Roh Nádražní a Plzeňské ulice. Krátce před svou smrtí se tu pohyboval důchodce Antonín Najman.

Roh Nádražní a Plzeňské ulice. Krátce před svou smrtí se tu pohyboval důchodce Antonín Najman. Zdroj: Archiv

Pražský Smíchov si v letech první republiky uchovával charakter průmyslové čtvrti
Radlická 663/28: Z bytu ve druhém patře vycházel nesnesitelný zápach, příčinou bylo tlející tělo…
Nad Klikovkou 1438/35: Volfová tu pracovala jako služebná. Zde byl také nalezen v kamnech ohořelý zbytek klobouku, v němž po boku mrtvého vystupovala.
Popis případu v Národní politice
Případ vzbudil pozornost v celé republice
6
Fotogalerie

Skutečné případy rady Vacátka: Zlatoústá Marie. Mrtvolu v bytě odhalil nesnesitelný hnilobný zápach

Předobrazem literárního a posléze i filmového rady Vacátka se stal spisovateli Jiřímu Markovi vládní rada Josef Vaňásek, jenž vedl do své smrti v roce 1938 IV. bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, takzvanou čtyřku, v Bartolomějské ulici. Vyšetřoval v podstatě všechny těžké zločiny, které se v oblasti Velké Prahy odehrály. O jeho skutečných případech vypravuje tento seriál.

Bylo půl sedmé večer, pátek 11. října 1929, když na smíchovské policejní komisařství dorazil správce domu č. p. 663 v Divišově (dnes Radlické) ulici, aby nahlásil, že z bytu Antonína Najmana ve druhém patře vychází nesnesitelný hnilobný zápach.

Na místo se okamžitě dostavil smíchovský policejní inspektor Ostrýd a nechal byt otevřít zámečníkem. To, co spatřil, popsala druhý den Národní politika takto. „Na zemi u okna nalezl mrtvolu muže, v němž byl zjištěn vlastník bytu Antonín Najman. Mrtvola byla přikryta peřinami a umyvadlem. Na podlaze při levé straně hlavy Najmanovy i pod ní byla zaschlá kaluž krve. Hlava mrtvoly byla ranami skorem rozbitá a byla obalena několika archy balicího papíru a poklopena umyvadlem. Kolem krku mrtvoly byl omotán motouz, jehož se užívá při věšení prádla. Postele byly rozházeny a polštáři, ubrusy a pokrývkou z nich byla přikryta mrtvola Antonína Najmana, jenž ležel na zemi bez bot a bez kabátu. Vedle truhlíku na uhlí byla nalezena dvě zakrvácená kladívka. Z celého tohoto obrazu hrůzy bylo zjevné, že ­Antonín Najman byl úkladně zavražděn.“

Že šlo o vraždu loupežnou, bylo zřejmé hned druhý den. V pozůstalosti osmapadesátiletého vdovce chyběly tři vkladní knížky. První, vedená u Československé spořitelny, na níž mělo být uloženo 14 403 korun. Jak se záhy zjistilo dotazem u banky, 5. října z ní bylo vybráno deset a čtyři dny poté další čtyři tisíce korun.

Druhá vkladní knížka, vedená u Občanské záložny na Smíchově, disponovala účtem o 12 942 korunách. Čtvrtého října z ní zmizelo deset tisíc.

Konečně třetí knížka, u Smíchovské záložny, měla zapsáno 11 915 korun, avšak znovu v pátek 4. října z ní kdosi vybral rovných deset tisíc.

Případu se ujalo IV. bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, konkrétně policejní rada Josef Vaňásek. Zkušený, v té době již dvaapadesátiletý kriminalista začal rozplétat události posledních dnů a týdnů Najmanova života. Bylo přitom zjevné, že právě pátek 4. října, tedy den, kdy byly z vkladních knížek poprvé vybrány velké obnosy peněz, bude pro pátrání zásadní či přelomový. Zejména, když i soudní lékaři odhadovali, že k vraždě došlo kolem tohoto data.

Osudný inzerát

Šestého září vyšel v pražských novinách docela nenápadný inzerát: „Osamělý padesátiletý vdovec by se přiženil, neb hledá vdovu neb starší slečnu, která nějakým jměním vládne. Mám 40 000 Kč a svůj byt. Zn. Praha XVI.“ (Od roku 1923 tvořily Prahu XVI Smíchov, Radlice, Hlubočepy a Malá Chuchle.) Zadavatelem inzerátu byl osmapadesátiletý vdovec Antonín Najman. V administraci novin si o několik dnů později vyzvedl přibližně deset odpovědí. Muž je pečlivě a s nadějí pročítal. Jedna z nich se mu obzvlášť líbila. Jedenatřicetiletá svobodná žena v něm líčila, že jí před nedávnem umřela matka, s níž žila, nyní se cítí opuštěná a hledá, kdo by se jí v jejím osamocení ujal. Lahodně zněla prakticky založenému muži také slova o tom, že měla donedávna krám na Vinohradech, ten prodala za osmdesát tisíc a nyní by si ráda zařídila nový obchod buď v Liboci, nebo ve Vysočanech.

Podpis: Helena Budínská

V odpovědi ovšem žena neudala adresu, jak bylo běžné a obvyklé, ale každý další dopis žádala poste restante na hlavní poštu v Jindřišské ulici. Vysvětlovala to tím, že má podnájemnice a bojí se, aby „slečny psaní neotevřely a nevysmály se jí“.

Takové zdůvodnění přišlo Antonínu Najmanovi přirozené a skutečně 16. září odpověděl Heleně Budínské na hlavní poštu. Věci vzaly rychlý spád a už o den později ho kolem osmé večer navštívila Budínská v jeho smíchovském bytě.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!