Slunce nad Bajkonurem už dávno vyšlo, když dunivé hřmění raketových motorů zaplnilo prostor nad kosmodromem. Bylo 12. dubna 1961, 9.07 místního času, mohutná raketa VOSTOK se nadzvedla a pak zamířila vzhůru. Legendární Gagarinův let započal.
Odstartoval éru, jež trvá dodnes, byť čas kosmických senzací již pominul. Kosmonautika vstoupila do našich všedních životů a je v nich přítomna dnes a denně. Družice na oběžných drahách přenášejí obrovské kvantum dat, umožňují televizní přenosy prakticky z kteréhokoliv místa Země, navigují nás v automobilech, dovolují nám předpovídat počasí.
Po půlstoletí jsme už téměř zapomněli, že tažným motorem kosmonautiky nebyla touha po hvězdách, ale záměr ovládnout planetu. A kromě nesporných přínosů pro vědu a techniku plnila kosmonautika též roli závodního koně. V podmínkách bipolárního světa se bojovalo o důkaz, který z obou konkurenčních systémů je lepší, výkonnější a úspěšnější.
Vědci v této soutěži nerozhodovali, plnili pouze zadání. Skutečnými demiurgy byli političtí vůdci. Na jedné straně impulsívní Chruščov, na druhé straně nepoměrně vzdělanější Kennedy. Přesto v závodě zatím vedla pádící ruská trojka, dobývající jednu prioritu za druhou.
Modrá krasavice se představuje
Jak nám dochovali kronikáři našeho věku, Kennedy byl v předvečer Gagarinova letu neklidný. Od zpravodajců měl totiž informace, že Sověti finišují a že start jejich kosmonauta se má uskutečnit co nevidět. „Pane prezidente,“ zeptal se ho poradce pro zahraniční záležitosti Jerome Wiesner, „kdyby se během noci něco dělo, máme vás vzbudit?“ „Ne,“ odtušil Kennedy. „Řeknete mi to ráno!“ Intuice ho nezklamala. Jak už jsme řekli, raketové motory na Bajkonuru zahřměly v 9.07. Ve Washingtonu byla v tu dobu ovšem hluboká noc.
Dnes je těžko pochopitelné, že z prvního obletu Země neexistuje jediný snímek. Ale Gagarin skutečně s sebou neměl kameru. Takže se musíme spokojit s jeho slovním popisem: „Přes iluminátor kosmické lodi vypadala Země přibližně stejně jako z proudového letadla letícího ve velké výšce. Na jejím povrchu se jasně rýsovaly horské hřebeny, velké řeky, plochy lesů a pobřežní linie moří. Dobře jsem viděl mraky a jejich lehké stíny na povrchu Země. Při pohledu na obzor jsem jasně rozeznával jeho zakřivení, což na mne působilo neobvyklým dojmem. Zemi lemovala jemná, světle modrá aureola, která postupně tmavla a přecházela v tyrkysovou zeleň, modř a fialovou až do uhlově černé. Rozechvělý vzrušením jsem nahlížel do tohoto světa, pro mne nového a neobvyklého, a snažil se všechno si dobře zapamatovat. Okny zářily do kabiny podivuhodně jasné a studené hvězdy, strašlivě vzdálené, ale přesto se z oběžné dráhy Vostoku zdály blíže než ze Země. Ostatně zde nejde o nějakou stovku kilometrů, které jsou ve srovnání se světelnými roky pouhou kapkou v oceánu, ale o zásadní věc, totiž že člověk překonal zemskou tíži a vstoupil do vesmíru.“
Prezident Kennedy se asi příliš neradoval, když mu ráno po probuzení oznámili, že Rusové právě protrhli cílovou pásku. Přesto patřil mezi první gratulanty, kteří Sovětům blahopřáli.
