Jsou autoři, se kterými je prostě radost spolupracovat. Z jejich práce člověk cítí vášeň, pokoru a těžko popsatelný konejšivý klid. Přitom cestují do zemí a oblastí, jež některým lidem nahánějí hrůzu jen při vyslovení jejich jména. Poznejte cestování očima okaté dívky z Vysočiny.
Touhu po dobrodružství jsi v sobě měla odjakživa?
Už jako úplně malá jsem hodně zlobila babičku a dědu, protože jsem často vymýšlela blbosti, k nimž jsem strhla i bráchu, bratrance a sestřenici. Třeba jsem se rozhodla, že bude větší dobrodružství, když rybník celý obejdeme. Až cestou mi došlo, že je ten rybník docela velký. Vrátili jsme se za tři hodiny, během nichž o nás nikdo nevěděl. Babička už mezitím vyburcovala policii. Prostě už tehdy mě bavilo nebýt na nikom závislá a podnikat vlastní dobrodružství.
Týkalo se to i cestování za hranice rybníka?
Neměli jsme zrovna moc peněz a do mých patnácti si rodiče ani nepořídili auto. Hodně jsme jezdili na kolech, s bráchou jsme si na ně vždycky připevnili karimatku, spacák a vyrazili. Jako dítě jsem to ale až tak moc ráda neměla. Jednou jsme takhle jeli z Jihlavy až do Rakouska, za den jsme urazili sto kilometrů, to jsme si připadali jako hrdinové. S taťkou jsme se taky vydali na Slovensko vyšlápnout si na Kriváň. Teprve později, už vlastním autem, jsme jeli trochu dál – do Chorvatska, kde nás ovšem nezajímalo jenom moře, ale i hory, což mi zůstalo dodnes.
V dospělosti jsi pokračovala v narůstající vzdálenosti?
V osmnácti jsme začali cestovat s mým tehdejším přítelem jeho autem do Rakouska, Itálie, Švýcarska, což byl takový pomalý postupný začátek toho všeho, co následovalo. Tehdy jsem se bála, že mě ve Švýcarsku něco hrozně překvapí, že tam budu muset řešit bůhvíco nevídaného. Další partner řídil kamion, s ním jsem se dostala do západní Evropy, navštívili jsme Británii, Francii a Benelux. A já si s definitivní platností uvědomila, že to vlastně funguje všude stejně. Později jsme jeli do Rumunska, Norska, Švédska, Finska. V Rumunsku jsme měli autonehodu, narazila do nás rumunská svatba. Policie to tam tak nějak svázala provázky a my s rozbitým autem dojeli až domů.
To tě neodradilo?
Maminka mého přítele bědovala, jestli nám to stojí za to, ale nám právě to Rumunsko nakonec přišlo ze všech zemí nejzajímavější. Dostali jsme se tam do užšího kontaktu s místními, začaly se dít trochu jiné věci a nás to začalo hrozně bavit. Takže jsme začali jezdit na východ – na Balkán, Ukrajinu, do Turecka a Gruzie. Když jsem stála pod horou Ararat, došlo mi, že mě nikdy nenapadlo, jak daleko se můžu dostat autem. Potom už jsem si začala vymýšlet další a další země, třeba Střední Asii.
To už zní hodně dobrodružně. Jak dlouho jste tam byli?
Tehdy jsme měli jenom čtyři týdny dovolené, během kterých jsme měli ujet asi patnáct tisíc kilometrů. První týden jsme jenom jeli, od rána do večera, než jsme dorazili do Kyrgyzstánu. Pak jsme čtrnáct dní putovali, užili si cestování i po dalších zemích oblasti, dvakrát prorazili olejovou vanu. Nechceš, aby se ti takové věci staly, ale když už k nim dojde, v tu chvíli tě najednou napadají různé varianty řešení. A nakonec se vždycky všechno vyřešilo – jednoduše a rychle, navíc jsme u toho často zažili něco úžasného, potkali jsme skvělé lidi, kteří nás třeba pozvali k sobě domů. Po návratu jsem pocítila hlad po poznání, touhu vidět toho ještě víc. Ještě jsem ani pořádně nevybalila, a už jsem si říkala, že jsme tam neprojeli všechno, kam všude se musíme vrátit a jaké sousední země by stály za průzkum. A tak jsme si vymysleli sedmiměsíční cestu přes kavkazské země, Írán, Sibiř, Mongolsko… Potom jsme se bohužel rozešli, ale naštěstí v dobrém, takže jsme se spolu ve společném off-roadu vydali ještě do Iráku, do oblasti Kurdistánu. Stejně jsem ale musela přemítat, co bude s tím mým cestováním dál.
A co jsi vymyslela?
