„Pokud první dodatek ústavy ochrání člověka, jako jsem já, ochrání každého z vás. Protože já jsem ten nejhorší.“

„Pokud první dodatek ústavy ochrání člověka, jako jsem já, ochrání každého z vás. Protože já jsem ten nejhorší.“ Zdroj: PA Images / Getty Images

Provokativní titulky časopisu Hustler
Provokativní titulky časopisu Hustler
Provokativní titulky časopisu Hustler
Provokativní titulky časopisu Hustler
Provokativní titulky časopisu Hustler
13
Fotogalerie

Larry Flynt: Vydavatel známého porno časopisu, který proslul svými skandály a soudními spory

Zažil i mrtvici kvůli předávkování léky, po poranění míchy bojoval s bolestmi, podstoupil několik dalších operací. Nevyřešená zůstala obžaloba jeho dcery, která jej obvinila z pohlavního zneužívání. Jak to bylo, už se nedozvíme. Lisa Flynt-Fugateová zahynula jako sedmačtyřicetiletá při autonehodě v Ohiu v roce 2014. Čtvrtá manželka, Althea, kterou Flynt velmi miloval a kterou ve Formanově filmu Lid versus Larry Flynt v životní roli ztvárnila Courtney Love, se ve 33 letech, v pokročilém stadiu AIDS a předávkovaná heroinem, utopila ve vaně. Celosvětově známý vydavatel průměrného pornografického časopisu Larry Flynt (1. listopadu 1942 – 10. února 2021) odešel se jměním 500 miliónů dolarů a za malé pozornosti veřejnosti po srdečním selhání. Bylo mu 78 let.

Američané jsou na první dodatek své ústavy, který byl ratifikován 15. prosince 1791, dodnes hrdí. Svoboda, s níž můžete vyjádřit svůj názor, je jedním z hlavních znaků tamního individualismu, kdy každý je zodpovědný sám za sebe a za následky svých činů.

A je pravda, že samozvaný bojovník Larry Flynt, autor citátu Jsem bohatý, to na lidi platí, křižácké výpravy za své pojetí svobody a spravedlnosti nikdy nezradil. Veřejně například vystupoval proti trestu smrti (i v případě člověka, který jej postřelil, zmrzačil a jenž byl v roce 2013 nakonec popraven), otevřeně podporoval právo žen na interrupci, byl advokátem pro sňatky osob stejného pohlaví a jeho nadace byla určena mimo jiné i na boj proti násilí na dětech.

Opakovaně také odmítal obvinění ze sexismu s tím, že ženy „miluje, uznává a idealizuje si je“. „To jediný, čím jsem se provinil, je můj špatnej vkus,“ říkával. Nelze proti tomu nic namítat. Ostatně žena bez obličeje, napůl umletá v mlýnku na maso, která se v červnu 1978 objevila na nechvalně proslavené titulce Hustleru, je v dějinách špatného vkusu zapsána už dávno a zlatými písmeny.

Flynt začínal jako majitel laciných ohijských barů, v nichž Hustler Newsletter nejprve vycházel jako lokální reklamní bulletin, než se z něj díky velkému zájmu stal v roce 1974 „opravdový“ časopis. Poté, co se redakci podařilo získat fotografie nahé Jackie Onassisové na řeckých ostrovech, začal náklad Hustleru závratně stoupat (na začátku 80. let minulého století měl tři milióny čtenářů, o dva a půl miliónu víc než dnes), časopis navíc nabral na vulgárnosti. Prodával se celkem kdekoli, i v sámošce, jeho obsah byl satirický, lidový, sexuálně otevřený. Řešil ve své době tak „kontroverzní“ témata, jakými byly třeba skupinový sex nebo sexuální hračky.

