„Lenin z té malé Francouzky nespustil svoje mongolské oči,“ všiml si socialista Charles Rappoport. Půvabná revolucionářka z dobré rodiny Vladimíra Iljiče okouzlila. „Chtěl bych Vás tisíckrát políbit,“ vyznával se jí v dopisech. Inessa Armandová však byla osudovou ženou hned několika mužů. Při přiležitosti výročí Leninova úmrtí odemykáme její příběh.
U kremelské zdi se každý rok 8. května – v den narození Inessy – schází široká rodina Armandů, aby si připomněla slavnou příbuznou, která zde našla místo posledního odpočinku. Inessa má hrob vedle amerického novináře Johna Reeda. Lenin své milence na pohřeb v říjnu 1920 přinesl věnec bílých lilií. Na smuteční stuze byl nápis „VĚRNÉMU SOUDRUHOVI“. Inessiny děti Lenina po matčině smrti navštěvovaly. Naděžda Krupská už na sokyni nežárlila. Když Lenin o čtyři roky později zemřel, vyslovila dokonce přání, aby ho uložili k jeho věrným soudruhům. K Inesse.
Tři bratři
Inessa se narodila 8. května 1874 jako Élisabeth Pécheux d’Herbenville v Paříži. Její otec Théodore Pécheux d’Herbenville zpíval v opeře a používal umělecké jméno Théodore Stéphane. Matka Nathalie Wild byla herečka. Svého muže opustila, když bylo Inesse pět let. (Některé životopisy uvádějí, že Théodore tehdy zemřel.) O Inessu a její sestru Renée se začala starat jejich teta Sofie. Vzala je s sebou do Moskvy, kde v rodině bohatého textilního průmyslníka Jevgenije Jakovleviče Armanda vyučovala hudbu. Armandova rodina dívky přijala za své. Příbuzný Armandů byl francouzský důstojník v Napoleonově armádě. Z Inessy se v Moskvě stala Jelizaveta Inessa Fjodorovna Steffanovová. U Armandů se naučila vybraným způsobům, ovládla čtyři jazyky a teta Sofie jí dávala hodiny klavíru. V sedmnácti se stala učitelkou. Hluboké city k ní choval zejména nejstarší syn Armandů, Alexandr. Třetího října 1893 si ji v kostele svatého Mikuláše v Puškinu vzal za manželku. Mladší Nikolaj se oženil s Renée.
Inesse a Alexandrovi se během sedmi let narodily čtyři děti – Alexandr, Fjodor, Inna a Varvara. Rodina žila v Puškinu blahobytně. Obklopovala ji však bída. Pokrokoví manželé Inessa a Alexandr Armandovi zakládají školu pro venkovské děti. Inessa zde vyučuje. Je členkou a pak i předsedkyní organizace, jež pomáhá ženám v nouzi. Od Alexandra dostane dárek – Tolstého román Vojna a mír. Šestadvacetiletá Inessa kategoricky prohlásí: „Nechtěla bych skončit jako Nataša Rostovová.“ Krátce nato se bláznivě zamiluje. Do osmnáctiletého švagra Vladimira. Svého muže opustí kvůli jeho bratrovi. Milenec ji nadchne pro revoluční myšlenky. Odjíždějí spolu snít na Capri a do Neapole. Rodinný skandál je na světě, drbny mají žně. Všichni čekají, jak se k nevěrnici zachová Alexandr Armand. Ponížení nezbaví muže velkorysosti. Svou ženu navíc stále miluje. Řekne Inesse, že ji nikdy neopustí – a nechá ji i s dětmi jít. V roce 1903 se Inesse narodí syn Andrej. Jeho otcem je Vladimir. Dítě je zdravé, jeho otec však začíná pokašlávat. V té době už je Inessa přesvědčená bolševička. Ve Stockholmu, kde studovala feminismus, se totiž seznámila s Marxovými spisy a Leninovými texty. Vrací se do Moskvy. Bojovat za ideály.