Už předtím jsem znala jednu partu kluků, kteří chtěli vidět úplně všechno. Nabídli mi, jestli se k nim nechci připojit na výpravu do Venezuely. Už tehdy to tam bylo hodně složité, kvůli obrovské inflaci nešla ani sehnat hotovost, nakonec jsme na doporučení jednoho kamaráda platili bitcoiny. Zkrátka to nebylo úplně jednoduché, sama bych se tam nevydala, hlavně jsem to najednou neměla ve svých rukách, jak jsem byla předtím zvyklá. Trasu jsem sice plánovala, ale neumím španělsky a bezpečnostní situace na místě nebyla ideální, i když se nám za celé tři týdny vůbec nic nestalo. Rozhodně jsem tam měla větší strach než při předešlých cestách. Se stejnou partou, z níž se nakonec vyklubal i můj současný přítel, jsme se vydali i do Sýrie.
Pokud to správně chápu, s výjimkou Venezuely jsi vždycky jela autem?
Kromě Venezuely jsme se letecky dostali právě ještě do té Sýrie, a to přes Jordánsko a Libanon. Já mám totiž na cestování autem ráda to, že můžeš sledovat, jak se krajina kolem tebe mění. Přijde mi, že se mi díky tomu odkrývají souvislosti. Nehledě na to, že pro mě je i cesta cílem, člověk toho spoustu vidí a zažije. Ono to možná nevyjde ani výrazně levněji než letadlem, protože pronájem nebo provoz terénního auta není za hubičku. Jenomže bez něj se nedostanu tam, kam potřebuju. Vyhledávám totiž místa, kam se moc lidí nevydává, a to je čím dál obtížnější. Díky tomu, že se na některá místa vracím, mám možnost pozorovat, jak moc se mění. Třeba Gruzie v roce 2014 se nedá s Gruzií v roce 2019 srovnat. Neuvěřitelně rychle se tam vybudovala infrastruktura, díky čemuž tam samozřejmě proudí víc turistů. A já musím zkoumat, kam se ještě nedostanou nebo o jakých pokladech se zatím moc neví.
Většina materiálů, jež jsme od tebe zatím otiskli, se vztahovala k Rusku a bývalému Sovětskému svazu. Čím tě tahle část světa přitahuje?
V první řadě bych chtěla zdůraznit, že nejsem rusofilka, i když umím rusky. Znalost jazyka ale každopádně pomáhá, domluva s místními je podstatně jednodušší. Hlavně je v téhle části spousta relativně málo navštěvovaných míst, konkrétně mě napadá třeba Dagestán a Čečensko. Letos se nám podařilo dostat do Ingušska, což je republika, která částečně leží v pohraniční zóně. Díky tomu jsme mohli jet do oblasti, kam ze Západu jezdí jenom minimum lidí. A mě vždycky baví, když se nám podaří objevit něco úplně nového. Podobně na tom ještě loni byla i Abcházie. A radost mám i z Jižní Osetie, která oficiálně patří Gruzii, ale fakticky je spjatá s Ruskem a odjinud se tam ani dostat nedá. Většina lidí si pod Ruskem představí Slovany, ale na tom obrovském území se nachází strašně moc různých národů a etnik. Třeba Kalmycko – tam žijí lidé podobní Mongolům. Geograficky tahle oblast ještě spadá do Evropy, ale přitom tam najdeš buddhistické chrámy. Takže i když je Rusko oficiálně jedna země, máš pocit, jako bys projížděl několika státy. Což tak do jisté míry je díky autonomním republikám, jež mají svůj zvláštní režim.
Území bývalého Sovětského svazu je oblast dost citlivá a proměnlivá z geopolitického hlediska. Mluvíš o tom s místními?
Tahle témata radši sama od sebe neotvírám. Oni třeba mají stále pocit, že nás v roce 1968 přijeli zachránit, a pro mě je složité to nějakému milému sedmdesátiletému staříkovi v jeho vlastní zemi vymlouvat. Historicky byla i na jejich území napáchána spousta křivd, třeba na Sibiř a do Střední Asie nechal Stalin deportovat Čečence a Inguše. A já jim tyhle věci nerada připomínám, vždyť často ani nevím, jak mám potom na jejich životní příběhy reagovat. Třeba Arménie má obrovský konflikt s Ázerbájdžánem kvůli Náhornímu Karabachu. Když navštívím obě země, vyslechnu si od obou národů o tom druhém jenom to nejhorší. Takový rozhovor je vždycky procházka po hodně tenkém ledě. Pokaždé se až trochu stydím a cítím nepříjemně, že jsem toho všeho najednou součástí. Já tam ale nejsem od toho, abych je rozsoudila. Jsem jenom pozorovatelka, nemůžu se žádným způsobem míchat do jejich konfliktů.
Nedávno mi Ladislav Zibura vyprávěl, jak se musel v Arménii a Gruzii popasovat s tím, že se tam hrozně pije. Jak to dopadlo na tebe?
