Laurent Gbagbo v prosinci 1999, kdy ještě nebyl považován za diktátora Pobřeží slonoviny

Laurent Gbagbo v prosinci 1999, kdy ještě nebyl považován za diktátora Pobřeží slonoviny Zdroj: Isifa.com

Laurent Gbagbo

Fotbalový útočník Didier Drogba je dnes nejslavnějším občanem afrického POBŘEŽÍ SLONOVINY a spoluhráčem brankáře Petra Čecha. Ten je zase nejznámějším Čechem současnosti. Zápasy jejich Chelsea Londýn se vysílají téměř ve všech zemích světa. Právě proto Drogba vyzval nedávno cizinu, aby zabránila krvavému řádění v jeho zemi. „Jsme obhájci demokracie a nechceme, aby se náš stát rozdělil. Odmítáme násilí a odmítněte ho i vy doma,“ prohlásil v prosinci Drogba. Jenže jeho zemi ovládly běsy. Kromě jiných je řídil i prezident LAURENT GBAGBO (65). Křesťan se skvělými školami. Nejdříve bojovník proti totalitě, pak diktátor, který připustil masové vraždění.

 

NEJSEM KAMIKAZE. Miluji život. Můj hlas není hlasem mučedníka, ne, ne, ne, nevyhledávám smrt. Mým cílem není zemřít,“ to řekl ze svého úkrytu minulé úterý Laurent Gbagbo francouzské televizi LCI. Smrt sice nevyhledával, ale šel jí vstříc. Pobřeží slonoviny, jež je největším světovým producentem kakaových bobů, a určuje tak ceny oblíbené čokolády, zachvátila občanská válka.

 

A byla to válka nesmírně podivuhodná.

 

Země totiž měla od prosince loňského roku dva prezidenty, kteří jmenovali dva premiéry. Jednu hlavu státu (Laurenta Gbagba) potvrdil ve funkci Ústavní soud, druhou (Alassana Ouattaru) zase vyhlásila za vítěze volební komise a uznalo ji mezinárodní společenství. V tomto případě je zvláštní, že by o tom, kdo je prezidentem ve státě západní Afriky, měli rozhodovat někde v Evropě či Americe. Gbagbo vyhrál první kolo prezidentských voleb. Ouattara druhé. Oba složili přísahu. Pak oba vytáhli proti sobě zbraně.

 

Na pozadí života Laurenta Gbagba pak můžeme pozorovat pro nás poměrně neznámý život v západní Africe, kde mezi sebou svádějí krvavý souboj křesťané a muslimové, nejrůznější kmeny a etnické skupiny a kde se někdy dokonce mísí klasická latinská literatura s mocenskými plány a vyvražďováním protivníků.

 

VELKÝ MUŽ A PEKAŘ

Laurentu Gbagbovi se říkalo v mladém věku Cicero. Vystudoval totiž historii a měl velkou zálibu v latině. Dostal také přezdívku „Velký muž“, protože po desetiletí patřil k nejvýraznějším politickým osobnostem celé Afriky. Ale jeho přátelé o něm někdy hovořili jako o „pekaři“. Dokázal si prý ze svých oponentů vyrobit mouku a zabalit je do závitků tak, aby nemohli nic výraznějšího dělat. Popisovaly se tak jeho někdy až záhadné schopnosti a zdatnost, s nimiž dokázal třicet let proplouvat rozbouřeným politickým mořem Pobřeží slonoviny. Politologové ho nazvali i „Starý lišák“, protože několikrát odložil prezidentské volby, aby sám sebe udržel v úřadě. Ty nakonec začaly prvním kolem až v listopadu 2010 a vlastně přivodily jeho pád.

 

Jaký je ale ve skutečnosti muž, který se narodil 31. května 1945 v katolické rodině ve vesnici Mami nedaleko městečka Gagnoa a jehož celé jméno zní Laurent Gbagbo Kudu?

 

Na jednu stranu má pověst arogantního člověka, který je popudlivý. Současně byl znám pro svůj nakažlivý smích a široký úsměv a také velmi energicky potřásal ruku lidem, jež potkal. Ale za přívětivou maskou se má skrývat excentrický bouřlivák.

 

Byl to vynikající řečník s klasickým humanitním vzděláním (vystudoval historii a má i diplom z francouzské Sorbonny), a proto i ve své státnické a politické kariéře využíval nejrůznější metafory související s každodenním životem jeho země. Jako své záliby uváděl hudbu, hru na kytaru a dobré jídlo. „Byla to naprostá radost, mít ho u nás na večeři,“ řekl pro časopis Jeune Afrique-L‘Intelligent jeden z jeho přátel.

 

Vyměnil postupně také skvěle padnoucí obleky a kravaty za africké košile.

 

Nesmírně silný vztah má se svou druhou manželkou Simone, která stála vždy na jeho straně, a dokonce se říkalo, že řídí i všechny jeho politické kroky. Se Simone má dvě dcery. Syna měl z prvního manželství s francouzskou ženou.

