Agentka Tzipi Livniová

Agentka Tzipi Livniová

Agentka Tzipi Livniová

Vždy v elegantním tmavém kostýmu, s nepříliš hřejivým úsměvem na plné tváři a s charakteristickým blonďatým mikádem byla padesátiletá právnička pověřena, aby sestavila izraelskou vládu. Zdá se celkem jisté, že se jí to podaří. IZRAELSKÁ SUPERNOVA tak má nakročeno do exkluzívního klubu světových žen-vůdkyň. A to přesto, že se toho o ní příliš neví.


Nezvykle strmá kariéra Tzipi Livniové začala před necelými deseti lety, když byla poprvé zvolena do Knesetu, izraelského parlamentu. Co měla v tu chvíli za sebou? Absolventka právnické fakulty, agentka tajné služby Mossad, matka dvou synů, ministryně pro přistěhovalectví, regionální spolupráci, zemědělství, bytovou výstavbu, spravedlnost a zahraničí, laureátka ceny za kvalitní a čisté vládnutí - to vše stihla na své rychlé cestě na vrchol izraelské politiky.

A přitom vlastně nikdo neví, jaké politické cíle si Tzipora Malka Livniová klade a co se od ní dá čekat, pokud se jí teď podaří sestavit vládu (a ono se jí to téměř jistě podaří). To v době, kdy se židovský stát znovu nalézá v přímém ohrožení, a to hned na několika frontách.

ODBOJ A TERORISMUS

Je vlastně divné, že Livniová nevstoupila do špičkové politiky už dřív. V zemi, kde navzdory vší modernosti zůstávají klíčové osobní a rodinné vazby, pro to měla od narození nejlepší předpoklady. Její rodiče - hrdinové boje za samostatný Izrael - patřili k ušlechtilé "modré krvi" izraelské pravicové politiky, z níž v sedmdesátých letech vznikla strana Likud. Matka Sarah, za svobodna Rosenbergová, i otec Eitan - oba narození v Polsku - se v útlém mládí stali v Palestině členy podzemního hnutí usilujícího o nezávislý židovský stát. Jako většina tehdejších přistěhovalců zažili tvrdý život, jenž se dělil mezi úmornou dřinu při zúrodňování pouště ve dne a ozbrojenou obranu proti arabským útočníkům v noci. Když se na konci třicátých let arabsko-židovské boje rozhořely na většině území tzv. mandátní Palestiny, kterou nepříliš zručně spravovala Velká Británie, vedly kroky obou mladých lidí - v té chvíli ještě nezávisle na sobě - do nejradikálnější odnože židovského odboje, organizace Irgun.



Jejím zakladatelem a idolem rozhněvaných mladých Židů byl ideolog tzv. revizionistického sionismu Zeev Žabotinskij. Filosof, politik a vojenský vysloužilec původem z Ruska jim imponoval v napjatých předválečných letech ideou, že jediný způsob, jak si Židé mohou vysloužit svůj samostatný stát v Palestině, je odhodlaný ozbrojený boj nejen proti arabskému odporu, ale i britské vojenské a civilní správě. Jenže ve druhé polovině čtyřicátých let proslul Irgun nejen odvážným bojem s britskými vojáky, ale i teroristickými útoky, nezřídka namířenými proti civilním cílům. Vůbec nejznámější z nich byl v červenci 1946 pumový útok na jeruzalémský hotel King David, v jehož troskách zemřelo 91 lidí, a masakr v Dajr Jásínu, kde v dubnu 1948 po nepodařeném pokusu obsadit strategickou vesnici povraždili členové Irgunu a spřátelené organizace Lechi na 120 arabských obyvatel.

KRÁL PODZEMÍ

Matka Livniové, půvabná drobná dívka, které její spolubojovníci přezdívali Malá Sára, byla jednou z nejaktivnějších bojovnic. Jednou přepadla s kolegy ve vlaku britské úředníky a uloupila jim peníze určené na výplatu britských vojáků. Ještě před pár lety, krátce před svou smrtí, vzpomínala tato pětaosmdesátiletá veteránka židovského odboje: "Byla jsem přestrojená za těhotnou ženu. Ukradli jsme 35 000 liber. Pak jsme ještě vyhodili do povětří vlak z Jeruzaléma do Tel Avivu." Britové ji zatkli a věznili v Betlémě a Atlitu. Podařilo se jí uprchnout.

