcem "zajímalo by mne, co se stane, když ...", si zpočátku dají jméno Justified Ancients Of Mu Mu (nebo zkráceně JAMs).
Shodou náhod se Cautymu v té době dostane do rukou sampler a JAMs jako jedni z prvních umělců v Británii pochopí, co tahle mašinka umí. Pod okamžitým vlivem debutového alba amerických rapperů Beastie Boys License Ti Ill vydávají v roce 1987 album 1987 - What The Fuck Is Going On?, na němž zuřivě samplují, a ještě zuřivěji rapují. Nejvíce emocí budí výrazně politická skladba Queen And I, ve které dvojice vysampluje skoro minutu hitu Dancing Queen od ABBA. Následuje výhrůžka žalobou. Drummond a Cauty musí ustoupit (náklad alba je zničen), ale na důkaz toho, že se necítí poraženi, vydávají vzápětí druhou verzi alba 1987 se všeříkajícím názvem Who Killed The JAMs? Problematické samply jsou z ní odstraněny, nicméně desku doplňuje knížečka, jež podrobně popisuje, kde se zmíněné samply nacházejí a jak si jednoduše sestavit původní album znovu.

VZHŮRU DO HITPARÁD!


Další drzost už Drummondovi a Cautymu prošla - vysamplovali znělku seriálu Doctor Who a vydali ji pod názvem Doctorin' The Tardis. Chytlavá, ale poněkud nablblá skladba byla podle všeho nejdřív studiový vtípek, o němž později prohlašovali, že to "je věc, která zaručeně zvedá posluchačům žaludky". Skladbu podepsali jako The Timelords. Pak ale přišel šok - skladba se dostala na první místo v oficiální britské hitparádě.
Když se Drummond s Cautym probrali z překvapení, rozhodli se uvařit silnější kafe. Tím se stala kniha The Manual s podtitulem Jak co nejsnadněji natočit skladbu, která se stane první v hitparádě. Kniha, v níž mimo jiné slibují "okamžité vrácení peněz, pokud se vám pomocí této knihy nepodaří do tří měsíců natočit skladbu, která se umístí na prvním místě oficiální britské hitparády", je asi nejostřejší satirou hudebního průmyslu, jaká kdy byla napsána. Vědecký důkaz toho, že The Manual funguje nejen jako vtipné čtení, ale i jako smrtelně vážně myšlený návod, přinesla dvojice německých producentů Walter Werzowa a MM Gletschermayer, která v roce 1989 podle instrukcí obsažených v knize skutečně postavila diskotékový projekt Edelwei, jenž prodal během krátké doby pět miliónů singlů po celé Evropě. Za vydělané peníze začali The KLF natáčet film pojmenovaný The White Room. Bohužel na to šli ale opačně. Nejdříve k filmu napsali soundtrack - a když přišlo na to, vzít do ruky kameru, přestalo je to všechno bavit. Koneckonců, byl rok 1990, v Británii zuřila móda acid houseu a The KLF byli při tom.
Zvukem posedlý Cauty začal okamžitě jezdit po ilegálních ravech i legálních klubech jako DJ s ambientní hudbou a jako vedlejší projekt založil ambientní skupinu The Orb, zatímco Drummond se opájel anarchií, jež z nové hudby a jejích posluchačů sálala. Ve finále z toho vzniklo album Chill Out, kterým The KLF definovali nový žánr - ambientní místnosti na parties se už navždy budou jmenovat chill outy. Celou desku natočili The KLF jako zvukový experiment a její přípravě se věnovali na své poměry smrtelně vážně. Album Chill Out se stalo kultovním, z pochopitelných důvodů, ale nešlo o žádný bestseller.
Drummond s Cautym se rozhodli lidem předhodit nějaký další hitparádový "odpadek".
Vzali soundtrack nedokončeného filmu The White Room, přemíchali jej a uvedli na trh pod původním názvem. Vzápětí z alba vybrali tři skladby, ze kterých postavili samostatnou "Stadiónovou houseovou trilogii".
Skladby What Time Is Love, 3. A. M Eternal a Last Train To Trancentral dostaly speciální "hitparádovou úpravu" - byly k nim nasamplovány zvuky bouřícího davu, které The KLF ukradli z desky Rattle And Hum od U2, byl dodán tehdy nesmírně populární rap, techno beat a to vše bylo korunováno tranceovými plochami a kytarovými riffy. V těch skladbách je úplně všechno, co je může udělat hitem. I když ty skladby posloucháte dnes a víte, že si v nich z vás Drummond s Cautym dělají legraci, nemůžete se ubránit jejich chytlavosti.
Stadiónová houseová trilogie je vrcholným dílem The KLF. V tvůrčím zápalu přidali The KLF ještě speciální remix America: What Time Is Love, věnovaný výročí objevení Ameriky a spektakulární verzi Justified And Ancients s hostující countryovou zpěvačkou Tammy Wynettec. I tyhle skladby se dostaly do hitparád. V klipu Justified And Ancients Drummond s Cautym, převlečeni za tajemné Atlantiďany, nastupují do ponorky a odplouvají do dáli s odkazem na knihu Illuminatus!. Je to příprava na "velké rozloučení se show-businessem", jež už za několik měsíců předvedou na Brit Awards.