 

V médiích bývá hojně kritizován. Důvodem však někdy nejsou jen Gbagbovy politické kroky, ale také to, že se netají tím, že pohrdá novináři a nesnáší je.

 

Velmi rád hovořil o své křesťanské víře, o Bohu a obyvatele své země označoval jako „národ vyvolený“. Ve státě, jehož polovinu občanů tvoří muslimové (žijí v severní části země), to samozřejmě nemuselo znít nijak přitažlivě. Ale Gbagbo myslel „národem vyvoleným“ všechny, bez ohledu na náboženství a etnickou příslušnost.

 

Jak se ale mohl dostat muž podobných, vlastně většinou kladných vlastností na scestí totality a byl nakonec sám obviňován z vraždění a masakrů?

 

Vždyť Laurent Gbagbo vstoupil do politiky tím, že bojoval proti kultu osobnosti někdejšího autoritářského prezidenta Félixe Houphouëta-Boignyho (vládl na Pobřeží slonoviny v letech 1960–1993) a volal po svobodě a dobrém etnickém soužití.

 

Co se stalo na jeho politické a pracovní cestě? Nebo si snad svět včetně Česka vykládá jeho kroky jinak, než tomu bylo ve skutečnosti?

 

NEPOCHYBUJ O SOBĚ

„Je neuvěřitelné, že se nechce vzdát a domluvit, ani když už je zcela jasné, že prohrál,“ říkal rozčileně minulý týden francouzský ministr zahraničních věcí Alain Juppé v reakci na to, že Gbagbo se zabarikádoval ve svém bunkru v největším městě státu Abidžanu a odmítá se vzdát. Juppé ale pravděpodobně nečetl některé z výroků dlouholetého prezidenta tohoto západoafrického státu. Když byl počátkem 90. let obviněn Gbagbo z oportunismu, protože začal najednou spolupracovat i s některými bývalými protivníky, odpověděl: „Já jsem se nezměnil. Změnili se oni a vy si musíte vyměnit brýle.“

 

CO TÍM PŘESNĚ MYSLEL?

Že některé jeho zásady a to, co propagoval, se skutečně ve své podstatě nemění, ale že politické kroky přizpůsobuje aktuální situaci. Ovšem to, co ho tímto způsobem kdysi neslo po politickém nebi, mu bylo najednou v posledních měsících na obtíž. Podívejme se proto na politickou kariéru Laurenta Gbagba. Zdá se totiž, že Západ ho chvilkově využíval, ale v rozhodujících okamžicích ho potopil. Přitom podle některých znalců Afriky to nebyl dobrý tah a nakonec se demokratickému světu nemusí v budoucnosti vyplatit.

 

PROTI KULTU, ČI KULT SÁM?

Přestože to dnes tak nevypadá, tak Laurent Gbagbo vystupoval většinu svého života proti totalitě a vypadalo to, že stojí naopak na straně demokracie.

 

Už v roce 1971 byl uvězněn a obviněn, že na škole pořádá přednášky směřující k „podvracení a štvaní proti režimu“. Jen abychom se dostali do obrazu, v jakých politických poměrech tehdy Pobřeží slonoviny žilo. Od roku 1960 po získání nezávislosti až do roku 1993 neomezeně vládl prezident Félix Houphouët- -Boigny. Povolil pouze svoji stranu a na rozdíl od většiny afrických zemí zůstal zcela věrný svazkům s bývalou koloniální mocností, s Francií. Z tohoto důvodu je jasnější, proč právě Francouzi v současnosti zasahují vojensky na Pobřeží slonoviny. Hájí zde především své ekonomické a strategické zájmy, vždyť v této africké zemi žilo před rozšířením současných bojů kolem 50 tisíc Francouzů.

 

Pro ilustraci několik čísel ukazujících, jak neomezeně vládl Félix Houphouët-Boigny, proti němuž se kdysi rozhodl Gbagbo bojovat. V roce 1960 bylo do prezidentských voleb zapsáno 1 661 883 voličů, platných hlasů bylo odevzdáno celkem 1 641 352, z nich získal 1 641 352 Boigny. Tedy čistých 100 procent. Skvostný to výběr.

 

V roce 1970 se to opakovalo takto: Bylo 2 020 000 registrovaných voličů, platných hlasů se v tomto hlasování sešlo nakonec 2 003 046. Hádejte, jakou získal Boigny podporu. Jistě, těch 2 003 046. Abychom se vzrušili ještě víc, tak čísla z roku 1980. Zapsáno 3 398 056 voličů, platných hlasů bylo tehdy 2 795 150, všechny je získal Boigny. Jenže to už byla doba vzmáhajícího se odporu proti němu. Těch chybějící pár stovek tisíc hlasů bylo namířeno proti němu, jenže byly neplatné.