Ještě slavnější postavou židovského podzemního odboje byl otec Livniové Eitan, který své rodné příjmení Benozovič po vzoru ostatních židovských novousedlíků opustil a přijal hebrejské jméno Livni. V pouhých dvaceti letech absolvoval tajný velitelský kurs Irgunu, jenž mu ve spojení s nespornými bojovými a velitelskými kvalitami umožnil rychle stoupat po žebříčku této ilegální organizace. V roce 1944, kdy židovský odpor vyhlásil britské mandátní správě neomezenou válku, se stal jeho nejvyšším operačním důstojníkem s pravomocí plánovat a řídit každý útok. Tím nejslavnějším se pro něj stala noc z 1. na 2. listopadu 1945, která vešla do dějin jako noc vlaků. Bojovníci Irgunu a Lechi - ve spojení s hlavní židovskou podzemní armádou Hagana - podnikli rozsáhlou sérii koordinovaných útoků na celkem 153 místech po celé Palestině. Výsledkem byl naprostý kolaps železniční dopravy a také potopení tří britských hlídkových plavidel, jež bránila připlutí lodí s židovskými uprchlíky z Evropy.

Při podobné sabotážní akci o rok později byl Eitan Livni zatčen a krátce nato odsouzen na patnáct let za mřížemi v neblaze proslulém vězení, které se nalézalo v někdejší křižácké citadele města Akko. Dnes tudy proudí turisté. Ve vězení ale nezůstal dlouho. V květnu 1947 zaútočilo na pevnost čtyřiatřicetičlenné komando Irgunu přestrojené za britské vojáky a pomocí trhavin osvobodilo Livniho a dalších 27 bojovníků. Před rozsáhlou britskou pátrací akcí pak slavný velitel uprchl do zahraničí, odkud organizoval pašování zbraní a munice do Palestiny. Tam se těsně před vyhlášením izraelské nezávislosti - 14. května 1948 - vrátil. Eitan Livni a Sarah Rosenbergová se následujícího dne stali historicky prvním oddaným párem nového státu.



Zatímco Sarah doma vychovávala své děti Ráchel, Eliho a nejmladší Tzipi, která se narodila v červenci 1958, stál Eitan u zrodu izraelských pravicových stran. Byl ve vedení hnutí Herut, Gahal a nakonec politického bloku Likud. Od roku 1974 až do roku 1984 působil jako poslanec v izraelském parlamentu.

Když v roce 1991 zemřel, nechala mu žena na jeho přání vyrýt na náhrobní kámen emblém Irgunu, ruku s puškou, na jejímž pozadí je mapa Velkého Izraele zahrnující kromě dnešního území také pásmo Gazy, západního břehu Jordánu a také Jordánska. Tedy území, které židovští radikálové zamýšleli pro svůj budoucí stát.

AGENTKA MOSSADU

Malá Tzipi se ve stínu hrdinské domácí tradice a pod dohledem přísné matky přihlásila do mládežnického hnutí Betar, elitní skautské organizace pravicového bloku. Jako sedmnáctiletá se v roce 1975 účastnila v Tel Avivu násilných demonstrací proti návštěvě amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, jehož izraelská pravice podezírala, že dotlačil Izrael k nevýhodnému míru s Egyptem v jomkippurské válce z října 1973 (ve chvíli, kdy jen hodiny dělily obklíčenou egyptskou armádu od drtivé porážky).

Stejně jako velká většina izraelských žen nastoupila v osmnácti letech do armády, kde si po dvou letech vysloužila hodnost poručíka. Ke konci vojny sloužila jako instruktor v důstojnické škole. V její složce se objevují slova jako "disciplinovaná", "houževnatá" a "schopná hluboké analýzy". To jsou vlastnosti vhodné pro politiku, ale také pro právnickou činnost. Přijímací zkoušky na právnickou fakultu Bar Ilanovy univerzity znamenaly odklon od otcovy politické kariéry, první, ale zdaleka ne poslední nečekanou změnu kursu v životě Tzipi Livniové.

Její studia neměla trvat dlouho. Rodinná tradice přece jen převážila, když ve dvaadvaceti letech dostala nabídku od tajné služby.



Tady se objevuje v životopise Tzipi Livniové první z mnoha otazníků. Ví se jen, že mezi lety 1980 a 1983 působila v řadách Mossadu. Ví se také, že v roce 1983 byla vyslána na zahraniční misi do Paříže. A to, že krátce nato z tajné služby odešla. Jenže to je všechno. Dost (anebo dost málo) na to, aby se novinářská fantazie rozjela naplno. Britské i americké Timesy se předhánějí v historkách, ve kterých se budoucí izraelská premiérka prohání po ulicích francouzské metropole a připravuje smrtící útoky proti palestinským teroristům. Záminkou byla novinářům mnohoznačná prohlášení některých kolegů Livniové z Mossadu.