JAK ZNIČIT TURNEROVU CENU


To, že se novým cílem jejich diverze stalo moderní umění, bylo jen logické. Polovina devadesátých let umožnila poprvé výtvarným umělcům ve Velké Británii stát se (téměř) stejně slavnými jako rockové hvězdy.
Turnerova cena pro mladé výtvarné umělce se stala prestižní záležitostí a její předávání přenášel živě televizní kanál Channel 4. Mladí výtvarníci lehkovážně blábolili pseudomoudra do novin a tvářili se, že mění svět.
Drummond a Cauty, oba sami víceméně vystudovaní umělci, si zamnuli ruce a dali se do práce. V polovině roku 1993 se v britských novinách začaly objevovat podivné inzeráty: "ZANECHTE VŠEHO UMĚNÍ." Další pondělí bylo jasno: "Doneslo se nám, že jste nenechali veškerého umění. Je tedy nutný další úder. K Foundation vám přináší matku všech cen, Cenu pro nejhoršího umělce roku 1994." Následoval seznam nominovaných umělců a pozvánka na výstavu nominovaných do Tate Gallery v Londýně. Noviny vzápětí přinesly sérii článků, v nichž se Drummond a Cauty odhalili jako zakladatelé K Foundation a ve kterých byl také vysvětlen vtip celého počínání. Výstava v Tate Gallery byla ve skutečnosti oficiální výstava prací nominovaných na Turnerovu cenu a seznam nominací na Cenu pro nejhoršího umělce odpovídal seznamu nominovaných na turnerovku.
Novináři došli k závěru, že jde o vtípek, jenž inzeráty skončí. Jenže neskončil. Během přenosu předávání Turnerovy ceny se objevily reklamy K Foundation, které ohlašovaly, že po skončení přenosu dojde i na vyhlášení nejhoršího umělce roku. Navíc vítěz jejich "ceny" si za vítězství odnesl dvojnásobek částky, než kterou dala svému vítězi Turnerova nadace. Podle Drummonda šlo o to, ukázat, co jsou umělci ochotni udělat za peníze.
Obě ceny dostala stejná umělkyně - Rachel Whitereadová. Vyhlášení pojali K Foundation stylově. Vypravili v pronajatém konvoji limuzín 25 lidí (umělců, novinářů, kritiků) k Tate Gallery, kde právě Whitereadová oslavovala. Když před budovu dorazil konvoj s již notně opilými účastníky happeningu,Whitereadová odmítla cenu převzít. Drummond a Cauty tedy rozhodli, že peníze budou na místě spáleny, což se skutečně chystali udělat. Whitereadová v posledním okamžiku rozhodla cenu akceptovat s tím, že 40 tisíc liber rozdělila mezi dvě charitativní organizace.

