Případ Ipcress (1965) a Caine jako agent Palmer. Přezdívalo se mu Bond s třiapůlkami (podle počtu dioptrií) a herec jej považuje za zlomový bod své kariéry.
Nový opus Paola Sorrentina, který je k vidění i ve Varech
Alfie z roku 1966 aneb první Cainova nominace na Oscara. O půl století později vznikl stejnojmenný remake s Judem Lawem.
S Christopherem Nolanem natočil Caine šest filmů včetně dvou batmanovských Temných rytířů. Vzájemně o sobě říkají, že si nosí štěstí.
Hana a její sestry vynesly Cainovi prvního ze dvou Oscarů, on si ale víc váží šlechtického titulu od britské královny. „Oscar je za jednu roli, titul za život.“
10
Fotogalerie

Ve Varech je Sir Michael Caine, legendární herec ze silné generace, která výrazně ovlivnila světový film

Znáte jeho podmanivý londýnský přízvuk, dojemně humánní tvář i inteligentní smysl pro humor. Kdo má v paměti nezapomenutelné varské projekce, ví, že k nim v roce 2015 patřilo ve Velkém sále Thermalu Mládí Paola Sorrentina, kde ztvárnil jednu ze dvou hlavních rolí, dirigenta a skladatele Freda. Na dnešním zahájení 55. ročníku MFF KV převezme Sir Michael Caine Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a v sobotu 21. srpna ve 14:00 uvede ve Velkém sále nové komediální drama Bestsellery, celovečerní režijní debut režisérky Liny Roesslerové. Na počest této vzácné návštěvy pro vás otevíráme rozhovor Reflexu z roku 2015. 

„Jakou roli můžu zrovna já hrát ve filmu, který se jmenuje Mládí?“ spráskl ruce Michael Caine, když mu agent vyřídil vzkaz od Paola Sorrentina. Bylo mu jedenaosmdesát a autor oscarové Velké nádhery trval na tom, že ho chce ve svém snímku ze sanatoria. Nakonec ho spolu natočili. Caine v něm coby penzista medituje nad životem, jehož kontury se zvolna rozplývají. Ve skutečnosti na důchod kašle a svůj život vidí jasně jako polárku nad severním pólem.

O depresi ze stárnutí u vás evidentně nemůže být řeč…

Někdo se mě na to tuhle ptal. Vlastně se mě teď na stárnutí táže kdekdo – podezřívám lidi, že mě mají za starého. Fázi, kdy mě to šokovalo, už mám naštěstí za sebou. Stalo se, že jsem odmítl scénář, protože mi role milovníka připadala banální a malá. „Ale vy nemáte hrát milovníka, na vás čeká ten otec,“ povídá mi agent. Tehdy mi došlo, že patrně definitivně končí éra lámání srdcí, ale že zase přibude kvalitních partů. Ostatně dostal jsem pak za ně i pár Oscarů, takže to nebyla tak špatná změna.

Znají vůbec herci termíny jako odchod do důchodu?

U té znalosti to, řekl bych, i končí. Ve filmovém byznysu si důchod neberete, pošle vás do něj on sám. Nejdřív vám přestanou chodit scénáře. Pak se odmlčí telefon a pak začne vysychat konto. Dřív nebo později vám dojde, že už o vás nikdo nestojí, a odejdete. Taky zmizím, až tohle nastane.

Změnilo se u vás s věkem ještě něco kromě rolí?

Spousta věcí. Člověk chtě nechtě leccos přehodnotí. Já například mnohem méně piju. Kvalitněji jím. Denně ujdu alespoň dvě míle, a když jsem doma, zahradničím. Dokonce užívám vitamíny a vůbec se o sebe líp starám. Nikoli proto, abych dobře vypadal, ale abych se udržel naživu co nejdéle. Mám totiž naprosto báječná vnoučata. To ona mi změnila život, ne věk.

Video placeholde
Caine VARY • Aleš Brunclík

Pozorujete na stáří i něco negativního?

Rána. Vstávání mi jde čím dál hůř, pokaždé mě něco bolí. Dneska kupříkladu rameno. Patrně jsem na něm ležel příliš dlouho, což svědčí o tom, že spánek mám naopak dobrý, neprobudil jsem se, abych změnil polohu. Taky trpím problémy s… no, to radši ne. Přece s vámi nebudu rozebírat stařecké neduhy.

Všechny nás jednou čekají.

