KDYŽ JSEM S ALEŠEM KOTEM mluvil poprvé, bavili jsme se o drogách a o komiksech. U drog šlo o to, jestli kokain stojí za tu hromadu mrtvol, co za ním stojí, když má lidstvo LSD. A u komiksů o to, zda je dobrý nápad stoupnout si před dům komiksového scenáristy Alana Moorea, jenž napsal slavné Watchmeny a Ligu výjimečných, a kempovat tam tak dlouho, dokud Mistr Moore neotevře čekateli dveře a nezasvětí ho do tajů komiksové scenáristiky. Aleš byl už tenkrát nadšenec do komiksů, ale jen coby čtenář; vždyť jak by se mladý Čech z Hlučína dostal k tvorbě nějakého Batmana? Jasně, stalking slavného Alana Moorea byl fór; ale ve světle té bezvýchodnosti i docela fajn plán. Od té doby uběhlo pět let; když jsem teď s Alešem mluvil znovu, bavili jsme se vlastně o tomtéž: zase o drogách, zase o komiksech. Jen s tím rozdílem, že Aleš Kot už dnes není jen komiksový fanoušek, ale také komiksový scenárista; žije v Los Angeles a jeho grafická novela Wild Children je na 10. místě žebříčku nejprodávanějších komiksů ve Spojených státech. Což se nakonec obešlo bez stalkingu Alana Moorea. Ale ne bez LSD.
NIKOMU NEVĚŘ
„Patří k nejpozoruhodnějším komiksovým debutům posledních let,“ píše se o Wild Children v recenzi na serveru AV Club. „Jeden z nejambicióznějších,“ hodnotí komiks Aleše Kota stránky Bleeding Cool a Suicide Girls konstatují: „Jeden z těch odvážných.“ Uživatelské hodnocení na Amazonu uvádí čtyři a půl hvězdičky z pěti a recenze v USA Today vzdává scenáristu Kotovi a výtvarníku Rileymu Rossmovi hold coby tvůrcům, kteří svým dílem „dali jasně najevo, že komiksy mohou sdělovat o světě něco zásadního a nemusí vyprávět jen o bandách superhrdinů“. Ironií je, že právě ve společnosti těch superhrdinů se Kotův nonkonformní debut ocitl v top ten nejprodávanějších komiksů: žebříček vede Batman, za Wild Children se pinoží Daredevil. Kotův debut od nich přitom náturou nemůže být dál: jeho hrdiny jsou lidé, kteří by v komiksech o Batmanovi či Daredevilovi vystupovali spíš jako záporáci. „Milujeme vás ... chceme vás něco naučit,“ říká jedna z postav Wild Children svým učitelům; patří k několika studentům, již drží své kantory jako rukojmí. Nechtějí revoluci, nechtějí nikomu ublížit. Lidem, kteří jim tlačili do hlavy vědomosti, chtějí prostřednictvím LSD otevřít vědomí. Nejde jim o nic jiného než o vzdělání. „Ale ne o vzdělání ve smyslu Ellwooda P. Cubberleyho,“ dodávají s odkazem na jednoho z tvůrců západního vzdělávacího systému coby nástroje sociálního inženýrství.
„Učitelé o mně říkali, že jsem nepřizpůsobivý a arogantní,“ říká o své zkušenosti s institucí školy scenárista Kot; „což znamenalo, že jsem jim obvykle dával otázky, na které nebyli schopni odpovědět.“ Během našeho rozhovoru přes Skype (během něhož docházíme k závěru, že o půlnoci v Los Angeles na konci srpna je stejné vedro jako v Praze v devět ráno) se k Alešovu střetu se systémem dostaneme celkem brzo; někde tam totiž začíná jeho vyhranění proti autoritářským strukturám, jež patří k leitmotivům jeho komiksu. „Někdy ve dvanácti mi začalo docházet, že svět není černobílý a že když je něco prezentováno jako pravda, tak to ještě neznamená, že to pravda je – zvlášť když ti to říkají lidé, kterým máš důvěřovat jenom proto, že ti jiní lidé řekli, abys jim důvěřoval,“ říká nakrátko ostříhaný, od pasu nahoru nahý Kot, tělo pokryté několikerým tetováním, a pere do sebe konvice zeleného čaje. „Takže jsem se začal učitelů ptát, proč nás učí to, co nás učí, a nikdo mi nebyl schopen dát rozumnou odpověď. Takže mi nezbylo než se na školu úplně vykašlat.“
MEZI DVĚMA PANELY
Přitom se Aleš Kot profi luje jako člověk, jenž si vědomostí cení nade vše. Když si prohlédnete jeho twitterový účet @ales_kot, najdete na něm přes sedmnáct tisíc krátkých zpráv, které publikoval v posledních pár letech. Tematicky se rozprostírají od informací o hudební scéně západního pobřeží a rozborů aktuálních komiksových obálek přes postřehy z četby George se Bataille, Marshalla McLuhana či webového komiksu Baby Bjornstrand až po kanonádu vyhraněných názorů na sociální politiku americké vlády a komentáře k novým teoriím z oblasti kvantové fyziky. Problém podle něj není v informacích. Problém je v systému, jenž ohlupuje.
