Píše se rok 1942, jsme v Berlíně a nová přítelkyně studenta Friedricha není tím, kým se jeví… Chytá totiž lidi. Druhý román oceňovaného německého novináře a reportéra byl napsán podle skutečného příběhu židovské kolaborantky.
Životopisný román Stella (vyd. Host) Takise Würgera (*1985), investigativního novináře, válečného zpravodaje a redaktora německého týdeníku Der Spiegel, vypravuje o konfidentce gestapa, berlínské Židovce Stelle Goldschlagové. Příběh z válečného Berlína vypráví Švýcar, který studuje kresbu a jehož zájem vzbudí modelka v ateliéru. Sblíží se s ní, navštěvují poloilegální jazzové noční kluby, kde Stella občas vystupuje jako zpěvačka. Při jedné razii proti Židům ji zatkne gestapo i s rodiči a při surovém výslechu dívka souhlasí, že se stane udavačkou a bude hledat další Židy k zatčení.
Démon souhlasu
Takzvaný „čestný člověk bez bázně a hany“ by si zde odplivl a řekl si: „No tfuj, takováhle mizérie, ještě že už to skončilo!“ Kdo se dostal do brutální mašinérie totalitní policie, může mluvit o štěstí, když vyvázl. Je to i případ Stelly Goldschlagové a bezpočtu dalších, kterým se nepodařilo moci odolat a zachránili se načas démonem souhlasu. Žili dvojí život, který v součtu nestojí za nic a jen dál podléhá marasmu a žalu, ze kterého není úniku. Tak působí totalitní systém.
Po válce skutečnou Stellu Goldschlagovou odsoudil válečný sovětský soud na deset roků vězení, v roce 1958 byla souzena podruhé a v roce 1994 skokem z okna freiburského bytu ukončila svůj život. Dnešek ji nemá co soudit, spíše jde o pochopení systému, který vedl k hekatombám životů a ničil každého, kdo padl do jeho spárů. Když není úniku v bezmoci, je každá rada drahá.
Šlapat čtenářovi na krk botou
Román Stella je antiromantický, vypráví o antihrdinech. Už to by nás mohlo trochu varovat. Čím totiž promlouvá k dnešku? Jsem v tom idealista, očekávám od literárního díla povznesení ducha, kterého se v životě příliš nedostává, a ne že bude autor šlapat čtenářovi na krk botou. Popis brutality a mravního selhání není tím pravým ořechovým v rekreační četbě, chybí-li katarze.
Skladebně zvolil autor, profesí novinář, přístup dle osvědčené receptury: na dvou stech stránkách mísí historické skutečnosti s volnou fabulací. Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny historickým editorialem jak z týdeníku, beletristický děj upomíná k tomu nejlepšímu z Hermanna Hesse; ve výsledku čtivé, sugestivní, trochu rmutné dílo. Je to i exemplární senzace životního propadáku; lidé čtou rádi o někom, kdo je na tom hůř a skončil špatně. Z psaní takových literárních děl se dá učinit celkem prosperující živnost, jenom ten mravní apel uniká.
Jen práskačka, zrazující vlastní lidi?
Pokud by to měl být skutečně velký román, musel by zachytit život Stelly Goldschlagové i po válce, ve vězení a na svobodě, se všemi peripetiemi až do konce, aby bylo učiněno životu a nárokům žánru zadost. K tomu ale nedošlo, Takis Würger vynechal další půlstoletí Stellina života a odbyl je zkratkami a citacemi, jako by už byla vyřízená předem a bez vytáček. Nastínil jen práskačku, zrazující vlastní lidi, a opomenul nešťastnou lidskou bytost v utrpení.
K pochopení doby a systému vyčerpávající dostatek, pro pochopení člověka málo.