Fakt je, že se stářím si člověk začne užívat. Carpe diem, už chápu, o čem je řeč. Když zjistíte, že se vám dny krátí, žijete okamžikem. A chce to začít hned ráno, nesedět a nečekat, až si pro vás přijde smrtka. Vždycky jsem měl osypky z retrospektiv a cen za přínos, vnímal jsem je jako výhrůžku ve stylu: Tak už umři, honem. To tak!

Ze smrti strach nemáte?

Všude říkám, že když umřete, měl byste na hřbitov přijet na motorce, zabrzdit až u rakve a zařvat: Jo, dokázal jsem to! Nezapomeňte, že mluvíte s bývalým vojákem, ti o smrti vědí svoje.

Vojnu zmiňujete často. Ovlivnila vás hodně?

Jako nic jiného. Dostal jsem se do Koreje, kde se doopravdy bojovalo. V jedné situaci jsem se zcela vážně loučil se životem. Byl to takový ten pocit buď, nebo – buď se z toho dostanu, nebo umřu. Hned teď, bez odkladu. Vyvázli jsme, ale tu zkušenost si nesu s sebou. Podobně to musí mít těžce nemocní, ti se taky naučí žít podmíněně. Já se v důsledku snažím vychutnávat každou sekundu své existence. Už to tak dělám přes šest desetiletí – v Koreji mi bylo devatenáct.

Jak jste se tam vlastně ocitl?

Tehdy se ještě chodilo na vojnu s tím, že vás můžou kdykoli vyslat na frontu. Sloužilo se dva roky, ne pár měsíců jako dnes. Osobně jsem pro povinný výcvik. Nemusí trvat roky a ani po nikom nechci, aby zabíjel. Šest měsíců armádního drilu stačí, abyste se vraceli s tím, že víte, kam patříte, a že to ubráníte. Lidi, kteří v šedesátých letech bojovali za svobodu, viděli mrtvé a vědí, co znamená vlastenectví nebo obětavost. Mladší ročníky ne. Poznal jsem je důvěrně, v místě, kde jsem vyrůstal, jich žijí stovky.

Kde přesně to je?

Urlwin Street, Camberwell v Londýně. Čtvrté patro, záchod na zahradě – chtělo to disponovat silným močovým měchýřem. Za války nás vystěhovali, šest let jsme žili na venkově a jen občas zašli domů. Otec bojoval na frontě, denně jsme čekali telegram, že padl. Když se živ a zdráv vrátil, vybombardovali Camberwell. Skončili jsme v takzvaném prefabrikovaném domě, baráku plném azbestu, postaveném během pár dní. Paradoxně jsme se v něm měli jako páni, tedy alespoň nám se to tak jevilo. Poprvé v životě jsem používal elektřinu, horkou vodu, a dokonce i záchod přímo v bytě. Dnes tam, tuším, stojí paneláky, rozebrali to rychleji, než postavili.

Vrátil jste se někdy do těch míst?

Točil se tam film Harry Brown. Znáte ho? Můj oblíbený. Pátral jsem, co je jinak, a můžu zodpovědně zmínit dva rozdíly. Především přibylo národností. Za mě šlo o „bílou“ oblast, rasové složení obyvatel bylo monotónní, zatímco dnes to dělá padesát ku padesáti. Podotýkám, že drsní jsou všichni, bez ohledu na to, jakou mají barvu pleti. Druhé, co mě zarazilo, byly drogy a zbraně. My se šli v pátek opít a pak porvat, ale to bylo vše. Dnešní mladí mají pistole a nože. V obchodu s drogami lítá spousta peněz, tak se holt přitvrdilo. Neříkám to, protože bych si to někde přečetl, bavil jsem se o tom přímo s nimi.

Ještě řekněte, že jste si zašli na pivo.

Zašli. Jde z nich strach, ale já se jich bát nemusel, vnímali mě jako svého. Upřímně jsem je litoval: všichni do jednoho se mě totiž ptali – a byla to vždycky jejich první otázka: Jak jste se odsud, sakra, dostal?

Co jste odpovídal?

Že jsem šel do armády, přece.

Jak se kluk z prostředí, které popisujete, ocitne před kamerou?

Do filmu jsem se zamiloval už jako dítě. Chodil jsem do kina na Camberwell Green, říkalo se mu třípencové, stálo tři penny a všichni spěchali, aby urvali první řadu. Býval jsem tam i sedm dní v týdnu, padlo na to veškeré mé kapesné – radši jsem nejedl, než abych přišel o film. Když řeknu, že jsem viděl všechno, co se natočilo, nepřeháním.

Vedl vás k lásce k filmu někdo?

Nezapomeňte, že pocházím z dělnické třídy. Za zábavou se chodilo do varieté nebo hospod, ale například divadlo byla středostavovská kratochvíle, lidi od nás by tam nedostali heverem. Tak jsem si našel filmy a chtěl být jako herci, které jsem v nich viděl.

