Dne 4. února 1942 přednesl Reinhard Heydrich na kongresu představitelů německé okupační správy protektorátu Čechy a Morava referát o „konečném řešení české otázky“, který navrhoval nikoliv plošné vyvraždění Čechů a Moravanů tak, jak to nacistické Německo naplánovalo v případě konečného řešení židovské otázky, ale plošnou germanizaci Čech a Moravy. Osobně v politice germanizace území bývalého Československa Německem vidím jeden z důvodů poválečného příklonu značné části české veřejnosti a politiků k Sovětskému svazu. Zatímco polský či ukrajinský národ měl historicky dlouhodobý konflikt s Ruskem a jeho snahou ovládnout a poruštit jejich území, Češi a Moravané se potýkali s obdobným konfliktem ve vztahu k Němcům, kteří usilovali o ovládnutí a germanizaci českomoravského prostoru. Tento konflikt se neobjevil s nástupem nacistů k moci, ale existoval již v 19. století.
Co bylo vlastně cílem „řešení české otázky“? Již dávno před okupací Československa Německem vypracoval německý sociolog Karl Valentin Müller memorandum „Česko-německá otázka“ (Die tschechisch-deutsche Frage), v němž tvrdil, že většina Čechů má německou krev a je potřeba je nenásilně germanizovat podporou ekonomického a sociálního vzestupu. Přesně tohoto směru se držel i plán nastíněný Heydrichem.
Pod záminkou prevence tuberkulózy u české mládeže bylo během zjišťování jejich rasového stavu zjištěno, že český národ má více germánských rysů než například sudetští Němci. Německé úřady proto výsledky šetření utajily.
Podle Heydrichových představ měla být česká společnost rozdělena do několika kategorií:
1. „Dobře smýšlejících Čechů dobré rasy“ – ti měli být po germanizaci plně rovnoprávní s Němci.
2. „Dobře smýšlejících Čechů špatné rasy“ – ti měli být po germanizaci sice také zrovnoprávněni s Němci, ale mělo jim být zabráněno mít děti.
3. „Špatně smýšlejících Čechů dobré rasy“, kteří měli být buďto převychováni, nebo pokud by nezměnili své postoje, měli být povražděni.
4. „Špatně smýšlejících Čechů špatné rasy“, kteří měli být vysídleni z českomoravského prostoru do oblastí jiných národů či taktéž povražděni.
Plán „řešení české otázky“ byl nepřímou součástí německého plánu Generalplan Ost, plánu na vyvraždění takzvaných podřadných národů Slovanů a Židů, který byl vypracován v roce 1941. Později se v něm již nepočítalo s přesuny nevyhovujících, nepřátelsky smýšlejících českých obyvatel, mělo dojít k jejich zotročení – a po „otrockém využití“ k jejich vyvraždění přímo na místě.
Nenechme historii, aby se opakovala
Osobně si myslím, že odhalení těchto německých plánů a jejich částečná realizace byly jednou z příčin poválečného tvrdého přístupu k poraženému německému národu ze strany nejen československých politiků a úředníků.
Také si myslím, že právě tyto německé plány podnítily mezi československou veřejností jistou nekritickou slepou „lásku“ k Sovětskému svazu jako zachránci českého národa před Němci plánujícími jeho vyhlazení. A tato láska vytrvala u mnoha Čechoslováků až do roku 1968.
Jsem si vědom toho, že historie je spletitá, není černobílá a nedá se hodnotit jednoduchými závěry, ale osobně si myslím, že odsun Němců po druhé světové válce (a to bychom neměli zapomínat na všechny zločiny a brutalitu, jež se během něj odehrály) byl v jistém smyslu pořád mnohem humánnějším řešením než to, co by čekalo český národ, pokud by válku vyhráli Němci.
Temné výročí projevu masového vraha a nacistického představitele Reinharda Heydricha by nás mělo varovat nejen před tím, kam dříve či později povede rasová a národnostní nenávist; ukazuje to také, že mnohdy je příčinou násilí a nenávisti míšení národů a kultur, což vytváří potenciální konfliktní stavy, kdy stačí ekonomická krize či jiná společenská událost a již dochází k výbuchům násilí. V jednom historickém dokumentu jsem slyšel tvrzení, že právě ve vytvoření národnostně jednotných států v poválečné Evropě, skrze odsun německých menšin měl spatřovat britský premiér Winston Churchill záruku míru pro evropskou civilizaci. Teprve budoucnost ukáže, jestli dnešní politika multikulturalismu a masové migrace jiných etnik a kultur do Evropy vyvrátí, nebo potvrdí tento Churchillův názor. Nejvíce mne osobně děsí představa, že se jednou opět objeví nějaký nový Reinhard Heydrich s projevem o řešení otázky nějakého národa.