Pro Chruščova to znamenalo velice mnoho: mezinárodní uznání sovětského prvenství, dokonce od poraženého soupeře, získání obrovské prestiže kosmické velmoci prvního řádu. Ale i doma, v celé tehdejší rozlehlé sovětské říši, zaznamenal Gagarinův let ohlas, jaký neměl obdoby od konce druhé světové války. Převládala hrdost, že znovu zvítězili; tentokrát nad nejvyspělejší zemí světa. Všechna poválečná bída a odříkání jako by najednou dostávaly smysl: jsme první! První a jediní!
Amerika vrací úder
Američané však ručník do ringu nevhodili. Téhož roku, 25. května 1961, jen dvacet dnů poté, co se USA podařilo vyrovnat sovětský náskok úspěšným startem svého prvního astronauta Alana Sheparda, přednesl Kennedy před Kongresem projev nazvaný Naléhavé potřeby národa. Řekl doslova:
„Vesmír je nám teď otevřený; a naše touha podělit se o to, co to znamená, není vedena snahami jiných. Do vesmíru se vydáváme, protože ať už lidstvo musí podstoupit cokoliv, svobodní lidé to musejí sdílet. (...) Věříme, že tento národ by měl usilovat o dosažení cíle v podobě přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečného návratu zpátky na Zemi, a to do skončení tohoto desetiletí. Žádný projekt nebude pozoruhodnější a působivější, jakož ani významnější z hlediska dlouhodobého vesmírného výzkumu.“
Svůj projev uzavřel slovy, jež neměl napsaná v připraveném textu: „Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.“ A právě tato slova – skvěle obrážející americkou mentalitu – Američany nadchla: Ano, přistaneme na Měsíci! A tentokrát budeme první my!
Od předsevzetí k jeho realizaci však vedla dlouhá a nesnadná cesta. Dosáhnout vytčeného cíle znamenalo zmobilizovat obrovské kvantum vysoce kvalifikovaných lidí a bezpočet nejrůznějších prostředků. Na americkém lunárním programu pracovalo na 300 tisíc mužů i žen ve dvaceti tisících soukromých firmách koordinovaných NASA. Nikdy předtím a nikdy potom už nebyly v době míru soustředěny takové zdroje a dovednosti jednoho národa na jediný cíl.
Mezi tisíci jmény se objevilo i jedno, které vzbudilo kontroverzi: jméno bývalého nacistického raketového konstruktéra Wernhera von Brauna. Právě on to byl, díky jehož týmu získala Amerika nosič pro kosmické lodě Apollo – raketu Saturn C5.
Dobývání Měsíce provázely tragické ztráty. Sedmadvacátého ledna 1967 došlo při nácviku startu k požáru v kabině lodi AS-204 a tříčlenná posádka – Grissom, White a Chaffee – uhořela. A neuplynul ani týden a v den pohřbu zahynuvších astronautů, 31. ledna, uhořeli další dva muži. Vojenští piloti William F. Bartley a Richard G. Harmon zkoušeli kyslíkovou atmosféru v maketě lodi Apollo a opět začalo hořet.
Obě katastrofy jako by předznamenaly tu třetí. Postihla tentokrát Sověty a byla stejně tragická jako obě předchozí. Třiadvacátého dubna 1967 zahynul při návratu z oběžné dráhy, na níž zkoušel novou kosmickou loď Sojuz 1, kosmonaut Vladimir Komarov. Záchranná četa, jež dorazila na místo pádu zničené lodi, našla jen jakýsi speklý uzlíček, který měl ještě před několika hodinami podobu lidské bytosti … Je jistě pozoruhodné, že ani tyto těžké debakly nezlomily odhodlání dosáhnout vytčeného cíle. Takže za pouhé dva roky, 21. července 1969, mohl americký astronaut Neil Alden Armstrong stanout na měsíčním povrchu a pronést onu dnes již historickou větu:
„Je to malý krok pro člověka – a velký skok pro lidstvo.“
Poslední muž na měsíci
Byl jím Eugene Andreas Cernan (1934), který poprvé letěl do kosmu 2. června 1966 jako pilot kosmické lodi Gemini 9A. Během letu vystoupil do kosmického prostoru a pohyboval se v něm 130 minut. Po ukončení programu Gemini byl zařazen do lunárního programu Apollo a začal se připravovat k letům na Měsíc. V roce 1969 letěl v posádce Apolla 10, jejímž úkolem bylo vyzkoušet měsíční modul a vyfotografovat měsíční povrch s nejpříhodnějším terénem pro přistání člověka.