Hustler byl zkrátka mnohem „špinavější“ než gentlemanský Playboy nebo Penthouse, miloval detailní, syrové a surové zobrazení ženského těla, které dnes nudí i ty nejprimitivnější milovníky špatného porna. „PlayboyPenthouse přistupovaly k pornografii jako k umění, používaly rozostřenou čočku fotoaparátů a podobně. Cítil jsem, že muži požadují zobrazení syrového sexu, a měl jsem pravdu,“ vysvětlil jednou Larry Flynt.

Hustler tedy jednak zacházel se znázorňováním sexuality podstatně explicitněji, než bylo v té době zvykem, ve zlatých dobách časopisu však nebyla na jeho stránkách výjimečná ani sodomie, motivy znásilnění, sexuálního otroctví žen ani výše zmíněného mrzačení. Ale prodávalo se to skvěle, a kdo nechtěl, koupit si to nemusel. A kdo chtěl, koupil si to a schoval do šuplíku, aby to děti nenašly. Flyntovo mediální impérium rostlo a sílilo. Vedle Hustleru vydával i jiné časopisy, třeba o skateboardingu. A tak se prý občas stalo, že předplatitelům skateboardingového časopisu přišel omylem Hustler. A naopak…

Sedmdesátá léta, doba daleko před internetem a s důrazem na tištěná média, byla dobou z dnešního pohledu v mnohém nevinnou a pornografie byla ještě v plenkách. I proto Hustler ležel v žaludku americkým moralistům. A tak začal Flyntův druhý koníček: nekonečně se táhnoucí soudní spory o svobodě tisku. Pár rozhořčených feministek, podle Flynta jen „hnusných, tlustých leseb“ (v pochodech za práva žen, kde ovšem sám nikdy nebyl, prý nikdy žádnou hezkou ženu neviděl), své pohoršení artikulovalo také, ale bohužel tehdy ještě ne tak, aby nad celou věcí otevřely smysluplnou diskusi.

„Byl to amorální chlívák, myslel jen na sebe a na své peníze a škoda ho není,“ chce se vykřiknout i v dnešním, nesrovnatelně silnějším proudu ženských i mužských hlasů. Ten však řeší mnohem závažnější problémy než jen pár více či méně vtipných karikatur, satir a lacině nafocených aktů.

Zdravá demokracie let devadesátých

Larry Flynt měl rád pozornost. Darem shůry tak pro něj byl například skandál prezidenta Clintona a jeho stážistky Moniky Lewinské v druhé půli devadesátých let. V USA se v té době i v seriózních médiích dlouze diskutuje, zda sperma na modrých Moničiných šatech je opravdu Clintonovo, a zpráva o „případu Monika“ od prezidentova konzervativního protivníka Kennetha Starra vyvolává takový poprask, že mu Flynt v otevřeném dopise děkuje za šíření pornografie – tedy za cosi, zač byl sám Starrovými kolegy z křesťanské pravice nemilosrdně kritizován a pronásledován. Flynt také Starrovi oficiálně nabízí práci ve svém Hustleru. Prý by se tam skvěle hodil!

 

Devadesátá léta nicméně byla dobou, kdy demokracie byla silná, sebevědomá a zdravá a kdy ještě nedocházelo k tragédiím, jakým byl třeba útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015 v Paříži, kdy kvůli jediné karikatuře zemřelo dvanáct lidí a deset bylo zraněno. A tak si Amerika mohla v klidu dovolit i takové vykuky, jakým byl Larry Flynt. Ten mimochodem dlouhá léta, už od roku 1983, posílal svůj měsíčník vybraným členům amerického Kongresu, až se to stalo u politiků tradicí. Když svůj výtisk Hustleru v poště nenašli, byli celí nesví.