Ve vyhnanství
Inessa jako správná revolucionářka používá několik jmen. Nemusí si vymýšlet, stačí, když svá pravá jména jen různě poskládá. Z Inessy Fjodorovny Armandové je rázem Élisabeth Pécheux d’Herbenville nebo Inessa Stéphane či Ines Élisabeth Armand.
Zapisuje se na moskevskou univerzitu. Chce studovat práva. Poprvé ji i Vladimira zatknou 6. února 1905. Krátce po „krvavé neděli“, kdy začala carská vojenská stráž střílet do procesí sto čtyřiceti tisíc dělníků, kteří chtěli carovi předat petici kvůli zlepšení pracovních podmínek. Inessa ve vězení zůstane čtyři měsíce, Vladimira pustí už v květnu. Jejich propuštění prosadí díky vlivným známým Alexandr Armand, jenž se mezitím stará o čtyři společné děti i o nemanželského syna Inessy, jejž uzná za svého. Alexandr manželku i svého nemocného bratra Vladimira nadále finančně podporuje. V dubnu 1907 je Inessa obviněna z napomáhání vzpoury v armádě. V květnu ji zatknou znovu, ale pustí na kauci. V červenci Inessu odsoudí na dva roky do vyhnanství v Archangelsku. Vladimir ji doprovází, Alexandr se s ní přijde rozloučit. V roce 1908 je zatčen i Alexandr a po tříměsíčním vězení raději odchází do Francie. Inessa ve vyhnanství dává lekce francouzštiny, Vladimirovi drsné podnebí nesvědčí. Vykašlává krev. Léčení ve švýcarském sanatoriu se zdá být jedinou šancí na uzdravení. Vladimir odjíždí a Inesse se o půl roku později podaří z vyhnanství uprchnout. Krátce se skrývá pod falešnou identitou v Petrohradě a přes Finsko se vydává za Vladimirem. Umírá jí v náručí. Je začátek roku 1909.
Patetická sonáta
Inessa s dcerami a synem Andrejem odjíždí oplakávat Vladimira za Alexandrem, který s nejstaršími syny bydlí v Roubaix. Za čas se odstěhuje do Paříže. V kavárně Porte d’Orléans, kde se scházejí radikálně naladění lidé, se Inessa setkává s mužem, jehož texty zná. Vladimír Iljič Lenin z krásky nespustí oči. Slepá není ani jeho oddaná spolupracovnice a manželka Naděžda Krupská. Lenin ji ujistí, že ho Armandová zaujala výhradně svými pokrokovými myšlenkami a jazykovými znalostmi. Potřebuje ochotnou a dobrou překladatelku, jež je zapálená pro věc. Inessa po čase přizná, že když Lenina spatřila, měla obavu, že ji její cit k němu zachvátí jak lesní požár. Odchází do Bruselu studovat ekonomii, její manžel Alexandr Armand ji ve veškerém počínání stále podporuje. Po návratu do Paříže se do Lenina zamiluje, s Naděždou se spřátelí. Péči o – v jejich očích – výjimečného muže si rozdělí. Naděžda je ráda v přítomnosti Inessiných dětí. Milenka s manželkou to k sobě mají pár kroků. Inessa bydlí v ulici Marie-Rose číslo popisné dvě, Naděžda v čísle čtyři. Pro pohodlí Vladimíra Iljiče vše! Leninova manželka se utěšuje tím, že Inessa není konkurentka, nýbrž spolupracovnice… především spolupracovnice! Inessa doprovází Lenina do Kodaně na kongres Socialistické internacionály žen. Tráví spolu čím dál tím více času. Lenin rád poslouchá, když mu Inessa přehrává Beethovenovu Patetickou sonátu. Také si často píší nejen o stranických úkolech. Inessa se Leninovi v dopise svěřuje: „Miluji nejenom Tě poslouchat, ale také se na Tebe dívat.“ Naděžda Leninovi nabídne, že kromě milostného pole vyklidí i domácnost. Lenin ji přesvědčí, že její role v životě revolucionáře je zcela nezastupitelná. Inessa je mu užitečná, to je pravda, jenže má svou hlavu, je moc nezávislá. Zato na rozumnou Naděždu se může spolehnout. Naděžda se nechá ukolébat. Na konci roku 1912 už ale Lenina postaví před hotovou věc: „Buď ona, nebo já!“
