S Martinem Štěpánkem jsem se koncem šedesátých let potkávala na divadelní fakultě. Utkvěly mi v paměti jeho hlučné kroky, jež duněly chodbami školy a ohlašovaly, že se blíží chlap jako hora, ze které se valil smích. Smál se bouřlivě a srdečně, měl pevný stisk ruky, který ve mně vzbudil pocit jistoty, že jsem potkala spřízněnou duši.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