Vášnivý demokrat

Do politiky se Flynt míchal rád, často a po svém. Nejen během prezidentské kampaně před volbami v roce 2016 byl hrdým zastáncem demokratů, v tomto případě tedy Hillary Clintonové. „Vždyť (demokraté) koneckonců vytvořili pravidla, jimiž žijí všichni ostatní, a my máme už půl století spravedlivý soud,“ řekl serveru Bloomberg Politics v roce 2015. „Pokud se Hillary dostane do úřadu, je pravděpodobné, že bude mít příležitost jmenovat do Nejvyššího soudu dva, možná tři soudce, čímž bychom se mohli posunout zpět do rovnováhy,“ řekl tehdy. (V počtu soudců se Flynt mimochodem nespletl: během čtyř let ve funkci jmenoval Donald Trump nově tři soudce, avšak ultrakonzervativní: byli jimi Brett Kavanaugh, Neil Gorsuch a Amy Coney-Barrettová).

Dne 14. října 2017 Flynt dokonce zaplatil celostránkový inzerát v deníku The Washington Post, že je ochoten darovat až 10 miliónů dolarů každému, kdo by mu mohl poskytnout pádné sexuální (či jiné) kompro na Donalda Trumpa. Doufal, že ho bude možné zažalovat a odstranit z Bílého domu.

V roce 2019 pak rozeslala firma Larry Flynt Publications vánoční přání některým členům republikánského Kongresu – na obrázku leží Trump v kaluži krve, přičemž vrah k tomu říká: „Právě jsem zastřelil Donalda Trumpa na Páté avenue a vůbec nikdo mě nezavraždil.“ Byla to reakce na Trumpův projev, v němž tvrdil, že by klidně mohl takovou vraždu na Páté avenue spáchat – a přitom neztratit hlasy voličů.

Larry Flynt o sobě v souvislosti s prvním dodatkem americké ústavy často mluvil jako o „nejhorším ze všech“ a jeho ego by nejspíš ranilo, že jej pouhých pár dní po jeho smrti předběhl právě člověk, kterého považoval za jednoho ze svých největších nepřátel. Trumpovi právníci, čelící druhému impeachmentu, se totiž – shodně s případem Larryho Flynta – oháněli prvním dodatkem ústavy. Podle obhajoby tak za události v Kapitolu Trump nenese přímou odpovědnost, protože, jejími slovy, pouze „praktikoval svobodu projevu“. A to je Amerika.

Film, kterému bylo ublíženo

Ve filmu Miloše Formana Lid versus Larry Flynt, jenž pornomagnáta celosvětově proslavil, je logicky a správně hlavní „postavou“ Nejvyšší soud USA, který neupřel tomu „nejhoršímu ze všech“ nezadatelné právo na svobodu slova. Na Flyntově pornografii Forman neshledával nic inspirativního a Hustler se mu nelíbil o nic víc než Flyntovu mladému právníkovi Alanu Isaacmanovi, specialistovi na občanské právo. Isaacmanovi se podaří soud přesvědčit, že pokud dá za pravdu Flyntovu odpůrci, televiznímu kazateli Falwellovi, může pak odsoudit každého, kdo si dovolí někoho zesměšnit. „Celá Amerika je založena na tom, že zesměšňování je zdravé,“ říká ve Formanově filmu Isaacman v podání Edwarda Nortona.

Miloš Forman měl pro natočení filmu jeden zásadní argument: „Celoživotní zkušenost mi říkala, že mám ten film natočit. Zažil jsem dva společenské řády, které se hned ze začátku veřejně pustily do zvrhlíků a pornografů: fašisty a komunisty. Všichni jsme tleskali: konečně, komu by se líbilo, když zvrhlíci běhají volně po ulici? Jenže pokud chce nějaká vláda zavést cenzuru, najde vždycky dost opory, když začne se zákazem pornografie. Pak ale chytře zformuluje zákony a najednou zjistíte, že Shakespeare byl zvrhlík, Ježíš byl zvrhlík a že vlastně kdokoliv, kdo s vládou nesouhlasí, je superzvrhlík. Tyhle režimy se zhroutily, ale mohou se znovu objevit pod jinými jmény. Poznáte je, protože vždycky ze všeho nejdřív zakážou pornografii.“

