A když Vás kouření tak baví, možná bych být Vámi zvažovala i možnost „jen houšť a větší kapky“ neboli – slovy kněze Honzy – „zvýšit množství cigaret na 80 denně a přidat alkohol“, což by Vám, myslím, pomohlo tak, že s plnou rukou cigaret nedáte jen tak někomu přes hubu a ušetříte si následný záznam u policie, a s alkoholem v krvi Vám bude po chvíli fuk, co do Vás lidi kvůli Vašemu zlozvyku hustí. (Snad mi kněz Honza již poněkolikáté promine, že zde cituji jeho myšlenky, které mi soukromě sděluje při diskusi nad dotazy, ale dneska jsem si nemohla pomoct.)
Pokud se však do zvyšování množství cigaret ani alkoholu v blízké době nepustíte, čeká Vás velká duševní dřina. Protože Vy sám všem lidem ve Vašem okolí ani médiím nemůžete nakázat, co mají a nemají říkat, budete muset tvrdě zapracovat na tom, aby Vám jejich narážky na Vaše kouření byly jedno.
A aby Vám mohlo být všechno úplně jedno (aniž byste začal brát drogy), bude potřeba, abyste výrazně osobnostně povyrostl a psychicky dozrál. Když úspěšně zapracujete na Vašem osobnostním růstu (přičemž k práci na sobě doporučuji dlouhodobou psychoanalytickou psychoterapii), začnete časem zjišťovat, že Vás už vůbec nerozčiluje, když Vám kdokoli kecá do kouření a do života, začnete zjišťovat, že jste naprosto klidný, a že dokonce ani nemáte chuť dávat lidem přes hubu. A budete si svých cigaret užívat v klidu a míru, dokud toho nebudete mít dost. Neboť, jak řekl geniální Terry Pratchett: „Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost.“
ALEX DOLEŽALOVÁ
Začíná to už v dětství, když se učitelce nezdálo, že nosím teplé oblečení i za vyšších venkovních teplot, což zase souviselo s tím, že jiná učitelka komentovala před celou třídou, že jsem příliš hubený. K rysům dospělého jedince patří, že všechny tyto šípy na sebe vystřelené snese a vyvodí z toho rozumný závěr. Dát někomu přes hubu může být rozumný závěr jen v některých případech, velmi ojedinělých, a bylo by lepší se tomu vyhnout.
Pokud jde o kouření samo, tak stejně jako Vy máte právo kouřit, mají ostatní právo říkat, že to škodí zdraví a že kouř smrdí. Vám možná voní, ale nekuřákům smrdí. Silný kuřák vystavuje své okolí nepříjemným pocitům, na což nemá právo. Stranou nechávám i silácká prohlášení o tom, že je to jeho svoboda zemřít, na co chce. To je demagogie. Platí si sice zdravotní pojištění a dostane pak jakousi péči, jež mu už stejně nepomůže, ale zatěžuje tím celý systém a vynaložené prostředky někde chybějí. Pro ty nemocné, kteří za svůj stav nemohou.
A to ještě nechávám stranou, že Vaše předčasná smrt způsobí nakonec přece jen bližním strádání. To by bylo dobré započítat do nákladů. Nejlepší by bylo dospět k rozumnému kompromisu. Kouření k naší kultuře patří jako přijatelná rozkoš. Zakazovat rozkoše nikdy k ničemu nevedlo. Je třeba jen regulovat jejich dosahování, aby Vaše rozkoš neznamenala utrpení druhých. Na Vás pak je, abyste si zvážil, jestli 40 cigaret denně Vám dá tolik potěšení, jako Vám kdysi daly tři cigarety.
Objektivně vzato bych počet těch cigaret snížil. Ale na takovou radu asi emočně zareagujete jako já, kdyby mi chtěli zakázat pít víno, číst debaty na internetu nebo sledovat mé oblíbené dokumenty o Stalinových zločinech. Na něco si musíme přijít sami.
A pochopte taky nekuřáky, jež někdy napadne tatáž otázka, jestli by někdy nestálo za to, dát všem těm kuřákům přes hubu. Pořád se musíme snažit vciťovat do bližních, i když to bude vždycky nějak drhnout. Prostě kuřte trochu míň a nikoho nemlaťte.
JAN JANDOUREK
