Něco ze své povahy měl František obsaženo už ve svém příjmení. Kus železa pevně zabořený do dna, loď na uzdě. Když se však, nedejbože, ten záchytný trojzubec urval, neklamné znamení bouře, z ledoborce se stala bárka hnaná nečekanými směry. S patřičnou obrazností můžeme ten příměr vztáhnout také k tónům, k riffům, které Kotva víc než třicet let ždímal i čaroval ze svého milovaného stratocastrea v bílém provedení. František Kotva byl totiž kytarista „fendráček“. Jeho příběh by byl nejspíš dodnes veselý, napínavý i dobrodružný, nebýt té pitomé scény na závěr.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!