Čtrnáct let starý film Čistá duše končí potleskem. Matematický génius John Nash (†86), hraje ho Russell Crowe, přebírá ve Stockholmu Nobelovu cenu za ekonomii. Publikum aplauduje jemu i jeho ženě Alicii. Také Nashův skutečný život vlastně skončil potleskem. I když ne přímo stockholmským. Zazněl jen „kousek vedle“, v Oslu. To když mu král Harald V. slavnostně předával Abelovu cenu, jakousi „Nobelovku pro matematiky“. Alicia byla opět při něm. A stejně tak i o čtyři dny později, 23. května 2015, v taxíku z letiště, ve kterém oba nalezli svou smrt...
Statisticky platí, že nejnebezpečnější částí letu je cesta autem na nebo z letiště. Odchod manželů Nashových je toho bohužel smutným důkazem. Ale proč se o nich tolik hovoří? Proč se připomíná jejich pohnutý životní příběh? Proč nezůstali jen číslem ve statistice jako drtivá většina jiných lidí, kteří zemřou při autonehodě? V onu osudnou sobotu totiž odešel člověk, jenž – bez nadsázky – změnil svět.
Třináct dní děsu
Začínala právě studená válka, když excentrický mladík Nash dorazil na Princeton. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let tam napsal zásadní vědecké práce, jimiž revolučně proměnil takzvanou teorii her. Teorie her se právě tehdy vyloupla z kukly a poprvé zkusila, zda ji křídla unesou, oglosuje to o desetiletí později Robert Aumann, izraelsko-americký matematik, jenž podobně jako Nash nakonec obdrží Nobelovu cenu za ekonomii. Teorie her začala „létat“ v pravý čas. Svět totiž čekal střet, který jej dostane tak blizoučko jaderné zkáze jako nikdy. A teorie her, onoho právě vylíhlého motýla, bude zatraceně třeba. Aumann bez rozmýšlení přikývl, když jsem se ho v rozhovoru před čtyřmi lety tázal, zda teorie her zachránila svět před zkázou.
Jaderná zkáza pochopitelně hrozila po celou dobu studené války, nikdy ovšem ne tak akutně jako během třinácti dní na podzim roku 1962. Vrcholila právě karibská krize. Tehdejší kremelský vládce Nikita Chruščov na žádost Fidela Castra, revolucionáře, jenž se jen o pár let dříve chopil moci nad Kubou, nechal na „ostrově svobody“ rozmístit rakety středního dosahu. Střely byly s to nést jaderné hlavice a přímo ohrožovaly nemalá území Spojených států.
V napjaté situaci těch říjnových dní stačil jediný chybný tah, aby svět poznal jadernou válku. „Rozebírali jsme sovětskou reakci na jakýkoli možný tah Spojených států, to, jak pak budeme na akci Sovětů reagovat, co zase udělají oni a tak dále, abychom v každém z těch hypotetických scénářů dospěli k tomu, jaké bude konečné vyústění,“ vzpomínal Theodore Sorensen, který během karibské krize patřil k nejužšímu okruhu poradců prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Vlastně tak shrnul podstatu teorie her. Teorie her je interaktivní teorií rozhodování; analyzuje stavy („hry“), při nichž je úspěch té či oné osoby, firmy nebo třeba celé země založen na volbách ostatních osob, firem nebo zemí. Pomocí matematických modelů lze pak pro jednotlivé účastníky „hry“ hledat nejlepší strategie.
Ostatně už skutečnost, že Sorensen hovořil o „tazích“, napovídá, že teorie her byla už tehdy v povědomí rádců Bílého domu zakořeněna. „Teorií her byli ovlivněni prezident Kennedy a experti z jeho okolí,“ potvrzuje Aumann, drobný, více než osmdesátiletý mužík s jarmulkou a šedivými vousisky málem až k zemi. „Vzpomínám si, že třeba Henry Kissinger navštěvoval v padesátých a šedesátých letech semináře a konference zabývající se teorií her.“
Aumann, stejně jako další podobně orientovaní vědci, patřil k týmu, jenž aplikací teorie her významně formoval studenoválečnický přístup USA a SSSR. Má tak podíl na tom, že se ze studené války už nikdy nestala válka „horká“.