Studoval jste dramatickou školu?

Ani jsem nevěděl, že existuje. Můj svět a svět umění byly dvě naprosto odlišné kategorie. Po návratu z vojny jsem nastoupil do továrny. Kolega, takový starší muž, se mě po jedné směně zeptal: Jsi mladý a schopný, vážně chceš tuhle práci dělat celý život? Přál bych si být hercem, ale netuším, jak na to, řekl jsem mu upřímně. Podal mi noviny The Stage a vysvětlil mi, že se v nich pravidelně shánějí lidi do divadla. Nakonec jsem skončil kousek za Londýnem, zprvu jako kulisák a pak i jako příležitostný herec. Ono „hraní“ znamenalo, že jsem čas od času dostal štěk, většinou větu na úplném konci představení – coby policajt jsem třeba chodil zatknout vraha. Jakási zasloužilá kolegyně radila, ať k té jedné větě vždycky nenápadně přidám další a pak ještě další a ještě, „až z toho bude hlavní role“. Jak sama vidíte, v podstatě jsem ji poslechl.

Kdo z herců vás nejvíc ovlivnil?

Humphrey Bogart a Marlon Brando. Humphrey, protože měl neuvěřitelný dar autenticity, mluvil jako člověk z masa a kostí. Zatímco jiní deklamovali, v jeho projevu byla civilnost a opravdovost. Brando stál na opačném pólu, stačilo, že vyšel na scénu, a všichni zkoprněli. Byl naprosto jedinečný. Taky se mu tolerovaly věci, které jiným ne: například mohl mít dialogy rozvěšené všude po stěnách. Kamarád vyprávěl, jak si jednou napsal tahák přímo na jeho čelo – práce snů, dělat čtecí pultík pro Marlona Branda.

Bogart vám byl, předpokládám, bližší.

K herectví máme podobný přístup, taky ho nenazývám hraním, ale chováním. Tedy alespoň to filmové. Problém je, že působím tak moc normálně, až si nikdo nevšimne, že hraju. Nikdy jsem třeba neproháněl ženské, ale lidi si to myslí, vždyť mám Zlatý glóbus za Alfieho (za stejnojmenný film z roku 1966 byl také nominován na Oscara; pozn. red.). U Branda si každý řekne, že by chtěl být jako on, ale nebude. U mě je to naopak – Jé, vždyť on jsem já! Stal jsem se sám sobě nepřítelem.

To jsou ty chybějící lekce klasického dramatu.

A časté cesty metrem: to, co se jiní učí ve škole, já nakoukávám kolem sebe. Když jsme s Harveym Keitelem točili Mládí, v jedné chvíli se odmlčel. „Pardon, já úplně zapomněl, že hrajeme, Michael na to vůbec nevypadá.“ Chápete? Získal pocit, že si prostě jen tak povídáme.

Na premiéře Mládí jste žertoval, že vás plakát k filmu dohání k pláči, protože připomíná, co všechno už nemůžete.

Myslíte ten, na němž s Harveym smutně vykukujeme zpoza krásného zadečku?

Přesně ten. Byl to skutečně jen vtip?

Do pláče mi snad ještě není. Ale přesně to vystihuje Sorrentinův film – veselý a smutný zároveň, ani drama, ani komedie. Je to… Je to prostě Paolo, on sám je žánr.

Lidé vás teď hodně srovnávají se Servillem.

Kdo je Servillo?

Toni Servillo, představitel hlavní role ve Velké nádheře.

Jo tenhle chlápek! Taky už jsem slyšel, že jsme si podobní. No. Osobně bych řekl, že mám bělejší vlasy, taky jsem o dost starší, větší a tlustší. Ale ten zbytek ze mě se mu možná podobá.

Bavilo vás točit se Sorrentinem?

Byla to pohádka. Točil bych s ním i zadarmo, kdyby chtěl.

Možná by chtěl, evropským režisérům pořád chybějí peníze…

Asi jsem neřekl včas producentům, škoda. Užili jsme si to báječně, vždyť jsem točil s Miss Universe (role, již hraje modelka Mădălina Diana Ghenea; pozn. red.). Jediné, co mě trochu potrápilo, bylo topení v Benátkách. Vybavuje se vám ta scéna?

Náměstí svatého Marka pod vodou, nezapomenutelný moment.

