Hledám lidi s mozkem dítěte

říká John Lasseter - jeden ze zakladatelů studia Pixar

JOHN LASSETER (52) byl od počátku kreativním mozkem Pixaru. Režisér, producent, scenárista a sběratel Oscarů teď stojí v čele tvůrčího týmu celého Disneyho impéria a rozhoduje o tom, co se bude animovat - ať už počítačově, nebo klasicky.



Když Pixar začínal, hodně lidí se bálo, že počítače vezmou práci animátorům. Je dnes skutečně už klasická animace mrtvá?


Technologie mám rád, ale pořád je na prvním místě lidská kreativita, jde o to, vymyslet příběh, nakreslit obrázky, mít nápad, jak film vizuálně stylizovat, technologie je jen prostředek. Plno studií přestalo dělat klasickou animaci, že prý je zastaralá a nikdo už na ni není zvědav. Pravda je ale taková, že se lidi jednoduše nechtějí dívat na špatné filmy. Na některé klasické animované filmy se můžete dívat stále, vůbec nezestárly, třeba Sněhurka a sedm trpaslíků, ten film je precizní a díky tomu i dojemný, napínavý, vtipný, plný emocí. Ke klasické animaci by se mělo vrátit studio, jež s ní také začalo, tedy Disney. Tam jsou mimořádně talentovaní lidé, teď dokončují film Princezna a žabák. Bude to určitě nádherný film.

V čem vidíte zdroj úspěchu pixarovských filmů?


V týmu. Lidi, kteří dělají animaci, vlastně nevyrostli, mají stejnou fantazii, jako když byli dětmi. Dostanou se snadno do jiné dimenze, vymýšlejí fantastické věci, vytvářejí své vlastní světy ... Tohle do určité míry platí o každém filmaři, ale o těch, kteří dělají animaci, dvojnásob. Když někoho beru do týmu, zjišťuju, jestli je schopen uvažovat jako dítě. To je hlavní předpoklad, aby film dopadl dobře.

V Pixaru si troufnete natočit rodinný film, v němž jedna z postav hned na začátku zemře a hlavním hrdinou je osmasedmdesátiletý důchodce - jako ve Vzhůru do oblak. To není pro animovaný film zrovna typické ...


Smrt je v našem podání velice lyrická, myslím, že nikoho neuvede do chmurné nálady. Je podstatná pro motivaci hlavní postavy, aby bylo zřejmé, proč se pak odehraje celé to velké dobrodružství. Neřekl bych, že to bude kohokoli šokovat, v animovaných groteskách se přece děly věci, kačeru Donaldovi šlo často o krk a nikdo si z toho hlavu nedělal. My ale neděláme grotesku, více se snažíme o paralelu s běžným životem a tam patří stáří i smrt. Fantastické příběhy se musejí dotýkat skutečnosti, jinak by docela ztratily smysl.



Od dob prvních počítačových animací se toho hodně změnilo, ale třeba jeden z vašich úplně prvních filmů, krátký příběh o malé a velké lampičce Luxo Jr., jako by vůbec nezestárl ...


Prostě mě tehdy osvítil dobrý nápad. Chtěl jsem animovat lampičku a hledal jsem k ní nějaký krátký příběh. Pak přišel do studia jeden kolega a přinesl s sebou svého malého syna. Banalita, děti člověk vidí denně ... Ale tehdy mě inspirovalo, jak jsou vlastně proporce dítěte nepatřičné, má tak velkou hlavu a krátké ruce. Z toho se zrodil nápad na film o malé a velké lampičce.

Co bylo tehdy nejtěžší?


Animovat šňůru! To bylo peklo. Pořád jsem tahal po zemi kabel a mlátil s ním a snažil se přijít na to, jak by to mělo vypadat, aby ta šňůra vypadala přirozeně.

Ještě před pětadvaceti lety se na vás všichni dívali jako na blázna. Kdy jste pochopil, že počítačová animace má skutečně budoucnost?


Když za mnou po projekci Luxo Jr. přišel jeden počítačový expert, že se chce na něco zeptat. Polilo mě horko, že bude chtít znát nějaké technické podrobnosti, které mu nebudu umět vysvětlit. Ale on se zeptal: Ta velká lampička, to je máma, nebo táta? Tehdy jsem pochopil, že máme vyhráno, že lidi ten krátký příběh emocionálně zasáhl a vlastně vůbec neřeší, jak je to udělané. Prostě se u toho bavili a o to nám šlo. O to nám jde pořád.



A je to máma, nebo táta?

Táta, přirozeně. Táta a jeho kluk.

Který z deseti celovečerních filmů byl nejnáročnější?


Ratatouille a Toy Story 2, ty byly nejnáročnější časově i finančně. V obou případech to plynulo z toho, že se oba filmy musely předělávat. Původní vize nefungovala, projekt se musel zastavit, začínalo se znovu. To jsou vždycky velké komplikace, ale výsledek za to v obou případech stál.

Jak se na fungování studia projevila ekonomická krize?


Pořád děláme filmy, živí nás to, děláme to rádi a lidi to stále chtějí vidět. Samozřejmě platí, že každý film vzniká s určitým rozpočtem, ale tak to bylo vždycky, nikdy se zbytečně neplýtvalo, ať byla krize, nebo nebyla. Máme své plány a těch se držíme, takže příští rok půjde do kin Příběh hraček 3.


Darina Křivánková: Causa STUDIO PIXAR – ÚŽASŇÁKOVI S VIZÍ (Reflex č. 35/2009)