„Vždycky jsem se snažil vytvořit si život, který by byl nějak zajímavý,“ říká Aleš, jenž se po odchodu z několika různých škol (kde k jeho dopisům na rozloučenou patřila i slohová práce o tom, že jestli bude ještě rok chodit do školy, tak mu z toho „asi jebne“ … za niž vyfasoval pětku „za vulgárnost“) a zkušenosti z letních pobytů ve Velké Británii (kdy poprvé zažil kulturu, v níž byly jeho zájmy, na rodném Hlučínsku považované za okrajové, v podstatě masové) přestěhoval do Prahy. Zde pracoval chvíli pro technařský server Policejní stát a chvíli pro velkou korporaci – to aby si na jedné straně dokázal, že je soběstačný, a na druhé si ověřil, „že je to opravdu tak nechutné, jak jsem si myslel“. Kotovi nebylo ještě ani dvacet, když prošel pražskou klubovou scénou (v rámci životního období, kdy „tak nějak tušil, že čím divnější, tím lepší“), rozšířil si mysl psychotropními látkami (u nichž pro něj bylo „vždycky důležité si nejdřív hodně přečíst a nastudovat, co ta látka může umět, a pak být velmi opatrný, mít naprosto otevřené vědomí a nic od toho neočekávat“) a přes četbu komiksového magazínu Crew se dostal k moderním kresleným opusům. „Komiks mě fascinoval vždycky – hlavně tou neskutečnou otevřeností pro interpretaci, kdy při četbě vyplňuješ prázdné místo mezi dvěma panely,“ říká o médiu, v němž „panel“ znamená obrázek; „ale tyhle nové komiksy navíc ještě vyprávěly o hlubokých tématech. Najednou jsem měl před sebou něco, co dokazovalo, kolik různých příběhů a úhlů pohledu se dá skloubit ve formě absolutního škváru.“
Mezi tvůrci, jejichž díla jej tenkrát oslovila, byl Grant Morrison se svými The Invisibles (mnohovrstevné dílo o záplavě realit kolem nás a v nás) a Warren Ellis, autor komiksu Transmetropolitan (žurnalistická gonzo-odysea po světě budoucnosti, kterou pro český trh překládá autor tohoto článku). Stejně, jako si rockovou hvězdu těžko představíte bez chlastu a heroinu, tak si díky výše zmíněným tvůrcům těžko představíte komiksového scenáristu bez zkušeností s LSD (ostatně i toho Alana Moorea přece vyhodili ze školy za distribuci „kyselinky“) a dalšími látkami rozšiřujícími vědomí. Nejenže Aleš Kot sledoval podobně chemický mustr poznávání nejrůznějších realit „jiných vesmírů“ jako oni, ale Morrison a Ellis hrají v jeho příběhu navíc i osobní roli. „Došlo mi, že jestli mám nějaké zážitky, které stojí za to vyprávět, tak že bych je vyprávět měl,“ říká Kot o době, kdy se kolem svých dvaadvaceti rozhodoval, co chce vlastně v životě dělat. Komiksy četl od dětství, kdy se probíral Kačerem Donaldem, Spider-Manem a Barbarem Conanem (a skutečně je i četl – protože číst se naučil, když mu byly tři roky), a po zkušenosti s britskou komiksovou vlnou (k jejímž vůdčím osobnostem patřili právě Ellis a Morrison) si řekl, že dělat komiksy „by mohla být vlastně docela sranda“. Jenže jakkoli krásné je psát komiksy v České republice, na pastelky si tím nevyděláte. „Rozhodl jsem se, že jestli to budu dělat, tak to budu dělat pořádně.“ Což neznamenalo nic jiného než uspět na globálním komiksovém trhu. LOVE STORY První komiks od Aleše Kota jsem četl někdy před čtyřmi roky. Byl to scénář příběhu o oživlých mrtvolách a Aleš ho poslal vydavatelství Avatar, které v té době vydávalo právě zombie sérii The Night of the Living Dead. „Psal jsem to s tím, že umím vytvořit něco, co vydávají, a přidat k tomu nový prvek,“ říká o scénáři dnes. Komiks nikdy nevyšel, ale z Avataru přišla Kotovi obsáhlá a povzbuzující kritika. „To mě nakoplo,“ říká Aleš, „takže jsem si řekl, že napíšu grafi ckou novelu.