Točili jsme na suchu, jen to molo, po němž přes náměstí kráčím, vyrobili z desky, jež se při záplavách doopravdy používá. Musel jsem dojít na konec a dělat, že se topím. Bez vody. Stál jsem na náměstí svatého Marka a předstíral, že polykám andělíčky. Film je někdy vážně divná disciplína.

Ještě že aspoň ta Miss nebyla trik.

Přiznávám, že jsem měl předsudky – perfektně pózovala, skvěle vypadala, ale jako herečce jsem jí moc nevěřil. Modelka, chápete. A ona své zvládla na dvě klapky, doslova. Dědkům v bazénu vytřela zrak.

Dědky myslíte sebe a Keitela?

Samozřejmě. Nejčastěji teď dostávám otázku, jaké to je, vykoupat se s nahou Miss. Upřímně – nepamatuju se. Paolo nám neřekl, že vysílá nahou ženu. Hověli jsme si v bazénku a říkali si jenom: „Aha, někdo se jde koupat, posuň zadek.“ Teprve když přišla blíž, zjistili jsme, že na sobě nemá nitku látky. Ten šok ve tváři je nehraný.

Váš hrdina Fred je vysloužilý dirigent, vy sám jste velký hudební fanoušek. Měl jste někdy kapelu?

Neumím hrát na žádný nástroj, takže kapelu ne. Ale stále mě baví „vyrábět“ cédéčka pro dcery, dávám dohromady kompilace oblíbených písní. Jsem takový celoživotní dýdžej. Vlastně mě mrzí, že jsem se jím nikdy nestal.

Fred měl jednu milovanou skladbu, na niž nedal dopustit. Našel by se ve vaší filmografii podobně osobní film?

Případ Ipcress. Leckdo si myslí, že mě proslavil Zulu, ale opravdu průlomový byl až Harry Palmer v Případu Ipcress.

James Bond v brýlích.

Říkali mi James Bond s „tříapůlkami“. Byl jsem na sebe upřímně hrdý. Natočili jsme jakousi antitezi k Bondovi, nehrál jsem superhrdinu, ale agenta z masa a kostí. Dokonce jsme ho nechali i vařit, za což nám pěkně vyčinili.

Superhrdinský film jste si střihl až později, s Christopherem Nolanem.

Ale opět nehrdinsky. „Nejsem na Batmana trochu starý?“ kroutil jsem se, když mě do něj přišel obsadit. „Budete hrát jeho komorníka.“ – „Komorníka? To mi má stačit říkat: Večeře se podává, pane?“ – „Přečtěte si scénář,“ zavelel. Nakonec to byla krásná role. Chris zkrátka ví, co dělá.

Stal se z vás Nolanův dvorní herec.

Natočili jsme šest filmů a klidně budu točit další, už ani nemusím číst scénář. Tvrdí, že jsem jeho talisman pro štěstí, ale platí to spíš opačně.

Jak snášíte tajnůstkaření, které filmy kultovního režiséra provázejí?

Jsme přátelé, ale scénář Interstellaru jsem musel přečíst v jeho přítomnosti. Nabízel jsem, že by mu ho druhý den přivezl můj řidič – neexistovalo. „Sednu si tu, dám si sušenky, čaj a ty čti,“ prohlásil. Skutečně to tak bylo. Ten čaj k němu mimochodem neodmyslitelně patří. V kapse ho má neustále flašku, možná proto je tak úspěšný.

Předobrazem vaší role v Interstellaru byl vědec Kip Thorne. Setkali jste se?

Mnohokrát. Nikdy jsem si nepřipadal hloupěji než s ním. Přitom jsem si myslel, že mám nastudováno. První den na placu jsem přišel do své „kanceláře“, byla popsaná rovnicí. Nekonečnou rovnicí. „To vy?“ zeptal jsem se ho. „Ano.“ – „A kolik algebraických problémů to obsahuje?“ – „Jeden.“ – „Znáte řešení?“ – „Já ten problém vymyslel.“ — „Řeknete mi ho?“ – „Ne, patrně byste ho nepochopil.“ Tím skončila má snaha komunikovat inteligentně, vrátil jsem se k osvědčené poloze tupého herce.

Co jste se dozvěděl o vesmíru a červích dírách?

Coby zkušený amatérský zahradník jsem za svou kariéru viděl dost červích děr. No, a teď jsem ještě moudřejší. Například už vím, co je na druhé straně – chcete to říct? Triky. Podívejte, mně vážně nezbává než žertovat. Vždyť hraju chlapa, který si denně volá se Stephenem Hawkingem. Dokážete si tu jejich konverzaci představit?

Ještě mi řekněte, jak vidíte budoucnost naší planety. Určitě jste se o tom s Nolanem bavili.