 

A právě Laurent Gbagbo byl jedním z těch, který se začal proti podobným praktikám režimu bouřit. V roce 1980 se proto podílel na založení činnosti odborové organizace mezi akademiky. To dlouho samozřejmě nemohlo vydržet, v roce 1982 musel odejít do exilu v Paříži. Za šest let se vrátil do vlasti, zakládal opoziční politická seskupení a tlačil režim k větší pluralitě a demokracii. Berme to samozřejmě s nadhledem – pluralita a demokracie v Africe nemusí být totožné s pojímáním téhož u nás.

 

Zastavme se ale ještě na konci éry diktátora Félixe Houphouëta- -Boignyho. Tomu dělal v letech 1990 až 1993 ministra financí jistý rodák z vedlejšího Burkina Fasa. Jeho jméno je Alassane Dramane Ouattara. Ano, je to muž, jenž v minulých dnech ovládl Pobřeží slonoviny, který je hlavním politickým oponentem údajného zločince Laurenta Gbagba. Vraťme se ale ještě na chvilku ke Gbagbovi.

 

V OPOZICI I U MOCI

V roce 1992 byl opět uvězněn, když v zemi propukly ostré studentské nepokoje, jež byly iniciovány zejména neustále se zhoršující ekonomickou situací. Gbagbo dokázal svými výjimečnými rétorickými schopnostmi dostat do ulic studenty, kteří ho vášnivě podporovali. Někdy z té doby se datuje i jeho energický přechod k nacionalismu a takzvaně všemu „africkému“. Začal se vyhraňovat proti bývalým francouzským kolonizátorům (ti mu to teď tvrdě vracejí, protože podporují Ouattaru). Cesta k moci se postupně pro Gbagba stále více otevírala. Dokázal totiž umně využít toho, že země se začala (podobné je to i v Nigérii, Burkina Fasu či Sieře Leone) etnicky, nábožensky a ekonomicky štěpit.

 

Přišel rok 2000 a ve sporných prezidentských volbách, kdy se jich někteří kandidáti nemohli zúčastnit, vyhrál právě dlouholetý opoziční vůdce Laurent Gbagbo. Nakráčel se svými věrnými do prezidentského paláce, ale místo uklidnění přišly roky napětí a válek.

 

O dva roky později se totiž vzbouřila severní část země, již obývají muslimové a přistěhovalci z okolních zemí, kteří zde pracují na kávových a kakaových plantážích. Gbagbo po bojích na severu použil v odpovědi pro francouzský deník Le Monde i slavnou větu. Novináři se ho ptali na vraždění civilistů, jež provázelo tento konflikt. On odpověděl: „Byli snad francouzští revolucionáři v roce 1789 gentlemany?“ Na to z francouzské strany neexistuje odpověď, protože revoluci v zemi galského kohouta provázely velké masakry. V souvislosti s válkou na severu Pobřeží slonoviny se ale opět objevuje Alassane Ouattara. Je to muslim. Tato poznámka by byla v etnicky a nábožensky pestré zemi bezpředmětná. Pouze ale tehdy, pokud se nedá do souvislostí. Zatímco Gbagbo představuje součást společnosti, která je kulturně Západu přece jenom o něco bližší, tak Ouattara je typickým produktem muslimské rozpínavosti v této části světa.

 

V posledních desetiletích se zejména za obrovské fi nanční pomoci Saúdské Arábie, ale i některých dalších arabských zemí islám rozšířil po velkých částech subsaharské a západní Afriky a na některých místech už dokonce začal dominovat. Vytlačil křesťanství a staré původní náboženství. Je zvláštní, že západní demokracie tomuto trendu jen němě přihlížejí, přestože jde do budoucnosti o vážnou věc, jež může nepříznivě ovlivnit Evropu.

 

S muslimskými povstalci ze severu nakonec Gbagbo podepisuje mírové dohody, ale Pobřeží slonoviny je už několik let prakticky rozdělené. A zásluhu má na tom bohužel i dnešní vítěz Ouattara.

 

Gbagbo právě kvůli možnému zhoršení situace odložil v roce 2005 prezidentské volby. Tím byl pasován do role diktátora. Pod tlakem světa a vnitřních okolností je nakonec na podzim loňského roku povolil. V prvním kole těsně vyhrál, ve druhém, rozhodujícím, těsně prohrál s Ouattarou. Jeho politický osud, jemuž ale pak ještě měsíce vzdoroval, se alespoň na určitou dobu naplnil.

 

Rozdělenou, rozhádanou a zdevastovanou zemi spojuje dnes vlastně jediná věc. Tou je fotbal. Když jsme s ním začali, také u něj skončíme. Velmi oblíbený a dobrý fotbalový útočník Bony Wilfried, který ještě před několika měsíci hrál za pražskou Spartu, byl z Pobřeží slonoviny. A podobně jako Didier Drogba z Chelsea se určitě dívá s neklidem na svoji vlast, zmítanou válkou.