“ Stanovil si a plnil týdenní kvótu patnácti stran (komiks se jmenoval Wings a Aleš ho nehodlá nikdy publikovat – „protože, jak říkal Umberto Eco, první knížku píšeš proto, abys ji napsal, a ne proto, aby ji někdo četl“). Během toho studoval komiksovou teorii, analyzoval komiksy a diskutoval na internetových fórech pro komiksové tvůrce. Jedním z nich bylo i fórum Whitechapel, jež provozuje právě scenárista Warren Ellis. Tam se Kot seznámil nejen s mnohými zákonitostmi komiksového byznysu, ale také se Zoetikou Ebb, fotografk ou a modelkou, Ellisovou kamarádkou a jednou ze zakladatelek losangeleského popkulturního magazínu Coilhouse. Aleš se Zoetikou si nejdřív povídali přes fórum, pak přes Twitter a nakonec se setkali v Paříži, kde se v rámci „několikadenní destrukce sebe navzájem i přilehlého okolí“ dali dohromady. Na Ellisově fóru následně publikovali své fotografi e z těžce zkoušeného hotelového pokoje, na nichž měli oba čerstvé monokly a zamilované úsměvy. Pod fotky připsali jen: THANK YOU, WARREN.
O půl roku později se vzali v Los Angeles. CO TĚ DOKOPE Aby se Aleš do Ameriky za svou milou dostal, prodal celou sbírku komiksů. Včetně kompletní série The Invisibles od Granta Morrisona, s nímž se o pár měsíců později skamarádil při rozhovoru pro Coilhouse a na jehož The Invisibles nyní odkazuje ve svých Wild Children – které jsou v recenzích přirovnávány právě k Morrisonovým raným dílům. Ne že by to klaplo na první dobrou. Prvních šest měsíců čekal Aleš na pracovní povolení a další dva roky se pokoušel protlačit do komiksového byznysu – neúspěšně. „Napsal jsem desítky námětů, sehnal výborné kreslíře, kteří publikovali u velkých vydavatelství, a pořád jsem narážel na naprostou neotevřenost editorů,“ říká Kot o dvou letech frustrace. „Po nějaké stovce odmítnutí už jsem si ani nebyl jist, jestli chci ty komiksy vůbec ještě dělat – a pak mi Warren Ellis poradil, ať to zkusím u Image Comics.“ Zkusil to, vydavatel mu odklepl hned dvě věci a Aleš Kot začal psát Wild Children. Velmi dobré recenze se po vydání skloubily s komerčním úspěchem – a to přesto, že Kotův komiksový debut (nepočítáme-li kratší příběh Citizen Journalist, který vyšel dříve v rámci projektu Occupy Comics – jehož se zúčastnil i autor legendárního komiksu Maus Art Spiegelman) je i samotným autorem označován za „myšlenkový granát“ vhozený do nudy mainstreamového komiksu, jehož mnohým zástupcům nakopal zadek.
„Nechci se rozhodovat podle toho, jestli má něco jednoduchou, vyježděnou cestu, a tím pádem se to bude dobře prodávat,“ říká Kot. „Snažím se dělat jenom věci, jež ve mně budou fakt živé a které mě dokopou k počítači; jak říkal Hemingway: Psát je jednoduché – prostě si sedneš ke klávesnici a začneš krvácet.“
V MLZE IMAGINACE
Dnes je Alešovi šestadvacet let a v současné chvíli pracuje na několika dalších komiksech. Dokončil už i svou vlastní epizodu pro toho Batmana, ještě před pěti lety tak nedosažitelného; a opět jde o vcelku ambiciózní počin – příběh, jenž v Americe vyjde příští rok, se odehrává mezi dvěma kapitolami slavného komiksu Batman: Year One od Franka Millera, který tvořil jeden z hlavních opěrných bodů pro fi lm Batman začíná. Kotovým ústředním projektem je v současnosti rozsáhlý komiks Change, jenž se odehrává v Los Angeles coby v neustále se opakující, vznikající a zanikající Atlantidě. „Krása toho města je v tom, že vězí ve věčné mlze kolektivní imaginace, v níž všechno koexistuje vedle sebe, prolíná se to a způsobuje mutace,“ říká Aleš o městě, kde shodou okolností bydlí v domě, v němž v padesátých letech strávil dva roky svého života Charles Bukowski. „Cokoliv si tady přeješ, začne se formovat – možná rychleji a hmotněji než kdekoli jinde na světě.“
