Přesně před 75 lety byl sovětskou Rudou armádou osvobozen i nechvalně známý německý koncentrační tábor Auschwitz – Birkenau u města Osvětim. Málokdo ví, že součástí dějin tohoto symbolu holokaustu je i příběh odbojové sítě, kterou zde založil polský důstojník Witold Pilecki. Mezi členy konspirace byli i Češi, například Karel Stránský, otec spisovatele Jiřího Stránského.
Dne 4. května 1940 vydal Reichsführer SS Heinrich Himmler, druhý nejvýše postavený činitel režimu Třetí říše, rozkaz založit koncentrační tábor (Konzentrazionslager Auschwitz) v areálu bývalých kasáren Polské armády v Osvětimi ve Slezsku. Po pádu Polska v roce 1939 bylo toto město úředně připojeno přímo k Německu a jmenovalo se Auschwitz. Jedním z důvodů, proč byl tábor zřízen právě tam, bylo výhodné železniční spojení s Německem i s okupovaným Polskem.
Od Himmlerova rozkazu uplynulo jen něco málo přes měsíc a do koncentráku v Osvětimi přijel první velký transport 728 vězňů z Tarnova v Malopolsku. Byli to Poláci, kteří – což je potřeba zdůraznit – v prvních letech fungování tábora tvořili naprostou většinu vězněných. První hromadný transport židovského obyvatelstva přijel do Osvětimi teprve na začátku roku 1942. Mezitím přibylo do Osvětimi v srpnu a září 1940 několik tisíc lidí z Varšavy. Byl mezi nimi i tehdejší podporučík Witold Pilecki, který vystupoval pod falešným jménem Tomasz Serafiński.
Jako dobrovolník do koncentráku
V létě roku 1940 se mezi varšavskými členy konspirační organizace Tajná polská armáda (Tajna Armia Polska) zrodila myšlenka propašovat do Osvětimi Witolda Pileckého, který – jak napsal polský historik a autor jeho biografie Adam Cyra – tam měl prověřit „možnosti osvobození zadržovaných vězňů a také vytvořit konspirační vojenskou organizaci uvnitř tábora“. Jeho dalším úkolem mělo být zprostředkování informací o zločinech, které tam páchají Němci. O této iniciativě byl informován hlavní velitel největší polské podzemní organizace – Svazu ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej), pozdější Zemské armády (Armia Krajowa) – plukovník Stefan Rowecki s krycím jménem Grot.
Dne 19. září 1940 Němci ve Varšavě hromadně zatýkali obyvatelstvo. Mezi zadrženými byl i Witold Pilecki, který nevyužil příležitosti k útěku a dobrovolně se nechal zatknout. Počítal při tom s tím, že jej Němci pošlou do Osvětimi. To se skutečně stalo a už o tři dny později prošel branou koncentráku.
Už v říjnu 1940 se Pileckému podařilo vytvořit zárodek konspirační organizace, která se postupem času začala označovat jako Svaz vojenské organizace (Związek Organizacji Wojskowej). Sám Pilecki v hlášení, které sepsal v roce 1945 v Itálii, definoval cíle táborové konspirační organizace následovně: „Zásadním úkolem bylo založit zde vojenskou organizaci s těmito cíli: pozvednout na duchu spoluvězně tím, že se jim sdělí a rozšíří novinky zvenčí, a také tím, že se mezi členy v rámci možností rozdělí jídlo a prádlo navíc; zprostředkovat sdělování informací ven mimo tábor; a jako vrchol všeho připravit vlastní jednotky schopné ovládnout tábor pro okamžik, kdy bude rozkázáno shodit tam zbraně nebo výsadek.“
Podzemí politický výbor spojil bývalé nepřátele
Jerzy Ptakowski – někdejší vězeň osvětimského koncentráku a člen táborové konspirační organizace – vzpomínal, že „odbojové hnutí existovalo téměř ve všech významnějších koncentračních táborech. V každém z těchto táborů měly podzemní aktivity odlišný ráz a využívaly odlišné metody. […] Určitého vrcholu však s ohledem na sílu, všestrannost a zároveň jednotu dosáhlo konspirační hnutí v Osvětimi.“ Byla to mimo jiné zásluha Witolda Pileckého, který dosáhl spojení většiny konspiračních skupin v Osvětimi, ale také zřízení podzemního politického výboru, jehož členy se stali jak socialisté, tak národovci, před válkou navzájem znepřátelení. Druzí zmínění vytvářeli organizační strukturu prakticky od samého začátku existence tábora a mezi zakladatele jejich skupiny patřili mimo jiné Józef a Stanisław Mirochnovi, Bolesław Świderski, Piotr Kownacki a také výše citovaný Jerzy Ptakowski. Byli to zkušení činitelé z Národní strany (Stronnictwo Narodowe), která byla největším politickým subjektem meziválečného Polska, a z Národně-radikálního tábora (Obóz Narodowo-Radykalny). Ve vrcholném okamžiku čítala skupina národovců v táboře přibližně sto lidí.