MILIÓN LIBER LETÍ KOMÍNEM


Těžko říct, kdy vznikl nápad na asi nejdražší uměleckou performanci v historii.
Zda to bylo tehdy před Tateovou galerií, nebo ještě dříve. "Největším překvapením naší kariéry po rozpuštění The KLF bylo, že The KLF jsou vlastně nezničitelní," prohlásil Drummond v jednom rozhovoru, když vysvětloval, jak se zrodil celý nápad. "Sice jsme The KLF rozpustili, vymazali jsme kompletně celý archív skladeb, takže se nemohly lisovat a prodávat nové desky, stále nám ale chodily do banky peníze za prodej zbytku desek, autorská práva ... Během doby, kdy jsme měli The KLF, jsme vlastně všechny peníze investovali zpět do produkce tvorby, teď jsme je ale neměli kam dát.
Neměli jsme pro ně žádné využití."
První nápad byl prostý. K Foundation chtěli vzít milión liber a prostě je vystavovat.
Pak nápad zmutoval v putovní výstavu, jež by jezdila po celé Evropě (v jedné verzi to bylo jen po území bývalého Sovětského svazu) ve vlaku. Ukázalo se ale, že podobný projekt je prostě nepojistitelný. A tak došlo na myšlenku peníze spálit. Otázkou ale bylo: Jak? Před novináři? V galerii?
Po několikaměsíčních diskusích nakonec ze svého konta vybrali přes jeden milión liber, odletěli na ostrov Jura ve Skotsku, kde v naprostém soukromí, pouze za přítomnosti filmaře známého pod pseudonymem Gimpo a novináře Johna Reida z Observeru, 23. srpna 1994 milión liber spálili v krbu. Celá událost trvala asi hodinu a vzbudila neuvěřitelný zájem médií. Reid, kterému dovolili přikládat, později prohlásil: "Ze začátku jsem cítil strašný pocit viny, ale za nějakou dobu už jsem se jen nudil a házel bankovky do ohně v podstatě mechanicky."
Tu část tisku, jež považovala celou akci za dobře zrežírovaný podfuk, přesvědčili jednak bankovním výpisem ze svého konta, potvrzujícím výběr částky, jednak svědectvím farmářů z ostrova Jura, kteří ještě měsíce po celé události nacházeli po ostrově poházené bankovky, jež nestihly shořet a doslova vylétly komínem. Přesně rok po události K Foundation tisknou inzeráty, ve kterých zvou na promítání filmu. Po promítání následuje diskuse, během níž se diváci mohou Drummonda a Cautyho ptát prakticky na cokoli. Dochází na bizarní momenty, kdy lidé umělcům nadávají, že si dovolili spálit své vlastní peníze.
Drummond i Cauty začínají být celou věcí unaveni. A dost možná se na nich podepisuje i jistá kocovina z celého projektu. "Od prvního okamžiku jsem věděl, že to bylo doopravdy," řekl novinářům z Guardianu v roce 2000 kdosi z okolí dvojice. "Věděl jsem to okamžitě, protože oba se potom strašně změnili. Vypadali neuvěřitelně zmučení, a po pravdě řečeno, od té doby už nikdy nebyli stejní ..."
Drummond a Cauty cestují se svým filmem po Británii. Třetího listopadu 1995 promítají film v malých sálech v Glasgowě a oznamují další promítání na 5. listopadu. Pak se ale najednou rozhodnou vyrazit na skotské pobřeží. Cestou si v půjčovně pronajmou Nissan Bluebird. Dojedou až na mys Wrath, nejseverozápadnější cíp Velké Británie. Zde Drummond a Cauty na střeše vozu podepíší dokument, v němž oznamují rozpuštění K Foundation a zároveň se v něm zavazují 23 let (narážka na Illuminatus!, kde je číslo 23 považováno za nesmírně magické) nepromluvit o projektu spálených peněz.
S Gimpem jako svědkem pak smlouvu uloží do kufru auta, jež vzápětí shodí z útesu do moře. Krátce nato zničí všechny kopie filmu, na kterém je zachyceno pálení peněz, "neboť považujeme za důležitější, aby lidé věřili tomu, že jsme to udělali".

