Vážený pane Höschle, v souvislosti s vydáním její knihy Rok kohouta, kterou jsem zatím nestihla přečíst, jsem si na Internetu vyhledala rozhovor časopisu Marianne s Terezou Boučkovou ze 14. 4. 2006, v němž popisuje zkušenosti s adopcí svých dvou synů - bohužel velmi hořké. Děti, obě romského původu a adoptované od jednoho roku věku (do té doby v kojeneckých ústavech), se nakonec na prahu dospělosti definitivně "zvrhly", tedy mj. kradou a vyhýbají se práci, ačkoli nepochybuji o tom, že v rodině našly lásku, podporu a pozitivní vzor. Vždy jsem byla přesvědčena, že milující plus rozumná (myslím zhruba asi zdravý selský rozum) výchova a pozitivní klima v rodině mají zásadní vliv na to, co z dětí vyroste. Mluvím zde samozřejmě o výchově k morálce, ne např. o inteligenci. Pokud se nemýlím, tento zásadní vliv rodinné výchovy je i jaksi všeobecně uznávaným a prezentovaným názorem. Ráda bych se proto zeptala, zda jsou Vám známy nějaké nové vědecké poznatky na toto téma. Není toto všeobecné přesvědčení nakonec zčásti mýtem? Mohou být např. vrozené celé vzorce chování? Do jaké míry se na tomto špatném konci mohla podepsat absence matky/blízké osoby do jednoho roku věku? Děkuji Vám. J. ČERNÁ
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