Směřujeme k Interstellaru, o tom jsem přesvědčen. Když jsem na něm začínal dělat, byl srpen a v Londýně vládlo vedro. Letěl jsem do Los Angeles, kde lilo jako v Londýně. Ten den jsem uvěřil, že na globálním oteplování něco bude.

Děláte proti němu něco? Mezi hvězdami je teď v módě myslet „zeleně“.

Dost dlouho jsem třel bídu s nouzí. Hladověl jsem, živořil a chodil pěšky, na auto mi nezbývalo. Teď ho konečně mám, a je velké. Taky docela dost jím. Myslím, že mi to svět dlužil.

Jedním z témat Mládí je i paměť. Slouží vám dobře?

Mám ji jako počítač. Pokud jde o můj život, pamatuju si každý zpropadený detail, vlastně bych se nezlobil, kdyby se to trochu prostříhalo. Horší je to s memorováním textu. Dřív jsem se stránku dialogů naučil za dvacet minut, dnes na mě čekají týden. Všechno mi trvá desetkrát déle, snad to není projev demence. Zažil jsem ji se svým nejlepším přítelem, zemřel na Alzheimera. Jako kdyby mi ten člověk mizel v dálce, až najednou prostě nebyl. Moment, kdy mě poprvé nepoznal, mi utkvěl nadosmrti.

Ovlivnilo vás to v něčem?

Začal jsem číst, co jíst, abych nedopadl stejně. Nicméně ve dvaaosmdesáti už se snad nemusím bát, to je věk, kdy na vás i ta demence zapomene.

S Keitelem pěstujete v Mládí přátelství založené na tom, že si neříkáte špatné věci. Funguje to i v reálu?

Mám jedenáct dobrých přátel. Tedy osm, tři už bohužel zemřeli. Počítal jsem je, když jsem si nedávno na lokacích uprostřed Afriky připadal z ničeho nic hrozně opuštěný. A s těmihle osmi přáteli si nikdy neříkáme nepříjemné věci. Za celých dvaapadesát let jsme se nepohádali. Všichni jsou báječní, krásní, chytří a zásadně nedělají hlouposti. Na chyby přátel se neupozorňuje.

Dvaapadesát let, to je úctyhodná doba pro přátelství. Zakládáte si na věrnosti?

Veřejnost mě vnímá jako přelétavého Alfieho, ale ve skutečnosti jsem čtyřicet šest let šťastně ženatý. A všichni ti mí přátelé jakbysmet, nikdo z nás se nerozvedl. Počkat, vlastně já ano, ve dvaadvaceti. Že by si na mě ta demence přece jen vzpomněla?

Od té doby jste s toutéž ženou?

Ano. Udělal jsem pro to hned několik preventivních opatření. Za prvé: vzal jsem si tu nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy viděl. Dodnes na tom trvám. Za druhé: od začátku jsme měli každý svoji koupelnu – dvě koupelny jsou pro vztah základ, věřte zkušenému. Za třetí: manželka všude jezdí se mnou. To je klíčová věc, řada herců totiž razí heslo, že nevěra na natáčení se nepočítá. Hlavně jsem ale vysloveně rodinný typ. V prostředí, kde jsem vyrůstal, se nikdo nerozváděl. Žili jsme šťastně a pospolitě, měl jsem v Londýně snad tisíc příbuzných. Netrpěl jsem hlady, necítil se odstrčený. Stejné zásady se snažím uplatňovat já sám.

Nikdy jste neměl pocit, že kvůli kariéře zanedbáváte vlastní děti?

Ne. Práci si zásadně přizpůsobuju tak, aby můj život nenarušovala. Na natáčení jsem brával dcery, teď se mnou cestují i vnoučata. Nejstaršího vnuka vnímám jako syna, kterého jsem nikdy neměl. Vzal jsem ho i na plac Mládí, okamžitě začal všechny rovnat. V podstatě se stal asistentem režie. Z dovolené, na niž pak odjeli, mi chůva posílala videa, jak na pláži diriguje zpívající sestry – všichni mě totiž zažili u koncertní scény. Jindy jsme spolu koukali na animáky, mohly mu být maximálně čtyři roky. Dávali reklamu na Batmana a on tehdy ještě nevěděl, co znamená, že je děda herec. „Ty se znáš s Batmanem?“ vyvalil na mě oči. „No jasně, jsme nejlepší kamarádi.“ Okamžitě se běžel pochlubit kamarádům a jsem přesvědčen, že dodnes čeká, až přiletí Batman s dědou pod pláštěm. Nakonec jsem se tím supermanem přece jen stal.