Nahota na WC
Nash, z něhož Aumann a ostatní v mnohém vycházeli, však v týmu chyběl. Vojenský establishment nahněval už v roce 1954. V Santa Monice ho zatkli na veřejných záchodcích. Obvinění z obscénního obnažování bylo sice nakonec staženo, na šestadvacetiletého génia však vrhlo zlé světlo. Vyhodili ho z RAND Corporation, prestižního vojenského výzkumného institutu, částečně financovaného americkou vládou, který výrazně promlouval nejen do americko-
-sovětské jaderné konfrontace, ale také do soupeření v dobývání vesmíru či později do raného rozvoje internetu. Nash byl také zbaven bezpečnostní prověrky na stupeň „přísné tajné“. Incident, jenž mimochodem v Čisté duši zachycen není, vyvolal nesčetné dohady o jeho sexuální orientaci. Jak uvádí Sylvia Nasarová, autorka géniovy biografie, nominované v roce 1998 na Pulitzerovu cenu, Nash sice za mlada vedl několik intimnějších vztahů s jinými muži, ale k sexu při nich nikdy nedošlo.
Vyhazov z RAND Corporation však ještě nebyl tím hlavním důvodem, proč se Nash již dále nepodílel na uplatnění teorie her v praxi. Na přelomu padesátých a šedesátých let u něj totiž propukla zákeřná psychická porucha, paranoidní schizofrenie. Začal slýchávat podivné hlasy. Přišel o svůj univerzitní post. Porucha rozvrátila i jeho manželství s Alicií. Zbytek světa jej odepsal, měl ho za mrtvého. Jen na Princetonu se o něm ještě vědělo, stal se z něho „fantóm z Fine Hallu“, budovy tamního matematického pracoviště. Duševně již těžce narušený Nash po nocích psával na tabule roztodivné rovnice, v nichž úzkostně hledal tajná poselství, ve kterých se snad i odrážely v šíleném echu ony hlasy, jež slýchal.
Právě kousek od Fine Hallu, v Lewisově knihovně, jsem se s Nashem v červenci před čtyřmi lety sešel. Plouživě tehdy přikráčela vychrtlá a vytáhlá postava, zastřeně mě pozdravila a uvedla do jedné z princetonských poslucháren. Působil zvláštně, ale ne už šíleně. Porucha během sedmdesátých a osmdesátých let takřka zázračně ustoupila (spontánní ústup je registrován pouze v osmi až deseti procentech případů). Nash sám říká, že jej z ní vyléčilo stárnutí. Poznal jsem osobně řadu laureátů Nobelovy ceny za ekonomii, Nash z nich byl jednoznačně nejplašší. Už vůbec nepůsobil jako muž, jejž mohli ve vzpomínaném biografickém filmu ztvárnit Bruce Willis, Kevin Costner, Tom Cruise či Johny Depp (režisér Ron Howard se nakonec rozhodl pro zmíněného Crowea). Jako by žil paralelně ještě v nějakém jiném světě, a musel tak mezi tyto světy dělit svoji energii. Na fotografku, která mě při rozhovoru doprovázela, setkání s géniem silně zapůsobilo. Poznamenala, že auru sice vídá u více lidí, ale Nash je jediným, u něhož měla tato aura modré zabarvení.
„Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení, a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ odvětil Nash, když jsem se pídil po jeho odpovědi na věčnou otázku, jak daleko k sobě mají genialita a šílenství. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“
Chceš mír? Připravuj se na válku
Zásadním Nashovým příspěvkem k teorii her je koncept, jenž nese jeho jméno – Nashův rovnovážný stav. Lze jej uplatnit v celé řadě oblastí lidského působení, včetně ekonomie (proto také Nash získal Nobelovu cenu právě za ekonomii). Během studené války bylo Nashova rovnovážného stavu dosaženo prostřednictvím závodů ve zbrojení. Vskutku, bylo to zbrojení Spojených států a bylo to zbrojení Sovětského svazu, které světu přinesly mír, lépe řečeno, jež odvrátily třetí světovou válku. To je právě logika plynoucí z uvažování v duchu teorie her. Z uvažování, které satirizovaly filmy jako Dr. Divnoláska a nad nímž rozčarovaně kroutili hlavou květinové děti či John Lennon. Vždyť jak mohou závody ve zbrojení vést k míru?!
„Pokud nechcete bojovat, pak budete muset bojovat. A když jste ochotni bojovat, pak nakonec bojovat nemusíte. To je teorie her,“ říká Aumann. „To se vztahuje k Nashovi. Jedna strana konfliktu nerozhodne sama o tom, zda bude mír. Je tu totiž také druhá strana. A zásadní je, jaké podněty této druhé straně dáte.“ Při rozhovoru mi Aumann na papír napsal římské moudro: „Si vis pacem, para bellum“ – „Když chceš mír, připravuj se na válku.“ „Staří Římané byli světovými šampióny v udržování míru, vždyť Pax Romana trval přes dvě stě let,“ ozřejmil. Jinými slovy, kdyby – čistě hypoteticky – stanul během studené války v čele Bílého domu takový John Lennon a naplnil své „sluníčkářské“ ideje, do pár let je se světem amen. Americkou zahraniční a vojenskou politiku však formovali mnohem spíše lidé jako Kissinger, Sorensen nebo Herman Kahn, vojenský stratég, jenž se stal Stanleymu Kubrickovi inspirací při práci na zmíněné satiře Dr. Divnoláska. Tedy lidé, kteří vstřebali neintuitivní objevnost teorie her a Nashova revolučního příspěvku k ní. Lennon tak má sochu v Havaně a my zase světový mír.