Bílé lilie
Lenin se vyleká a poměr s Inessou ukončí. Nešťastná milenka mu píše: „Teď bych se obešla bez polibků, jenom kdybych Tě mohla vidět, občas s Tebou promluvit – to by byla taková radost – a nikomu by to nemohlo způsobit bolest. Proč jsem se toho musela vzdát? Ptáš se mě, jestli se hněvám, že jsi zavinil rozchod. Ne. Nemyslím si totiž, že ses tak rozhodl kvůli sobě.“
Lenin bez své revoluční múzy dlouho nestrádal. „Chtěl bych Tě políbit tisíckrát,“ vyznává se Inesse v červenci 1913. Na podzim Inessa přijíždí za Leninem a Krupskou do Krakova. Debatují o politice, Naděžda Inessu – zdá se – i napodruhé přijme. Lenin chce s milenkou zplodit potomka. Křehké příměří v bolševickém milostném trojúhelníku končí. Naděžda zopakuje své ultimátum. „Buď já, nebo ona.“ Lenin si vybere revoluci.
Obě ženy se nakonec podřídí. Inessa je Leninovi stále nablízku a jejich vztah je důvěrný, ale zřejmě už ne natolik, aby se Naděžda cítila ohrožená. V Curychu, kam se uchýlili, převážila práce nad pletkami. O desítky let později městem koluje vtip, že na domě, kde bydlela Inessa, by měla být pamětní deska s nápisem: V tomto domě bydlela Inessa Armandová. Zde se před Naděždou Krupskou ukrýval Vladimír Iljič Lenin.
Pravda je taková, že Inessa Armandová i Naděžda Krupská s Leninem a dalšími vybranými revolucionáři nastoupily 27. března 1917 v Curychu do vlaku a vrátily se s ním do Ruska. Na nádraží v Petrohradě stály vedle sebe a obdivně naslouchaly jeho plamennému projevu. Inessa po Velké říjnové socialistické revoluci bydlela nedaleko Kremlu a angažovala se politicky v ženském hnutí. „Jenom sovětská moc, moc proletariátu, umožňuje ženám, aby se emancipovaly… Díky ní mají muži a ženy rovná práva… Sovětská moc nedělá rozdíl mezi legitimními a nelegitimními dětmi. Zrušila se tím jedna z nejhorších buržoazních nepravostí. V Sovětském Rusku už nejsou nelegitimní děti, všechny děti jsou budoucími občany,“ psala Inessa Armandová.
Za důležitý pokrok považovala dvouměsíční placenou mateřskou a omezení pracovní doby pro mladistvé na šest hodin denně.
V květnu 1920 Inessa oslavila čtyřicáté šesté narozeniny. Trpěla vleklou únavou. Lenin jí radil, aby se vrátila do Francie. Odjela se zotavit na Kavkaz. Na začátku září si do deníku zapsala: „Nemám v sobě žádný cit. Ani pro moje děti, ani pro Vladimíra Iljiče. Všechny mé zdroje lásky jsou vyčerpané. Jako kdyby moje srdce bylo mrtvé. Jsem živá mrtvola.“ O tři týdny později Inessa zemřela na choleru. V Moskvě jí vystrojili velkolepý pohřeb. Na rozloučenou jí zahráli Chopinův smuteční pochod a Internacionálu. Vladimir Iljič Lenin jí přinesl bílé lilie. Inessu přežil o čtyři roky. Pak skončil v Mauzoleu. Naděžda Krupská zemřela v roce 1939. Děti manželovy milenky jí až do smrti psaly a navštěvovaly ji. Alexandr Armand svou životní lásku přežil o třiadvacet let.
