nahoru

Nazlobení senioři

Cyril Hoschl 17. srpna 2017 • 00:15
Nazlobení senioři
foto: Marek Douša

Vážený pane profesore,

pravidelně čtu Vaše názory v Reflexu a vyhovuje mi i Váš nenápadný smysl pro humor. Je mi 52 let a jsem flétnistka :-). Snažím se hrát, ale ještě jsem se v uplynulých letech zabývala péčí o seniory jako sanitářka v domově pro seniory a spolupracovala jsem s agenturami domácí péče. To píšu, abyste věděl, že co se týká seniorů, nejsem úplně bez zkušeností. Ovšem začínám být zoufalá. Mám osmdesátiletou matku, která se po zlomenině krčku kyčelního kloubu už nerozchodila, navíc ji postihla demence. Mám také osmasedmdesátiletého tchána, jenž trpí těžkou nevyléčitelnou neurologickou nemocí, občas zapomíná, padá a má velké potíže. Také mám sedmaosmdesátiletého šéfa, velmi váženého a uznávaného hudebníka, vedoucího souboru, ve kterém hraju 30 let, stále máme koncerty, je to moc krásná práce. Všechny tři tyto své nejbližší seniory mám velmi ráda. Všichni se je snažíme respektovat a udržovat jejich důstojnost, je to ale strašně těžké. Maminka je agresívní, pere se s námi, nadává i sestřičkám. Tchán popírá svou situaci, odmítá nosit inkontinenční pomůcky, trucuje a nespolupracuje... Vedoucí našeho souboru má potíže se sluchem, jež odmítá přiznat, a trápí nás neřešitelnými nároky na ladění. Ladičkám nevěří... Uvědomuji si, že to musíme vydržet. Ale jak dlouho je možné tohle vydržet? A co dělat, aby člověk nebyl tak zoufalý? Srdečně Vás zdravím, přeju krásné léto a mockrát děkuji, pokud najdete čas mi odpovědět.

Kateřina Ch., Praha

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně


Diskuse ke článku