nahoru

OČIMA C. H.

Cyril Höschl 25. února 2009 • 10:00

Vážený pane profesore! Nechtěl jsem věřit, jak se zvrtne osud našeho třetího dítěte. Úspěšná studentka gymnázia. Sólová vystoupení ve francouzštině, italštině, němčině etc. s doprovodem pěveckého sboru školy. Přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii složila výborně. Po roce přešla na bratislavskou Vysokou hudební školu. Byla vedena velice citlivě lidsky, odborně. Ve třetím ročníku příprava na ročníkové vystoupení. Dcera prospívala až do necelé poloviny třetího ročníku. Při přípravě došlo k úrazu (poraněný kotník, ztráta hybnosti), nemohla stát při zpěvu na prknech SND v Bratislavě. Po ošetření v Čechách návrat na přípravu. Kdosi ji zepsul (režisér?), spolykala 11 tablet antidepresíva, poté hospitalizována na bratislavské klinice. Odtud zmizela, odešla ke kamarádce. Přechod na pražskou AMU, tam náhlé ukončení. Rozchod s přítelem. Uzavření před přáteli. Útěk z domova. Hospitalizace v PL Kosmonosy. Po několika měsících propuštěna, diagnóza nebyla stanovena. Předávána k psychiatrům. Dodnes bere léky, které její vnitřní samotu upevňují. Její vyhoření, nicnedělání, nezájem o společnost mě šokují. Dva starší sourozenci jsou úspěšní vysokoškoláci. Moji známí konstatují, že nechce-li se ona podrobit jinde léčbě, nedá se nic dělat. A tak již překročila 30 let. Klavír v jejím bytě zůstává zavřený, cizojazyčné knihy netknuty. Její kamarádky mají každá dítě, naše je bezdětná. Jsme smutni! Co dál?

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně