Je zima, čas plesů. Kratochvíle kdysi vyhrazená šlechtě dávno zlidověla, takže taneční rej si dnes dopřávají dobrovolní hasiči i zdravotní sestry, zahradníci či letci, právníci a sexuální menšiny, pořádají je městské části i příznivci česko-slovenského přátelství. V Praze je možné si zajít na ples moravský i rudolfínský, bezpočet maturitních anebo na Ples časopisu Reflex.
Špatně padnoucí oblek, škrtící kravaty, příliš těsné šaty a vrtkavé podpatky… Snad každý se alespoň jednou za život ocitl na plese. Většina má taneční rej spojený se zkouškou dospělosti, někteří nedají dopustit na vesnické bály, jiné životní osudy zavedou do honosných sálů mezi plesající smetánku. Ať již však k tanci vyhrává noblesní Ondřej Havelka & His Melody Makers, či venkovská kutálka, ples je vždycky svým způsobem společenskou událostí. A v českých zemích s patřičně dlouhou tradicí…
Český frajbál
Původně šlo o radovánku aristokracie. A zimní období, které je plesové sezóně zasvěcené do dnešních dnů, nebylo vybráno náhodou – na jaře se totiž zpravidla konaly svatby, léto privilegované vrstvy zasvětily cestování a na podzim probíhaly hony. Optimální čas pro společenské veselí uvnitř zámků tak představovaly zasněžené měsíce.
Hudbou a tancem se šlechta začala bavit v patnáctém a šestnáctém století, kdy se plesy rozmohly na španělském, a zejména francouzském královském dvoře, kde se tehdy tančil párový tanec pavana či menuety. Ostatně král Ludvík XIII., v 17. století, jeden tanec sám vymyslel – dostal název merleson, měl šestnáct figur a trval celou hodinu! O století později nezůstala pozadu ani polská aristokracie a přispěla tancem kotilion, pojmenovaným podle šustivé spodničky. Móda byla tehdy přísná a mravy počestné. I proto byl v osmdesátých letech 18. století valčík coby první párový tanec, kdy spolu tancoval muž a žena, striktně odsuzován jako velmi nemravný!
Oslavte 30 let časopisu Reflex na jedinečném plese. Zbývá posledních pár vstupenek! Zakoupit je můžete zde >>>
Trvalo řadu let, než se stal módou stejně jako kolem roku 1830 tanec polka, kterou údajně k písni Strejček Nimra vymyslela za časů své služby v Kostelci nad Labem děvečka Anna Chadimová. A pokud je to pouhá legenda, pak faktem zůstává, že tento dodnes výsostně společenský tanec se původně jmenoval maděra, podle polovičního rytmu byl přejmenován na půlku a nakonec coby výraz sympatií k národnostně utlačovaným Polákům překřtěný na polku. Každopádně jím byl uchvácen i Johann Strauss starší či Bedřich Smetana, takže do deseti let se běžně tančil ve Vídni a nemohl chybět ani na prvním českém bále!
Lesk pravého aristokratického plesu poznali Češi už v září 1791, kdy se Leopold II. v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. V Praze se tehdy konal slavný frajbál – „bál volný, svobodný, nikoliv jen pro panstvo, ale i pro obyčejný lid, pro celou Prahu, pro měšťany i pro venkovany; arciť jen pro toho, kdo si opatřil biletku. A celá Praha by za to duši dala, aby se tam dostala!“ Tak to alespoň píše Alois Jirásek ve svém románu o vlastenci Věkovi: „Byl dvorský ples, přísná však dvorská etiketa dnes nevládla. Z vůle nového panovníka. Nebylo ani určitého předpisu týkajícího se obleků. Zlatolesklé uniformy gardových i jiných důstojníků třpytily se a odrážely živými barvami od kněžských sutan i tmavých fraků a kabátů občanských.“
Pochopitelně že obrozenci zatoužili po svém plese – českém, vlasteneckém! Dočkali se ho 5. února 1840 v pražském Konviktském sále, „kam zváni byli pouze ti, o nichž se vědělo, že nenávistníky našeho počínání nejsou“, zapsal si tehdy vlastenec J. Pospíšil, který obdržel jednu z výhradně česky psaných pozvánek na tento ples v národních barvách, jejž navštívil i Karel Hynek Mácha či Karel Sabina.
Ples to sice byl český, ale musel vypadat, jako by se odehrával v Paříži – organizační výbor si přál v ničem nezaostat za světem. Mnozí však o zdárném provedení prvního českého bálu pochybovali, ostatní se všem snahám rovnou vysmívali, jak již bývá u Čechů zvykem. Pamětník Pichl později vzpomínal: „Jak podivné a směšné pověsti před tímto naším bálem po městě kolovaly, poznati lze jen z toho, že jedna slečna, když ji zvát přijeli, výborů se ptala, zdali pravda, že tam kol Jungmannova slovníku ve skvostné vazbě uprostřed sálu jako na oltáři vyloženého tancovati se bude, jako židé archy své činívali.“ Jungmannův slovník nebyl potřeba – všichni mluvili česky, dopřávali si oukrop, kapouna s mušlemi, nadívané šneky a vídeňské řízky, vše zapíjeli zbraslavským pivem a svůj první ples zakončili nad ránem zpěvem vlasteneckých písní. Není divu, že v bálech našli Čechové zalíbení, vyhlášené byly zejména „český bály v přestrojení“, jež v Praze pořádali umělci a spisovatelé, po celé zemi později sokolové, kteří je nazvali slovem šibřinky.
Nakonec se plesání dočkalo takové popularity, až vlastenci začali varovat, aby „pořádání bálů českých nezabředlo v jalovém nadšení“. A aby se tomu předešlo, tak vznikla myšlenka „české besedy“ – spolků, kde se „dostane Čechům kromě tance rovněž poučení a přednášek“.
Ta vůbec první se uskutečnila jednoho únorového večera v roce 1848 v sálech u Sperla a jeden z účastníků později napsal: „Byla velmi četně navštívena a viděli jsme mnoho osob z vysoké šlechty a ouřednictva. Také Palacký, Presl a Šafařík oslavili tuto besedu svou přítomností a pobyli na ní až do půlnoci.“
Už v roce 1863 sestavil dokonce taneční mistr Antonín Linek na popud spisovatele Jana Nerudy a na hudbu Ferdinanda Hellera tanec zvaný beseda, sestavený z českých lidových tanců – sousedské, furianta, kominíka, obkročáku, kalamajky či rejdováku. Na konci 19. století už se v českých zemích zkrátka tančilo všude, ještě nadšeněji však po vzniku samostatné Československé republiky, kdy se nějaká příležitost k nadšenému plesání našla každou chvíli – ať již to byly nové státní svátky, oslavy národních světců, bály nově ustavených spolků, či plesy v Novém německém divadle.
Taneční krok dějin
Tančilo se i za časů protektorátu – památný byl reprezentační ples filmových umělců, který měl být v roce 1940 propagací celého oboru, takže „pokládalo se za stavovskou povinnost každého filmového tvůrčího pracovníka, aby se tohoto večera zúčastnil“. Byl to tak trochu tanec na potápějícím se Titaniku – v srpnu byly zakázány filmy, v nichž hráli Židé a zednáři, a v září byly až na výjimky staženy z distribuce americké snímky. To ovšem nebránilo Lídě Baarové, Oldřichu Novému, Nataše Gollové a dalším hvězdám stříbrného plátna, aby ladně nepluly po parketu Velkého sálu Lucerny.
Ostatně podobně pohřební bylo i plesání v roce 1949, kdy na tanečních parketech končila jedna éra, poeticky pojmenovaná jako nylonový věk – krátce nato v Obecním domě a dalších sálech utichl rytmus jazzu a rozezněly se budovatelské písně. Už na první pohled se teď tančilo zcela jinak – namísto kravat a dámských lodiček se nosily svazácké košile, rudé šátky a montérky.
Do plesových šatů a nadčasových fraků se společnost vrátila zase až v šedesátých letech; mimochodem vzor pánskému odívání nastavil francouzský venkovský oděv, jejž tvořil frak v tmavých barvách, vesta a kabátec – před Velkou francouzskou revolucí se muži nosili jako pávi, daleko zdobněji než ženy…
Tvrdí se, že na tanečním parketu jsou si všichni rovni – v časech normalizace to však neplatilo. O tom se přesvědčilo i několik disidentů, kteří si zakoupili lístky na Ples železničářů, konaný 28. ledna 1978 v Ústředním kulturním domě železničářů. Nebylo to tak dlouho, co se stali signatáři Prohlášení Charty 77 – to stačilo, aby ti, kterým se podařilo proklouznout do sálu, byli pochytáni přímo na tanečním parketě a následně odvlečeni do přistavených antonů, ostatní byli zbiti a zatčeni rovnou u vchodu do budovy. Měli sice platné vstupenky, jak argumentoval Václav Havel, ale tajní mu vysvětlili, že železničáři o přítomnost těchto „živlů“ na svém plese nestojí…
O dvanáct let později už zatčený chartista vedl Občanské fórum a tančil na jeho plese. Češi se po šedivých letech opět rádi pěkně oblékli a vyrazili do honosných sálů – třeba do Státní opery, která už v roce 1992 obnovila prvorepublikové plesy. Patronkou toho prvního, na jehož hosty házeli anarchisté v rámci nově nabyté demokracie shnilé ovoce, byla Ivana Trumpová, těch dalších se zúčastnily takové osobnosti jako Alain Delon, Michael York, Peter Ustinov či Michèle Mercierová, nicméně pokus o vzkříšení této tradice vzal brzy za své.
Nikoliv ovšem láska Čechů k tanečním plesům, jež má většina naší společnosti spojené s noblesou meziválečného období – vždyť vůbec nejvíc současných plesů se stylizuje právě do stylu první republiky; tradice je tradice. Návrat do dávných dob české historie ostatně slibují i organizátoři českého plesu, který se letos v únoru uskuteční v Obecním domě již potřetí. A zatímco biletka na frajbál u příležitosti korunovace Leopolda II. přišla na zlatku, vstupenka na dnešní oslavu národní hrdosti vyjde na čtrnáct tisíc korun. Inu, už naši předkové věděli, že vlastenectví něco stojí.
