Jan Tříska byl pyšný, že je Američan, žil ve Spojených státech rád. Měl rád i Američany. „Hodný lidi,“ říkával o nich. Tamní volby nikdy nevynechal, hlavně když jel volit Obamu, bezchybnou češtinu jen tak pro radost prokládal anglickými slovíčky. Když se „belhal“, což byl jeho výraz pro běhání, denně pět kilometrů v pět ráno opuštěným centrem Prahy, které tak miloval, naoko si stěžoval, že když potká jiného kolegu-běžce, je to buď Američan, nebo Američan. Hned po roce 1989 se vracel do Česka za unikátními nabídkami, udělal tu spoustu práce a kolegy „americkým“ perfekcionismem až obtěžoval. Stal se tak jedním z mála umělců, kteří dokázali navázat na drasticky přerušenou kontinuitu divadla a filmu let „zlatých šedesátých“. I proto je jeho ztráta tak výrazná a bolestná.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