Mezitím se uskutečnilo několik měsíčních misí, historickým přistáním Armstrongovým počínaje. Cernan se k Měsíci vrátil ještě jednou, a sice jako velitel Apolla 17 v prosinci 1972. Tentokrát s astronautem Schmittem na Měsíci přistál v modulu Challenger a strávil zde tři dny (přesněji 75 hodin a jednu minutu). Z toho 22 hodin pracoval na povrchu. Byl jedenáctým pozemšťanem, který se na Měsíci pohyboval, a to nejen po vlastních nohách, ale také v elektromobilu Rover. Spolu se Schmittem nachodili a najezdili celkem 36 km, instalovali na měsíčním povrchu automatickou laboratoř a nasbírali 112,5 kg hornin.
Celá mise Apolla 17 trvala 12 dnů a téměř 14 hodin. Cernan byl posledním pozemšťanem, jenž na Měsíci pobýval, protože další mise programu Apollo byly zrušeny kvůli jiným projektům. Na rozloučenou pronesl krátký projev, v němž vyjádřil naději, že první lidé na Měsíci budou mít své následovníky.
Tehdy o tom nikdo nepochyboval. Ve všech prognózách, které se objevily v roce 1975 a kreslily vizi Země v roce 2000, figuroval Měsíc se stálou základnou a pravidelným spojením se Zemí na prvním místě. Předpokládal se i let na Mars, kde měly být zřízeny automatizované stanice. Vývoj těmto předpovědím ovšem za pravdu nedal. Kosmonautika nabrala trochu jiný směr.
Hvězdné války
Vyostření mocenského boje mezi supervelmocemi v 80. letech přineslo program hvězdných válek, jenž předpokládal využití kosmického prostoru především pro vojenské účely. Vybudování soustavy laserových zbraní na oběžné dráze Země mělo vytvořit účinný protiraketový štít, schopný zneškodnit nukleární úder potenciálního protivníka.
Snaha vybudovat takový zbraňový systém si vynutila konstrukci raketoplánu pro opakované použití, . První start Space Shuttlu Columbia 12. dubna 1981 byl skvělým uctěním Dne kosmonautiky, ačkoliv šlo o datum slavené spíše sovětskou stranou. Bohužel starty amerických raketoplánů přinesly i katastrofu Challengeru v lednu 1986, která Americe způsobila šok srovnatelný se zavražděním J. F. Kennedyho. Milióny Američanů ji sledovaly doslova v přímém přenosu. Jeden z televizních reportérů zaznamenal i zoufalé zvolání dítěte pilota Smithe, jež bylo přítomno na startu: „Tatínku, vždyť jsi mi slíbil, že se nemůže nic stát!“
V důsledku tragédie bylo potřeba zrevidovat dosavadní program a učinit všechno pro bezpečnější pilotované lety do vesmíru. Katastrofa Challengeru stála sedm obětí na životech (pět mužů a dvě ženy), značnou ztrátu časovou plus ztrátu dvou miliard dolarů, které byly z programu staženy na postavení nového raketoplánu. Nicméně Amerika se dokázala udržet v čele kosmického výzkumu, byť dalších ztrát na životech nebyla ušetřena – katastrofa raketoplánu Columbie z 1. února 2003 si vyžádala rovněž sedm životů.