Pilecki zpočátku organizoval konspirační aktivity podle pravidla takzvaných pětek. Byly to malé skupinky vězňů, které vyvíjely činnost samostatně a v podstatě nezávisle na sobě. Cílem takového systému bylo maximálně snížit eventuální ztráty v případě dekonspirace. Postupem času konspirační síť vytvořená Witoldem Pileckým změnila svou strukturu na zřetelně vojenskou. Konspirátoři ze Svazu vojenské organizace vytvářeli páteřní čety, roty a prapory. Rota zahrnovala táborový blok a několik bloků tvořilo prapor. Taková forma organizace souvisela s plánem pustit se do boje s personálem tábora. Tento plán se však neuskutečnil.
Odhaduje se, že řadami konspirátorů Svazu vojenské organizace prošlo minimálně několik stovek vězňů. Na podzim roku 1943 v důsledku zrady osvětimští gestapáci popravili hlavní předáky Svazu vojenské organizace, nicméně konspirační aktivity probíhaly i nadále.
Už v listopadu 1940 se Witoldu Pileckému podařilo poslat z Osvětimi první raport o situaci v táboře do Varšavy, odkud se následně dostal k polské exilové vládě. V červnu 1942 pak jeden z uprchlíků z Osvětimi, poručík Stanisław Jaster vynesl zprávu Witolda Pileckého určenou vedení Zemské armády.
V roce 1943 mohl Witold Pilecki konečně podat hlášení o situaci v táboře osobně. S ohledem na hrozbu odhalení se rozhodl totiž z Auschwitzu uprchnout a v noci z 26. na 27. dubna 1943 se mu to společně se dvěma spoluvězni podařilo.
Češi v osvětimské konspiraci
Ve zprávě o Osvětimi, kterou sepsal Witold Pilecki v roce 1945 v Itálii, narážíme na následující zmínku: „Přivezli sem více než sto Čechů. Všechno to byli příslušníci inteligence. Organizace Sokol. Umístili je k nám na sál. Začali je vybíjet rychlým tempem. Navázal jsem organizační styky s jejich zástupcem.“
V letech 1941 a 1942 totiž gestapo v Praze pozatýkalo řadu zástupců české inteligence a sokolů, načež bylo 135 z nich deportováno do Osvětimi, kde část z nich navázala styky s polským podzemím. Jedním z nich byl pražský advokát a sokolský funkcionář Karel Stránský (byl to otec známého spisovatele Jiřího Stránského – poznámka autora), zmiňovaný ve výše uvedené zprávě. Složil přísahu a byl přijat do organizace, čímž se nepochybně stal zřejmě prvním nepolským členem Svazu vojenské organizace. Patrně jeho prostřednictvím rozšířili řady táborového podzemí další čeští vězni. Jerzy Ptakowski si z nich zapamatoval Alexeje Čepičku, Rudolfa Vrbu, Věru Foltýnovou a Valerii Valovou. Těmto dvěma vězeňkyním se podařilo získat a okopírovat plány krematorií.
Když Jerzy Ptakowski po letech popisoval vztahy mezi Čechy a Poláky v táboře, poznamenal: „Poměrně rychle splynuli s polskou skupinou. Byli pracovití, čistotní a vnitřně disciplinovaní. Bližší spolupráci s polským podzemím navázal sedmý český transport. Poláci je přijali velmi srdečně a pomohli jim získat lepší práci. […] Bývalí polští vězni na ně dodnes rádi vzpomínají.“
Karel Stránský věznění v Osvětimi přežil. Dne 2. června 1942 jej propustili z koncentračního tábora a vrátil se do Prahy. Brzy po skončení války – na podzim roku 1945 – se Pilecki a Stránský setkali v Praze. První jmenovaný se vracel do Polska, aby v zemi okupované komunisty vyvíjel rozvědnou a zpravodajskou činnost. Druhý zmíněný naproti tomu organizoval pomoc pro Poláky, kteří se vraceli z koncentračních táborů. Tehdy se oba konspirátoři z Osvětimi viděli naposledy. Pileckého zatkli komunisté a 25. května 1948 jej v mokotowském vězení popravili. Karel Stránský strávil dva roky v táboře nucených prací. Zemřel v roce 1978.
Autor je polský historik. Z polštiny přeložil jeho text Martin Veselka.
