Vážený pane doktore, v Reflexu č. 41/2005 mě velmi oslovil problém člověka, jehož dojímá až k pláči klasická hudba (a patrně nejen ta). Dva roky beru antidepresíva, k psychiatrovi mě poslala neuroložka, jež usoudila, že mé potíže (bolesti páteře, náhle jsem málem nemohla chodit, nedokázala jsem si stoupnout na špičky apod.) jsou psychosomatické. Asi měsíc po nasazení léků jako bych se náhle začala probírat z jakéhosi hlubokého spánku, který se podobal spíš strnulosti. Dost dlouho předtím jsem cítila převážně sklíčenost, netečnost, prázdnotu. Zvládala jsem běžné povinnosti, kterých nebylo málo (můj muž byl těžce nemocný), a chodila jsem do práce, kde mi vždy bylo i v době krize lépe, kupodivu mi zůstala schopnost soustředit se na práci. "Uplakanému" pánovi jste - podle mne zcela správně -doporučil, aby si své emoce raději ponechal. Rovněž bych se z emocí neléčila, kdybych ovšem nějaké měla. Je možné, aby to, co člověku pomáhá a chrání ho před mnohdy brutálními údery života, jej zároveň umrtvuje? Domnívám se, že mě antidepresíva dostala z otupělosti a rezignace z hlediska intelektu, asi by bylo přehnané tvrdit, jak mi to teď skvěle myslí -možná výstižnější je říct, že nejsem tak pitomá a neschopná jako několik let předtím. Citově mě to však jakoby zablokovalo. Jsem citově otupělá, nic se mnou nehne. Letos o velikonocích mi umřel manžel, a já jsem ještě nebyla schopna ho oplakat - cítím velikou lítost, ale plakat nejsem schopna. Je mi 59 let, takže mám samozřejmě nějakou "citovou paměť", vím, co mne má mrzet, čeho mi má být líto, z čeho a o koho mám mít strach. Jako bych všechno, co prožívám, pozorovala přes zamlžené okno nebo z větší dálky. EVA ČERNÁ PRAHA
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
