Vážené čtenářky a čtenáři

Před čtrnácti dny jsem napsal, že jsem přesvědčen, že náš redaktor a básník Jiří Rulf chystá další ze svých neuvěřitelných příhod a že se uzdraví. Opravdu to tak k našemu radostnému údivu vypadalo, ale pak se jeho srdce rozhodlo jinak. Jiří nás postavil před hotovou věc. Už nikdy nic do Reflexu nenapíše, žádný rozhovor s kolegou spisovatelem, žádný portrét do rubriky Causa.
Prožíváme hmatatelnou definitivu slova nikdy a tušíme, že jsme ji v plném rozsahu ještě stále nepochopili. Náš týdeník ztrácí něco ze své identity, protože opravdový časopis dělají lidé. Jako bychom na to měli sklon v poslední době zapomínat. Není jedno, co kdo dělá, a člověk není bez následků zaměnitelný.
Jiří Rulf byl ztělesněním této pravdy. Kudy chodil, tudy ji připomínal už svým málo skladným tělem. Vždycky mi připadal nápadný kontrast mezi výraznou fysis a drobným, až titěrně dívčím Jiřího rukopisem. Na druhou stranu je pravda, že když podepisoval své knihy beletrie i publicistiky, dokázal se rozmáchnout. Literatura pro něj znamenala životní oporu i realizaci, hodnotu, s jejíž korozí v postmoderní době se odmítal smířit. Šel tvrdohlavě za svou představou, jak má psaný text vypadat, a právě jeho drobné vpisky dávaly najevo, že k velkorysosti kráčel od pevného detailu. Nepletl si vznešené a nízké, věřil, že v lidském světě má smysl usilovat o slušnost.
Vidím Jiřího na polohovacím lůžku, na tváři má kyslíkovou masku, takže nerozumím, co říká, mluvení jej zřetelně vyčerpává, má ale kupodivu docela jasné oči, když odcházím, dívá se za mnou a pravou ruku zvedá k pozdravu. A víc už nic?
Díky, Jiří.

PETR BÍLEK

P. S. Rozloučení se koná v pátek 20. dubna v 11.15 hodin v obřadní síni krematoria v Praze-Motole.