Britský deník Guardian prohlásil výstavu Libuše Jarcovjákové (67) vyskládanou z dobových fotografií života ve středovýchodní Evropě 70. a 80. let na festivalu Rencontres d’Arles fotografickým výstavním projektem roku 2019. Doprovodnou, na první pohled nenápadnou publikaci Evokativ pak zařadil respektovaný odborný časopis Aperture mezi 10 nejlepších fotografických knih světa 2019. Kde se vzala žena, kterou dnes přirovnávají k hvězdné Nan Goldingové?
V Libušině bytě na Starém Městě se bavíme o atmosféře Prahy 70. a 80. let – toho šedivého normalizačního města. Na FAMU, kam se dostala napotřetí v roce 1976, nejdřív nafotila sérii z Václavského náměstí. Fotila Cikány, dělníky navážené do socialistických továren z Vietnamu a Kuby, jako doma pak byla ve dvou jediných pražských gay klubech své doby. V roce 1985 se fingovaně vdala do Západního Berlína, po revoluci se vrátila do Prahy. Celá devadesátá a nultá léta učila fotografii na střední grafické škole v Hellichově ulici. Posledních deset let je v důchodu. Přede mnou sedí – konečně – sebevědomá dáma, vyprávíme si o tom, jak jsme si – v minulém století – „užívali“ atmosféru čehokoli jiného než jen té běžně naplánované průměrnosti…
„Byl to zvláštní polosvět Téčka a Pekáče (jediné pražské gay bary té doby: T-klub, kousek od restaurací U Pinkasů u Václavského náměstí a U Petra Voka, za rohem od stanice metra Anděl; pozn. red.). Vzal mě tam kamarád někdy v prosinci 1982. Prostředí mě okamžitě okouzlilo, koncem jara jsem měla v Téčku vysezenej koutek. Občas se stávalo, že někdo přijel z jednoho místa na druhé, že právě tam je sranda, a všichni se jali přesouvat k Vokovi. Putovalo se tramvajema, někdo jel taxíkem, když se ukázalo, že na Smíchově se toho moc neděje, sebrali jsme se a jeli zpátky. Takhle klidně dvakrát i třikrát za noc. Paradoxně, ale z Pekáče mám nafoceny akorát jedny narozeniny, neuvědomuju si to, ale zřejmě mi bylo naznačeno, ať tam radši nefotím. To v Téčku to nikomu nevadilo, naopak za mnou chodili. Fotit jsem tam začala na podzim, myslím, že bylo vinobraní. Někdo mě požádal, ať udělám jen pár fotek. Celé to bylo postavené na důvěře, všichni věděli, že fotím, i proto jsem ty fotky dlouho neměla ráda, přišly mi teatrální. Jejich hodnota stoupla, až když se ukázalo, že tam nikdo jiný nefotil. Dokonce prý i v kontextu celé východní Evropy jsou raritní. Fotila jsem všechny akce, včetně silvestrů, masopustů i narozenin, taky mě zvali domů. Fakt dost intenzívní doba těch asi dvou a půl, možná tří let, až do mého odchodu do Západního Berlína.“
Byla tehdejší pražská gay komunita prošpikovaná tajnou policií?
My ten pocit neměli. Jasně, o personálu jsme to tušili, ale asi i proto, že jádro si docela sedlo a bylo soudržné, se k nám chovali hezky. Pamatuju si, jak jednou u baru seděl kluk, který tam chodil často, a najednou fňukal: „Já jim to podepsal. Už ke mně radši nechoďte a nikdy se se mnou nebavte.“ Po devětaosmdesátým mi lidi z tehdejší party říkali, že se byli podívat v archívech StB, ukazovali jim fotky z Téčka, a že se báli, aby těch pár fotek, co měli, nebylo ode mě. Zjistilo se, že tam fotil někdo, o kom jsme vůbec nevěděli.
Podobně autenticky působí vaše fotky Kubánek na Jawách. Jak vznikaly?
Od začátku osmdesátých let k nám na základě vládních dohod začali jezdit Vietnamci a Kubánci za prací. A my, amatérští učitelé, jim dávali tříměsíční kursy češtiny. Neměli jsme ani slovníky. Zpočátku jsme se domlouvali v podstatě rukama nohama. Hezké bylo, že každá komunita snila o něčem jiném. U Vietnamců to bylo kolo, moped nebo šicí stroj. Kubánci chtěli jawy. Na začátku osmdesátých let mi táhlo na třicet, takže jsem měla spoustu energie, vydržela toho hodně. Vietnamce jsem učila od osmi do jedné, pak jsem byla někde v domácnosti u Romů, v hospodě, u Anety Fárové nebo někde jinde. A večer dost často vyrážela do Téčka. Tou dobou jsem už byla více méně bisexuální. Byl to bizár, spousta vtipných lidí, často hodně cynický humor, prokecala jsem tam spousty hodin. A to tam chodili i veksláci, prostitutky, číšníci, světský, galerka, míchal se tam ten polosvět.
Zmínila jste historičku umění Annu Fárovou…
Naše první setkání se odehrálo někdy v roce 1977, po jejím podpisu Charty 77. Já, zcela si nevědomá společenských a politických souvislostí, jsem jí zavolala. Byla odstavená úplně ode všech. Lidi před ní na chodníku přecházeli na druhou stranu. Dovolím si říct, že v první fázi pro mě udělala to co pro Josefa Koudelku. Prošla mi materiál – tehdy jsem fotila Cikány – a upozornila mě na to, kde je moje vizualita. Tedy v práci s neostrostí nebo v gestech, pamatuju si, že mi říkala, že se v obraze až rozpouštím. Poradila mi: „Seber se, vezmi si spacák a jeď za nima, týden tam bydli, nepřemýšlej o formě, foť, jak to cítíš!“ A začala mi půjčovat knihy, to bylo důležitý! Díky ní jsem poprvé viděla Koudelkovu sérii Gipsies.
V knize Černé roky, jejíž součástí je i výběr z vašich deníků, jste si zapsala k datu 2. září 1980: „Volá mi Aneta Fárová, že můžu mít výstavu, zítra.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