Poznamenejme, že Pentagon se nevzdal svých představ o využití blízkého vesmíru pro vojenské účely ani v současné době. Kromě četných družic zpravodajského a spojovacího charakteru se vrací ke zbraňovým satelitům SBL (Space Based Laser), jež by mohly ničit nepřátelské balistické rakety. S demonstračním letem této zbraně se původně počítalo někdy v roce 2012, ale je zřejmé, že v důsledku krácení rozpočtu bude program zpožděn o několik let.
Setkání v Praze
Postupem doby se dobývání kosmu stalo tak říkajíc všednější záležitostí. Raketoplány se nakonec ke stavbě protiraketového štítu nedostaly, přesto však odvedly obrovský kus práce ve vynášení družic a při výzkumu blízkého vesmíru. V letošním roce, po třiceti letech služby, byl jejich provoz ukončen.
Se zánikem Sovětského svazu došlo i k útlumu ruských aktivit. Během patnácti let, v letech 1986 až 2001, pracovala na oběžné dráze sovětská orbitální stanice Mir, aby nakonec v roce 2001 byla navedena na sestupnou dráhu a odsouzena k zániku v zemské atmosféře.
Měsíc, tak dlouho přitahující náš zájem, jako by přestal být zajímavý. Také sláva kosmonautů, kteří se v minulém století stali velvyslanci lidstva, ztratila mnoho na svém lesku. Ale není to tak úplně pravda a mohl jsem se o tom přesvědčit.
Na jaře roku 2002 jsem se setkal s Eugenem Cernanem při jeho návštěvě Prahy. Jak známo, astronaut Cernan má slovensko-české kořeny a tohle byla jedna z jeho několika návštěv staré vlasti. Přivezl si s sebou repliku svého lunárního vozítka a projížděl se s ním po pražských Příkopech. Vozítko při této exhibici neřídil, seděl pohodlně rozložen na sedadle, tvář lehce zastřenou vzdálenou vzpomínkou. Většina z přihlížejících považovala vozítko za jakýsi ekologický prototyp poháněný solárními bateriemi. Naprosto si neuvědomovali, že jsou svědky senzace, jaká zde dosud nebyla: měsíční vozítko uprostřed Prahy! Poslední muž na Měsíci na otázku ohledně návratu na Měsíc tehdy prohlásil: „Kdyby to mělo být zítra či pozítří, udělal bych všechno pro to, abych mohl znovu obléci svůj skafandr a letu se zúčastnit.“
Co lze očekávat?
Na tuto otázku se pokusil odpovědět George W. Bush v projevu, jejž přednesl 14. ledna 2004. „Pro Ameriku nadešla chvíle učinit další kroky. Dnes ohlásím nový plán, jak zkoumat vesmír a rozšířit přítomnost člověka na celou sluneční soustavu. Zahájíme tuto snahu rychle s využitím současných programů a personálu. Budeme rychle postupovat vpřed – pěkně jedna mise, jedna cesta a jedno přistání po druhém.“
Byla to slova ohlašující snahu vrátit se na Měsíc někdy kolem roku 2015 s příslibem pozdějšího letu na Mars. Ale Bush v roce 2008 skončil a jeho nástupce Obama jeho vesmírný program nesdílí. („Na Měsíci jsme už byli ...“) Nechybějí však hlasy, které naznačují, že Amerika by přece jen měla vzít v úvahu blížící se 50. jubileum přistání na Měsíci (2019) a návrat uskutečnit.
Roku 2019 ovšem předchází ještě jedno výročí. Netýkající se Ameriky, ale druhé kosmické velmoci, jež oslaví (2017) sté výročí VŘSR. Proslýchá se, že Rusové hodlají toto jubileum uctít výrazným činem. Šéf ruské agentury Roskosmos Anatolij Perminov potvrdil úmysl Ruska vstoupit do nového závodu o Měsíc, avšak termín ruského přistání posouvá k roku 2025. Později, mezi roky 2027 a 2032, plánují Rusové vybudování vlastní lunární základny.