V rozhovoru pro speciál Reflexu v roce 2007 pak Miloš Forman řekl: „Nejradši mám filmy, jimž bylo ublíženo, tedy Hoří, má panenkoLid versus Larry Flynt. Hoří, má panenko byl dvacet let zakázán a Lid versus Larry Flynt rozcupovaly feministky tak, že mě třikrát napadly v New York Timesech. Prý propaguji pornografii, tak se do toho Gloria Steinemová obula.“

Bez ohledu na vynikající scénář je ale ve filmu otištěn především Forman sám: jeho Larry Flynt je tomu skutečnému podobný jen částečně. Shodně s Amadeem nebo McMurphym ignoruje společenský řád a za svobodu draze platí.

A o jaký případ, jenž se dostal až k Nejvyššímu soudu USA a jako hlavní zápletka do filmu, přesně šlo? V Hustleru vyšla parodická reklama na campari. Na obrázku byl televizní pastor Jerry Falwell, mimořádně vlivný politický lobbista a blízký spolupracovník Ronalda Reagana, portrétován jako někdo, kdo přišel o panictví se svou matkou. Šlo o klasickou hustlerovskou satiru. Falwell však Flynta zažaloval o 45 miliónů dolarů. Najednou se nehrálo jen o svobodu projevu, ale také o hranice humoru a satiry v tisku. Nejvyšší soud se nakonec v roce 1988 přiklonil na stranu magazínu Hustler, a to s odůvodněním, že veřejně činné osobnosti nemohou vymáhat odškodnění za újmu, kterou utrpí na základě parodie a satiry. A to bylo fér.


Weinstein versus Larry Flynt

Sloupek slavné americké feministky Glorie Steinemové, jenž vyšel v deníku The New York Times 7. ledna 1997, byl spíše jen emocionálním výjevem, než že by se snažil pregnantněji artikulovat, co přesně jí na filmu Lid versus Larry Flynt (v USA měl premiéru 10. ledna 1997) vadí. Napadla jej hlavně proto, že je podle ní ještě cyničtější než Larry Flynt sám, protože pornomagnátovi staví pomník. A přitom by, jak píše, nikoho nenapadlo glorifikovat nacisty nebo příslušníky Ku-klux-klanu, kteří se rovněž dovolávají proslulého prvního dodatku americké ústavy.

Chtěla zřejmě vyjádřit (což ale neudělala) oprávněnou obavu, že Flyntovi s největší pravděpodobností nešlo o čistotu a nedotknutelnost právního řádu Spojených států, že spíš jen uměl přimět nejrůznější zástupce amerického establishmentu, aby hájili právě jeho obchodní zájmy.

Sloupek význačné novinářky a aktivistky Steinemové o Formanově filmu by zkrátka nepatřil na přední místo jejích sebraných spisů a asi by se na něj hned zapomnělo, kdyby jej americké deníky o něco později nepřetiskly zvětšený jako celostránkovou reklamu. Stalo se tak před oscarovým kláním v roce 1997, kdy byl Forman za Larryho Flynta nominován na Oscara za režii (produkce Columbia Pictures) stejně jako Anthony Minghella za Anglického pacienta (z dílny Harveyho Weinsteina). Když se později (Oscara toho roku vyhrál Anglický pacient) pátralo, kdo tuto štvavou feministickou kampaň proti filmu o pornomagnátovi zaplatil, zjistilo se, že za vším stojí jakási podivná, neexistující organizace žen z Hollywoodu.

Kdo to byl ve skutečnosti? Proslýchá se, že reálnými objednavateli mohli být bratři Bob a Harvey Weinsteinové, proslulí drastickým, neomaleným stylem práce, na nějž si nestěžovaly zdaleka jen ženy. Opakovaně najdete zprávy, že Harvey Weinstein býval v marketingových kampaních přehnaně agresívní, ostatní distributoři ho léta neúspěšně obviňovali z nekalé soutěže.

Pokud to tak opravdu bylo, nezbývá než dodat, že boží mlýny melou pomalu, ale…