"Tzipi nebyla kancelářské děvče," svěřil se nejmenovaný důstojník. "Byla to inteligentní žena s IQ 150. Bez problémů zapadla do prostředí evropských metropolí a spolupracovala s mužskými kolegy, většinou bývalými členy protiteroristických komand," dodal.

Další bývalá kolegyně a později šéfka jejího úřadu na ministerstvu zahraničí Mira Galová dodala, že ohrožení při jejich tehdejším poslání: "... bylo hmatatelné. Kdybych udělala chybu a nechala se zatknout, politické dopady by byly obrovské."

Jenže to platí o zatčení agenta tajné služby v zahraničí vždy, bez ohledu na jeho úkoly. A v případě izraelského agenta obzvlášť a ve Francii osmdesátých let, plné lidí z palestinského exilu, dvojnásob.

To, že v roce 1983 zastřelili agenti Mossadu na pařížské ulici vysokého představitele Arafátovy Organizace pro osvobození Palestiny Mamúna Meraíše, zdaleka neznamená, že se Livniová na tomto činu přímo podílela. Izraelská média se nejčastěji kloní k hypotéze, že mladá žena - po necelých třech letech v tajné službě stále ještě zelenáč - zastávala méně důležitý operační úkol: udržování konspiračního bytu. Tak či onak, přes dobré výsledky Livniová po návratu z Francie tajnou službu opustila, aby se mohla vdát a dokončit studia.

OBRATNÁ DÁMA

Následující dekáda v životopise Tzipi Livniové je celkem čitelná. Vdala se za Naftaliho Shpitzera, účetního a reklamního agenta, porodila dva syny - Omriho a Juvala -, dostudovala práva a vrhla se na kariéru firemního a realitního advokáta. Tečka.



Jaké jsou její záliby? Prý je vegetariánka. Čím se živí její manžel, jaké mají koníčky její děti - nic z toho není známo. Takhle přísná ochrana soukromí nemá v Izraeli obdoby úplně stejně jako v Evropě.

Bílá místa v profilu Tzipi Livniové začal plnit až volební rok 1996. Vražda ministerského předsedy Jicchaka Rabina v listopadu předchozího roku stejně jako izraelsko-palestinská mírová jednání v norském Oslu nakonec přivedly Tzipi Livniovou pět let po smrti jejího legendárního otce do politiky. Kde jinde než v řadách pravicového Likudu. Na kandidátce byla ale nízko a přes vítězství strany se do parlamentu nedostala. Stačila ovšem upoutat pozornost nového premiéra Benjamina Netanjahua. Ten se pro následujících devět let stal jejím politickým mentorem a ochráncem. Krátce nato dokonce talentovanou právničku, ověnčenou aureolou slavných rodičů, jmenoval generální ředitelkou vládní agentury pro správu státních podniků. Livniová se stala Netanjahuovou pravou rukou při největší privatizaci v izraelských dějinách - během pouhých dvou let prodala majetek za čtyři miliardy dolarů.

VLÍDNÁ TVÁŘ

Konec devadesátých let znamenal v Izraeli generační výměnu: ze starých politických matadorů už kromě Ariela Šarona a Šimona Perese příliš velkých jmen nezůstalo. V tradičně mužské, často vysloveně machistické politické kultuře navíc působil ženský prvek nezvykle - pro některé provokativním, pro jiné naopak velmi osvěžujícím dojmem. Samozřejmě, největší odezvy se Livniová dočkala u izraelských žen. To přesto, že nerada mluví s novináři a nedisponuje obvyklou suitou zákulisních asistentů a mediálních odborníků.

Další volby v roce 1999 už pro Livniovou znamenaly výrazně lepší umístění na kandidátce pravicového Likudu a s tím spojené místo v Knesetu. Rychle se zapojila do práce několika výborů, mezi nimi, a samozřejmě ne náhodou, i výboru pro prosazování práv žen.