„Mnozí lidé si myslí, že ustoupením vytvoří přátelštější, uvolněnější atmosféru,“ pokračuje Aumann. „Tak tomu ale není. Ústupek činí atmosféru méně přátelskou.“ Potvrzují to podle něj ostatně i dějiny českých zemí. „Poté, co britský premiér Neville Chamberlain v září 1938 souhlasil, že obětuje Československo Hitlerovi, vrátil se na půdu britského parlamentu s prohlášením, že s sebou přináší mír. Ve skutečnosti nejen že nepřinesl mír, ale, jak víme, přinesl válku. Pokud tak někdo osobně a bezprostředně vyvolal druhou světovou válku, byl to Chamberlain, ne Hitler.“ Možná že kdyby se Nash narodil o dvě desetiletí dříve, ke druhé světové válce by nikdy nedošlo.
Dolar padá, to mě leká
Tam, kde končí Čistá duše, totiž přebíráním Nobelovy ceny ve Stockholmu v roce 1994, se však teprve symbolicky začala třetí fáze Nashova života. Ta tam byla jeho schizofrenie, ta tam byla studená válka. Vrátila se k němu Alicia, s níž se počátkem milénia podruhé oženil. Objížděl sympozia a konference. Ostatní badatelé žasli, když ho viděli živého, z masa a kostí. Vždyť to je „ten“ Nash, o němž zatím je četli, jehož teorie aplikovali a rozvíjeli, a nikdy by je nenapadlo, že si s ním ještě potřesou rukou. Nash šel s dobou, používal nejen e-mail, ale i Skype. Přesto v něm krapet staromilectví zůstal.
„Film Čistá duše ze mě dělá kritika Adama Smithe – tím jsem nikdy nebyl,“ zmínil v našem rozhovoru muže, který stál v osmnáctém století u zrodu moderní ekonomie. „Raději bych byl, kdyby mě ten snímek vykresloval coby Smithova stoupence – to by bylo mnohem blíže skutečnosti. Myslím totiž, že Smith viděl věci jasně. K pozdějším ekonomům, včetně současných, jsem kritičtější.“ Doktríny současných ekonomů totiž jsou podle
Nashe už zastřeny příklonem k tomu či onomu politickému proudu či politické straně. „Ekonomie pak přestává být vědeckou.“ Jako příklad uvedl svého kolegu z Princetonu Paula Krugmana. „Je bystrý, inteligentní, také získal Nobelovu cenu, píše do deníku New York Times. Jenže jeho politické smýšlení je předvídatelné; víte, co řekne, ještě než začne mluvit. Je velmi stranický. Drží se partajní – demokratické – linie,“ stěžoval si Nash.
Pozoruhodný je géniův názor, že keynesovští ekonomové, mezi něž lze řadit právě Krugmana, jsou jakýmsi slabším odvarem bolševických komunistů. Komunisté podle Nashe slibovali, že společnosti nabídnou cosi lepšího, než byla schopna zajistit „buržoazní demokracie“. Diktatura proletariátu ale nakonec ukázala svoji pravou tvář coby diktatura režimu samotného. Analogii s keynesovskými ekonomy spatřoval Nash v tom, že ačkoli oni se také zaštiťují vzletnými a ctnostnými motivy a úmysly, snahou o zlepšení životní úrovně lidí, ve skutečnosti jen svými teoriemi veřejnosti zamlžují skutečnou podstatu věci. Usnadňují tak vládám například tisk nových, nekrytých peněz, tedy znehodnocování měny a úspor.
„Když jsem se před lety poprvé vydal do Evropy, švýcarský frank stál 23 amerických centů,“ vzpomínal dále Nash v červenci 2011. „Německá marka byla za 25 centů. Ale nyní dolar odpovídá osmdesáti švýcarským centimům. To dokládá, jak moc šel dolar dolů.“
Třeba však Nashovy úvahy nejsou vůbec staromilstvím. Třeba jsou to prostě úvahy člověka, jenž vídával dále než ostatní. Třeba se na dnešní dobu, dobu záměrného znehodnocování měn, budeme jednou dívat podobně nevěřícně jako na dobu karibské krize. Nevěříme, jak blízko jsme tehdy byli zkáze. Tu jsme naštěstí odvrátili. I díky Nashovým idejím. Snad jsou mezi námi noví „Nashové“, kteří nakonec zabrání zkázám hrozícím nyní, ať už těm ekonomickým, nebo geopolitickým.
Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
