Kvalitní vlny

Jako Češi známe tak leda Mácháč – říká Aleš Tůma. Dvaačtyřicetiletý cestovatel a surfař sportu, který vznikl na ostrovech Tichého oceánu, zcela propadl před patnácti lety. Od té doby prakticky z prkna neslezl, a co víc, učí to i ostatní prostřednictvím své cestovní agentury Surf and Travel. „Jeden den je hladina oceánu naprosto klidná, žádný vítr ani vlna, a přes noc se to změní ve čtyřmetrové vlny se spoustou spodních proudů. Často se stává, že lidi přijedou k oceánu, naskáčou do vody i přes to, že tam jsou velké vlny a oceán je vtáhne dovnitř. A pak tam skáčou další lidi, aby tyhle nešťastníky zachránili. A takových příběhů je tisíce ročně. Oceán se prostě musíš v první řadě naučit respektovat.“
První Evropan, který popsal surfing, byl James King, velitel lodi Discovery, kterou převzal poté, co Havajané zabili jeho nadřízeného, kapitána Cooka. Jak Cook, tak i King zapsali do svých deníků, že viděli domorodé muže sjíždět vlny na dřevěných plochých prknech. V té době, ke konci 17. století, bylo na Havajských ostrovech surfování samozřejmou součástí kultury a zůstalo jí dodnes. Antropologové odhadují, že primitivní prkna místo lodí využívali už perští rybáři někdy kolem roku 3000 před naším letopočtem, nicméně surf tak, jak jej známe, má kořeny na Havaji. Tam zhruba před čtyřmi tisíci let začali z Asie migrovat budoucí Polynésané, aby se usadili v rozsáhlém trojúhelníku ostrovů, jejichž jižní část tvoří Nový Zéland, západní Tonga a Samoa a uzavírají to Markézské ostrovy a Tahiti na východě. První ploché surfy se čtvercovým ocasem, zvané Alaia a Olo, byly vyrobeny z masívního dřeva, což vyhovovalo jen těm nejsilnějším atletickým jezdcům. Dnes už existuje celá řada surfů pro různý terén, obtížnost i úroveň umu jeho uživatelů. Nejčastěji se vyrábí z polystyrenové pěny potažené tenkou vrstvou laminátu.

SurFing je in
Instagram se dnes hemží fotkami opálených blondýnek s ultrapevným pozadím v posledním modelu pidi bikin, jak leží na surfu a jedou vstříc dobrodružství, stejně jako krasavci s jasně vyrýsovaným pekáčem buchet na břiše, kteří v pestrých surfařských kraťasech sjíždějí suverénně terén. Nutno ale podotknout, že se na ně prostě dobře kouká. „Přetransformovalo se to v módní vlnu, takže surfování přitahuje nejen ty, kteří jdou vyloženě za sportem, ale i ty, kteří takhle částečně řeší svou dovolenou, což je vlastně taky sympatický,“ říká Aleš, jenž se naučil surfovat sám. Bez instruktora.
„Poprvé jsem to zkusil až v sedmadvaceti letech v Brazílii. Vůbec mi to nešlo, půjčil jsem si příliš krátkej surf, kterej jsem nakonec zlomil. I když to bylo fiasko, začalo mě to strašně bavit.“ Postupně se Alešovy dovolené změnily v cílené vyhledávání surfařských spotů a stal se z něj profi rider. Dnes pořádá surfařské kempy po celém světě. „Důležitý je, aby místa měla dobrou infrastrukturu, nebyla moc daleko od letiště, byla vhodná i pro začátečníky tak, aby pro ně vlny nebyly moc nebezpečný. Snažím se lidem navíc ukázat i kulturu místa, historii, gastronomii, aby to nebylo jen o ježdění,“ vyjmenovává Aleš a přiznává, že když jede surfovat sám po své ose, hledá naprostý opak: místa bez lidí, divočejší a náročnější, kde je sice vlna „nebezpečná, ale kvalitní“. >>