Zdá se být zřejmé, že začíná nové kosmické soupeření, v němž však už nepůjde jen o klání dvou dosavadních kosmických velmocí. Svůj vstup do hry oznámila už Čína (vyslala do kosmu svého prvního tchajkonauta 15. října 2003 a o dva roky později dokonce kosmickou loď s dvoučlennou posádkou) a též další asijské státy, jako Indie a samozřejmě Japonsko.
Kromě těchto záměrů existuje program přistání na asteroidech – a velký cíl jménem Mars. Zatím udávaný termín zní 2030. Dočkají se tyto plány naplnění? Dnes nemůžeme s jistotou odpovědět. Budeme-li však trpěliví, čas nám to řekne.
Kosmonautika v datech:
- 4. 10. 1957
Vypuštění první umělé družice Sputnik-1, SSSR; start se uskutečnil v rámci geo fyzikálního roku a ke stému výročí narození vědce K. E. Ciolkovského
- 1. 10. 1958
Kongres v USA schválil založení NASA; při odhadu úsilí Sovětů se však dopustila chyb a soupeře podcenila
- 7. 10. 1959
První snímek odvrácené strany Měsíce, Luna-3, SSSR
- 12. 4. 1961
První člověk ve vesmíru Jurij Gagarin, SSSR
- 25. 5. 1961
J. F. Kennedy vyhlašuje přistání na Měsíci za národní cíl Ameriky
- 16.–19. 6. 1963
První žena v kosmu, Valentina Těreškovová, SSSR
- 18.–19. 3. 1965
Při letu na kosmické lodi Voschod-2 Alexej Leonov uskutečnil první výstup do volného kosmického prostoru v trvání 10 minut; SSSR
- 21. 7. 1969
Neil Alden Armstrong jako první člověk vstoupil na měsíční povrch, USA se ujímají vedení kosmického výzkumu
- 19. 4. 1971
Deset let po Gagarinově startu SSSR vypouští první orbitální stanici Saljut
- 17. 7. 1975
První spojení dvou kosmických lodí SSSR a USA na oběžné dráze – Sojuz–Apollo; podepsán program spolupráce v kosmickém prostoru, který se však nerealizoval
- 2. 3.–10. 3. 1978
Pobyt prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka ve vesmíru; ČSSR se stává třetí zemí světa, která v programu Interkosmos vyslala svého kosmonauta do kosmického prostoru
- 12. 4. 1981
Dvacet let po Gagarinově startu vzlétá raketoplán Columbia, USA
- 24. 6. 1982
Start desáté mezi - národní posádky na kosmické lodi Sojuz T-6; kromě dvou sovětských kosmonautů je členem též první francouzský kosmonaut J.–L. Chrétien
- 28. 1. 1986
Havárie raketoplánu Challenger při startu
- 19. 2. 1986
V SSSR vypuštěn základní blok orbitální stanice Mir
- 20. 11. 1998
Zahájena stavba Mezinárodní kosmické stanice ISS – na oběžné dráze létá dosud
- 23. 3. 2001
Orbitální stanice Mir navedena do atmos féry a zničena; vystřídalo se na ní přes sto kosmonautů ze 12 zemí, včetně 11 žen
- 1. 1. 2003
Havárie raketoplánu Columbia při návratu do atmosféry
- 15. 10. 2003
Let prvního čínského kosmonauta Jang Li-wej, na lodi Shenh zou 5 uskutečnil patnáct obletů Země
- 14. 1. 2004
Americký prezident George W. Bush oznámil nový lunární program
- 12. 10. 2005
Start dvoučlenné čínské posádky na lodi Shenh zou, uskutečněn let v trvání čtyř dnů a 19 hodin 2011 Plánované ukončení letů amerických