POSLEDNÍ RÁNA V BARBICANU


Moratorium na rozhovory o spálených penězích znamená, že je dnes prakticky nemožné zjistit, co přesně se tehdy dvojici honilo hlavou. V roce 2000 Drummond v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, zda svého činu lituje, po krátkém zaváhání, že ne.
Jisté ale je, že Drummond a Cauty byli unaveni. Jejich plány se pomalu rozcházejí. Chtějí ale udělat poslední "velkou ránu".
Pětadvacátého srpna 1997 vyšly inzeráty, které oznamovaly první společný hudební projekt Drummonda a Cautyho od rozpuštění The KLF pod názvem 2K. Beznadějně vyprodaný koncert - či spíše představení - se pod názvem Fuck The Millenium uskutečnil ve východolondýnském Barbican Centru 17. září 1997. A i na poměry Drummonda a Cautyho to byla hodně hysterická záležitost.
Na ploše (jak jinak) třiadvaceti minut představili hudební směs obsahující motivy ze všeho, co jim během kariéry zkřížilo cestu. Představení režíroval první Drummondův umělecký guru ze sci-fidivadla Ken Campbell, v roli spíkra figuroval spoluautor knihy Illuminatus! Anthony Wilson. Vedle toho se na pódiu objevil dav liverpoolských dokařů s transparenty, dechový orchestr, doprovodná skupina 2K a mužský chrámový sbor. Uprostřed toho za dunění nadupaného stadiónového houseu a předtočeného davového skandování: "Fuck The Millenium!" jezdí Drummond a Cauty, namaskováni jako nemohoucí starci v pyžamech a upoutáni na invalidní vozíky, a způsobují absolutní chaos. Cauty má v jednu chvíli v ruce sekeru, jíž mává na všechny strany, zatímco Drummond ve svém vozíku za dunění dechovky a techna škube mrtvou labuť.
"V podstatě bylo naším cílem vytvořit takový chaos, aby lidi vzali pódium útokem," tvrdil později Drummond, což se, alespoň podle videoklipu, který byl ke skladbě přímo na místě natočen, skutečně málem povedlo. Jen ze sledování samotného videa jde mráz po zádech. Je tu energie jejich raných skladeb koncentrovaná do krátké chvilky, doplněná o ironii, vtip i naprostou anarchii, jež byla pro jejich tvorbu vždy typická. Po koncertu se Drummond a Cauty šli opít. Druhý den jejich spolupráce skončila.

EPILOG


Bill Drummond dnes žije na farmě ve Skotsku. Je potřetí ženatý. V roce 2000 vydal knihu 45, která je sbírkou vzpomínek převážně na život v show-businessu, jež ho napadly v den jeho 45. narozenin. V roce 2002 během výstavy v rámci Liverpoolského bienále rozvěsil po městě 100 plakátů, na kterých nabízí, že stráví s kýmkoli noc podle jeho přání za 10 000 liber, na což navázal internetovým projektem www.youwhores.com. (něco jako vykurvy.com) Na stránce může každý bezplatně inzerovat, co všechno je ochoten udělat (nebo od někoho potřebuje udělat) za peníze. V nedávném rozhovoru muž, který spálil milión liber, odpověděl na otázku, zda je dnes finančně zabezpečen: "Ne. Rozhodně ne. Ani náhodou."
Jimmy Cauty se přestěhoval ze studia Trancentral, jež obýval v centrálním Londýně, na farmu ve střední Anglii. Stále se věnuje hudbě, pracuje na remixech pro různé umělce, v poslední době začal znovu spolupracovat s Alexem Patersonem na projektu The Orb. Koncem devadesátých let tvrdil, že experimentuje se sonickými zbraněmi, které koupil z výprodeje ministerstva obrany, a snaží se na nich tvořit hudbu.