Třeba v Náhorním Karabachu jsem s sebou měla naštěstí bývalého přítele, jenž byl schopný se toho ujmout a vydržel totéž co oni. A po mně jako po ženě to nikdo nepožadoval, kolikrát mi ani nic nenabídli. V Tádžikistánu mi jeden pán sice alkohol nabídl, ale když jsem odmítla, odpověděl, že je to dobře, protože tahle zábava je jenom pro chlapy.
Jak lidé na cestách reagují na to, že jsi z Česka?
V zemích, kam jezdím, Česko hodně znají, i když někdy ještě spíš jako Československo. V Tádžikistánu mě jeden pán strašně překvapil znalostmi ohledně češtiny a dalších slovanských jazyků. Přitom tádžičtina je podobná perštině, tudíž s naší řečí nemá nic společného. Často jsem se setkala i s obdivem ke způsobu, jakým jsme se rozdělili se Slovenskem. Spousta Rusů v Československu nebo Česku i osobně byla a vyslechla jsem si chválu, jak moc se jim u nás líbilo. Takže jsem se setkala s veskrze pozitivními ohlasy. Češi hodně cestují a v končinách, které jsem navštívila, mají relativně dobré jméno. Koneckonců v zemích bývalého Sovětského svazu máme obrovskou výhodu díky ruštině, protože se tam podstatně líp domluvíme. Třeba Němci jsou oproti nám v nevýhodě.
Potkala jsi turisty různých národností. Vnímáš mezi nimi rozdíly?
Hodně záleží na typu turistů. Když potkám, řekněme, Němce, kteří cestují v Tádžikistánu ve starém transporteru napříč Pamírem, jsou ti lidé na stejné vlně jako my. Pak se ale dostaneš na turističtější místa a už je to horší. Vypozorovala jsem, že ti, kteří jezdí spíš někam do hotelu na all inclusive zájezdy a cestování je moc nezajímá, nemají k místním takovou úctu. Přijeli, zaplatili si to, tak ať to šlape. Na místní pokřikují, tykají jim. Kdybych přece jen měla zmínit nějaký národ, moc hezky se nechovají saúdští Arabové. Na Balkán teď jezdí dost arabských turistů, a ačkoli je v Bosně hodně muslimů, nejsou z takových návštěvníků, a hlavně z jejich chování úplně nadšení. Nechci ale moc generalizovat, vždycky je to o konkrétních lidech. Vždyť i my Češi se chováme různě.
Jsou ti některé ze zemí bližší?
Těžko říct. Projela jsem velkou část Evropy, ale mému srdci jsou bližší země, kde se mají lidi hůř než my. Nechci, aby to vyznělo, že tady, na Západě, nestojí lidi za nic, protože podle mě jsou ve své podstatě lidi všude stejně dobří. Ale my už jsme tu prošli určitým vývojem a odnaučili se starat o ty vedle, už nemáme takovou potřebu pomáhat, taky si spoustu věcí dokážeme vyřešit sami. V těch chudších zemích, když jenom odstavíš auto, ani se ti s ním nemuselo nic stát, už ostatní zastavují a ptají se, jestli nepotřebuješ pomoct. Takže se ráda vracím do míst, kde si lidi ještě pomáhat chtějí, jsou si blíž a víc se zajímají o svoje okolí. Hodně mi k srdci přirostl například Tádžikistán nebo Írán, momentálně jsem nadšená z Dagestánu, skvělá byla i ruská Sibiř. Zkrátka se mi líbí tam, kde je málo turistů a všechno působí naprosto přirozeně.
A co nějaké sny, o nichž víš, že si je jen tak hned nesplníš?
Hrozně mě láká Vachánský koridor v Afghánistánu, takový úzký výběžek mezi Tádžikistánem, Kašmírem (respektive částí Kašmíru spravovanou Pákistánem) a Čínou. A pak bych chtěla dojet autem do jihovýchodní Asie, což znamená jet buď přes Írán, Pákistán a Indii, nebo přes moji vysněnou Karakoram Highway, silnici vedoucí přes Čínu a severní Pákistán. Dostat se do Číny autem je však příšerně drahé, protože si tam nemůžeš jezdit, jak se ti zamane, ale musíš k tomu mít přiděleného průvodce. Většinou to vyjde na zhruba sto tisíc za auto. Prý se to ale dá zařídit i levněji a ve čtyřech bychom se mohli dostat na přijatelnou částku, jen by bylo potřeba zatnout zuby, protože krmit tímhle způsobem Čínu se mi zrovna nechce. Tenhle sen se mi ale začíná trochu rozplývat, protože v Thajsku a ve Vietnamu už se snad vlastním autem jezdit nedá. Na vině jsou prý Číňani, kteří se tam začali hrnout v karavanech. Taky bych jednou ráda zamířila do Jižní Ameriky, ale jenom v případě, že si tam jednou nechám v kontejneru přivézt vlastní auto! Pak v něm projedu celý kontinent. Nechci znovu zažít to co ve Venezuele, kde jsem si musela po příletu půjčit nějakou plečku z půjčovny, která málem nedojela tam, kam jsem chtěla.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