O dva roky později získala ve vládě Ariela Šarona první ministerské křeslo - v zemi s rychle rostoucí populací vlivný resort bytové výstavby a stavebnictví. A především získala nového, ještě vlivnějšího ochránce. Buldozer Arik si ji v týmu svého vnitrostranického soka Netanjahua vyhlédl jako novou korunní princeznu Likudu. Navzdory všem očekáváním Livniová opustila lídra nové generace Netanjahua a vstoupila do nejužšího kruhu kolem starého matadora.



Post střídal post a v roce 2004 dokonce právnička Livniová zformulovala dohodu mezi Šaronem a jeho odpůrci vedenými jejím bývalým ochráncem Netanjahuem, která otevřela cestu k evakuaci židovských osad z pásma Gazy. Mimochodem, byl to krok, který její rodiče vždy odmítali. Její popularitu ještě zvýšilo ocenění kvalitní a čisté - čti: nezkorumpované - ministerské práce od renomované neziskové agentury. Založení zbrusu nové středové strany Kadima, soustředěné kolem Ariela Šarona, na konci roku 2005 znamenalo pro Livniovou katapult do nejvyšších pater izraelské politiky. Stejně jako definitivní rozkol s Netanjahuem, a hlavně Likudem, stranou, již spoluzakládal její otec.

Hned následujícího roku se Tzipi Livniová - v tu chvíli po Šaronovi a jeho pravé ruce, jeruzalémském exstarostovi Ehudu Olmertovi, trojka ve vedení Kadimy - stala ministryní zahraničí. Jako jedna z nejhorlivějších zastánkyň Šaronových jednostranných ústupků se stala přívětivou tváří izraelských public relations: Osady na západním břehu koncentrovat do celistvých bloků - úplná evakuace NE, samostatný palestinský stát ANO - dělení Jeruzaléma NE, mír se Sýrií ANO - vrácení Golanských výšin NE, tak zní v kostce její postoje v izraelskoarabských vztazích a také jedny z mála čitelných bodů v její politice.

SROVNÁNÍ S GOLDOU

Teprve druhá žena v čele ministerstva zahraničí, teprve druhá žena pověřená sestavením izraelské vlády. Navíc opět v době, kdy se židovský stát obává o své bezpečí a existenci a čelí nepřátelům na několika frontách najednou. Hledání paralel mezi Tzipi Livniovou a její předchůdkyní, legendární Goldou Meirovou, zaplavilo stránky světového tisku. Jenže právě tady podobnost se železnou lady, což je přezdívka, kterou si Golda Meirová vysloužila o pěkných pár let dříve než Margaret Thatcherová, končí.

Dnešek, kdy se Izrael - na rozdíl od Evropy, jež bere nebezpečí mnohem vlažněji - bytostně obává íránského jaderného programu, kdy čelí raketám Hamásu z Gazy a na opačné hranici narůstá riziko dalšího konfliktu s libanonským Hizballáhem, je přece jen jiný než doba, kdy židovský stát den po svém vzniku bojoval o přežití proti pěti arabským státům. Golda Meirová se navíc do politiky zapojila už v útlém mládí a premiérkou se stala až ve svých jedenasedmdesáti letech - v roce 1969.



A pak je tu ještě jeden podstatný rozdíl. Politická stálost a věrnost Goldy Meirové její mateřské levicové straně Mapai a jejím vůdcům, jakým byl například první izraelský premiér David Ben Gurion, byly pověstné. To se o Tzipi Livniové rozhodně nedá říct. Pár let po politické zradě Benjamina Netanjahua dostala další příležitost. Ještě v lednu 2006 hřímala před nemocnicí, kde ležel její nový politický ochránce Ariel Šaron po druhé mozkové mrtvici (a leží zde v kómatu dodnes), že strana pevně stojí za novým předsedou Ehudem Olmertem. O rok později už vyzývala premiéra k odstoupení kvůli snad nejrozsáhlejší vládní korupci v historii země. Letos v létě Olmert odstoupil a Livniová zvítězila ve vnitrostranických primárkách. Jako šéfka nejsilnější strany byla pověřena sestavením vlády. Podaří-li se Tzipi Livniové projít minovým polem osobních a stranických vazeb, náklonností a nenávistí, machismu a předsudků izraelské politiky a vládu skutečně sestaví, bude muset ještě hodně dokázat, aby se k velkému odkazu své předchůdkyně přiblížila.

Příležitostí bude mít dostatek. Kromě zmíněných nebezpečí čeká dalšího izraelského premiéra také rozetnutí gordického uzlu - finální mírová smlouva s Palestinci a vznik jejich samostatného státu.

AUTOR JE REDAKTOREM ČT