Video placeholde
„Pokud dovolíte, aby někdo rozhodoval za vás, něco za vás dělal, tak se nikam nedostanete. Úspěšný bude on, ne vy.“
Britsko-český podnikatel Karel Jelínek
„České občanství mi vzali v roce 1969, zpět jsem o ně požádal až v roce 1992. Přijel jsem v roce 1990, v době restitucí, ale ani vlastně netušil, co naší rodině dříve patřilo. S navracením českého občanství jsem měl trochu problém, protože mě tady v roce 1969 odsoudili. Než jsem utekl, propašoval jsem totiž přes rakouskou ambasádu dokumentární záznamy ze srpna 1968. Anglická televizní stanice Granada z nich pak vyrobila film Prague Spring. To vracení občanství se proto nějak protahovalo, tak jsem zavolal Václavu Havlovi, se kterým jsme se znali. Následně si mě zavolal právník a do týdne jsem měl občanství zpět.“
Karel Jelínek
4
Fotogalerie

Britové viděli ty nesmysly, za které EU utrácela jejich prachy, říká britsko-český podnikatel Karel Jelínek

Britsko-český podnikatel Karel Jelínek (73) emigroval do Británie v roce 1968 jako jedenadvacetiletý mladík s pár dolary v kapse. Dnes jako úspěšný byznysmen, podnikající v globálním hotelovém průmyslu, bydlí střídavě v Londýně a Česku. Tvrdý, přesvědčivý a zároveň vtipný zastánce brexitu, svobody a nezávislosti.

K rozhovoru mě čekal nedaleko Mělníka ve svém zrekonstruovaném loveckém zámečku. Drobný muž, v přízemním sále obklopen ohromným barem, knihovnou a kulečníkovým stolem. Za téměř pět desítek let podnikání zařídil vlastním nábytkem a vybavením stovky hotelů po celém světě. Srše­la z něj energie, humor a moudrost člověka, který svůj úspěch odvíjí od odvahy pustit se do rizika a zkušeností z kopanců, jichž se v podnikání dopustil. Člověka, který je přesvědčen, že k úspěchu jednotlivce i celého státu vede jediné – spoléhat se především sám na sebe.

Jaký byl váš návrat do Česka po roce 1989?

Moc jsem se těšil. Říkal jsem si, že pomůžu, poradím, ale najednou jsem narážel všude na zdi. Pořád za mnou chodili lidé a nabízeli výborné nápady a společný kšeft. A já říkal: Ježíšmarjá, to bys neměl mluvit se mnou, to by sis měl jít půjčit do banky. A až se z tebe stane bohatý člověk, budu velice rád. Jejich nadšení začalo opadat ve chvíli, kdy se něco nedařilo. Když se nedaří, tak jsi asi něco dělal blbě, říkám. Všichni jsme se narodili se dvěma rukama, nohama a jednou hlavou a záleží hlavně na tom, co v hlavě máme a jestli chceme, aby se to rozvíjelo. Pokud dovolíte, aby někdo rozhodoval za vás, něco za vás dělal, tak se nikam nedostanete. Úspěšný bude on, ne vy.

Myslíte si, že jde o hlavní potíž české povahy? Že pořád na něco spoléháme?

Přesně tak. Hrozně mě štvou piráti, kteří pořád usilují o to, abychom nebyli montovnou, ale mozkovnou. „Vynašel jsem nový slovo, jsem jako Čapek,“ hlásá ten pirát. Oni si ale neuvědomují, že nebýt montoven, měli bychom třicet procent nezaměstnanosti. Přece nikdo nikomu nebrání, aby něco vymyslel, zainvestoval a našel trh. Já padesát let vyrábím hotelový nábytek do hotelů po celém světě; jsou jich zhruba tři stovky. Jenže to umí každý! Ale najít trh, vědět, v jaké cenové relaci nábytek vyrobit, kolik do něj investovat, to je úplně jiná disciplína.

Česká ekonomika je navázaná přímo na německý trh. Jak se s tím vyrovnat, jak to limituje naši ekonomiku, byznys?

Je to velký problém. Stejně jako závislost na trhu Evropské unie. Kdykoliv mi v Česku někdo řekne, že co tady stojí dvacet tisíc korun, je v Německu o polovinu levnější, odpovídám: No jo, ale na světě je dvě stě dalších zemí, Německo není všechno. Přílišné napojení na německý a evropský trh nám může způsobit velmi rychlý problém. Z rozpočtu Evropské unie vypadl druhý největší plátce, Británie, a ty peníze budou Unii chybět. Řeči českého premiéra, že „budeme bojovat za to, abychom z Bruselu dostali stejné peníze za stejných podmínek“, jsou bezpředmětné. Dokud se nenaučíme sami rozhodovat a mít úctu sami k sobě, což znamená, že nebudeme žebrat na ulici, případně nenecháme vlastní stát žebrat v Bruselu, nikam to nepovede.

Ta „žebrací“ mentalita je ovšem pořád horší, zdá se. Lidé si zvykli, že stát se o ně postará…

Naneštěstí vládne koalice, která zjistila, že rozdávání veřejných peněz je výborný magnet na nové voliče. Před lety jsem v Americe zažil, když chtěl Obama prosadit systém veřejného zdravotního pojištění. V ulicích proti němu vypukly demonstrace, že se lidi chtějí starat sami o sebe. To jsme nějaké děti, aby se nám říkalo, že se o sebe nemůžeme postarat? Dovedete si to představit u nás?

Jako český občan přispíváte daněmi do českého rozpočtu…

… platím jen firemní daně, jako soukromá osoba ne. Privátní daně platím v Anglii. Dvaadvacet procent, ale protože jsem dost bohatý člověk, tak část mých příjmů se navíc daní čtyřiceti procenty. Tady bych odváděl méně. Ale já prostě Anglii něco dlužím. Nebýt jí, nejsem, co jsem. Nebyl jsem nikdy velký hrdina, a kdybych tady zůstal, ještě bych vstoupil do komunistické strany a udělal v ní ka­riéru. Blbej jsem nebyl a komunisti chytré lidi hledali. Většina z nich ale blbci byli. Zbožňovali moc a pocit, že si mohou cokoliv dovolit a řídit lidem život.

Kdybyste tady zůstal, možná byste podnikal jen v rámci bolševického systému.

To by ale nebylo podnikání. A lhal bych sám sobě, čehož jsem se vždycky bál nejvíc. Člověk začne sám sebe přesvědčovat, že nedělá hovadiny, i když je prokazatelně páchá. Lidi mi občas říkají, že se mi povedla hromada věcí a že jsem díky tomu úspěšný. Odpovídám: Ne, ne, hochu, já jsem udělal strašnou spoustu kopanců, ale právě ty kopance mi pomohly, abych věděl, co dělat nemám.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!