Při pohledu ze satelitu vypadá vulkanické jezero v kráteru El Sod poblíž hranice Etiopie a Keni jako černé oko ve vyprahlé rudé krajině. Satelit ale už nevidí stovky lidí ponořených do černé vody, kteří tu každý den těží vysoce kvalitní sůl.
Cesta okolo kráterového prstence trvá hodinu a půl. Dolů pětačtyřicet minut. Nahoru přibližně hodinu, tedy pokud jste v dobré kondici. Není to ale procházka ve vulkanickém písku mezi černými skalami, kvůli které každý den desítky obyvatel jihoetiopské vesnice El Sod (doslova „dům soli“) scházejí po úzké klikaté stezce na dno kráteru. Dvoukilometrový sestup je zavede k černému jezeru o průměru několika set metrů, které v sobě skrývá desítky metrů tlustý nános potravinářského zlata – soli.
Mělká voda je solí tak prosycená, že se černá těla těžařů mění během několika minut v oživlé bílé sochy. Jedním z nejváženějších těžařů je Momino Hussien. Každé ráno vezme do ruky časem oleštěnou dřevěnou hůl a rozvážným krokem sestupuje k černému jezeru. „Je to téměř šedesát let, co jsem poprvé vstoupil do boke – solné vody. Bylo mi čtrnáct let a sůl jsme nakládali na velbloudí karavany, které ji dopravovaly do Keni. Dnes místo velbloudů přijíždějí nákladní auta, ale jinak se toho moc nezměnilo,“ říká dnes sedmdesátiletý Momino.
Šedesát let odpovídá přibližně třem generacím, a to je alespoň v západním světě prostor pro řadu změn. Jenže tady jsme v Africe. Do El Soda během té doby stále nebyla zavedena voda ani elektřina a jedinou večerní zábavou je nekvalitní kino poháněné benzinovým generátorem. Pitná voda se v období sucha získává ze studní vzdálených několik kilometrů, vyhloubených tradičním způsobem.
Stejně tradičně probíhá samotná těžba soli – bez přispění techniky, jen s pomocí vlastních rukou. Těžařské dovednosti se dědí z otce na syna, a tak Mominovi čtyři synové každý den scházejí s otcem dolů, stejně jako to on dělá několik desetiletí. „Dva z nich ještě k tomu chodí do školy, ale především zajišťují těžbou peníze pro celou rodinu.“ Momino tak shrnuje bolest kmenových území, kde chlapci od dětství pracují, aby pokryli nároky rodiny, a na školu nemají čas.
„Jen těžko vydělají dost peněz na to, aby se mohli odstěhovat do většího města a najít si tam práci. Jakmile jednou se solí začnete, také s ní zemřete.“ Dnes se již nedá aplikovat staré etiopské přísloví z dob, kdy se sůl používala jako platidlo: „Když homole soli ztloustne, začne se domáhat toho, aby ji umyli v řece.“ Staré přísloví je jakousi obdobou našeho „pálí tě dobré bydlo“.
Černá a bílá
Každodenní rytmus života v boke je během desítek let tak ustálený, že byste si podle něj mohli řídit hodinky. Ráno první těžaři holemi stahují přes noc zkondenzovanou sůl z hladiny jezera a zašlapávají ji do dna, odkud ji pak vybírají lopatami a rukama. V téže době stoupají do kopce karavany oslů s desítkami kilogramů slaného zlata, které pak v jednoduchých otevřených skladištích čeká na příjezd nákladních automobilů z Keni a Etiopie. Ranní transport je vynucen přírodou. Jakmile se totiž sluneční paprsky opřou do stěn kráteru naplno, kolabují na dlouhé cestě nejen osli, ale občas i lidé.
Těžaři ve vodě nejsou před sluncem nijak chráněni. S blížícím se polednem jdou na větší hloubku a lopatami vyzdvihují sůl ze dna do kbelíků, odkud putuje na velké hromady na březích jezera. Kvalita soli se mění podle místa těžby. „Nejvíce vytěžíme černé soli, ta je dobrá pro zvířata a je nejlevnější,“ popisuje Momino. „Cennější je bílá sůl, která se používá do jídel, a úplně nejvzácnější a nejdražší jsou solné krystaly, které mají i léčivé účinky.“ Sto kilo černé soli stojí přibližně tři dolary, krystalická je za deset dolarů a metrák bílé se pohybuje okolo pěti dolarů.
„Když pracuji celý den, vytěžím od čtyřiceti do padesáti kilo černé soli. Na sto kilo krystalické už potřebuji jeden týden,“ vysvětluje Momino závislost tržní ceny na vykonané práci.
Všechny nás sežere sůl
Pobyt v agresivní slané vodě s sebou nese řadu zdravotních komplikací, které se nekonečným pracovním koloběhem let jen zhoršují. „Nejvíc bolestivá jsou škrábnutí a ekzémy,“ říká Momino a ukazuje velké léze na noze rozleptané solí. Má štěstí – na rozdíl od mnoha kolegů mu dlouhodobá práce nezničila zdraví kompletně.
„Když pracujeme v boke několik desítek let, přicházejí někteří z nás o zrak, sluch nebo čich. Zažil jsem lidi, které práce zlomila v padesáti letech, některé již ve třiceti. Nebo se pomátli na rozumu. To je nejhorší, protože pak přestávají být úplnými muži a nemohou se postarat o své rodiny. Kde má rodina brát peníze na jejich obživu? Jen málokterý z nás se dožije sedmdesáti nebo osmdesáti let! Nakonec nás tak jako tak všechny sežere sůl...“
Nejbližší lékařská pomoc je vzdálená desítky kilometrů – ve městech Yabelo nebo Awasa. Stejně by ale žádná mast nezahojila rány přes noc, než by dělník znovu sestoupil do kráteru. Jedinou ochranou před leptavou solí je místní medicína z listů stromů a bahenní koupel na konci dne. V malém pramínku sladké vody si všichni těžaři důkladně odrhnou bílý nános ze všech částí těl.
Smutek odborářů
Těžba v boke není žádným způsobem usměrněna mezinárodními solnými společnostmi a každý z těžařů je tak sám sobě soukromou těžařskou a exportní firmou. „Není to tak dávno, co si nás všimla centrální vláda, která na těžbu a prodej soli uvalila daně. Tím pádem jsme museli jít s cenami nahoru a život je teď mnohem finančně náročnější,“ říká Momino.
„Životní náklady se změnily. Zatímco v mládí jsem mohl koupit kozu za pět birrů, dnes je to kolem osmdesáti (zhruba 8 dolarů, pozn. aut.).“ Ve snaze uchránit rodinný rozpočet před negativním vlivem daní založili těžaři před nedávnem odbory, které vybírají členské příspěvky a poskytují z nich svým členům finanční podporu, například na nákup léků. Přihlásilo se do nich ale jen několik desítek mužů a ti teď pracovní čas tráví hádkami, kolik soli a jaké kvality jim má ze společné hromady připadnout, zatímco „neodboráři“ vesele těží v malých skupinkách organizovaných na základě dohody.
„Odbory zatím nefungují, protože nikdo neví, jak je řídit, a všechny peníze, které se vyberou, se záhadným způsobem ztrácejí. Na pokrytí léčby nebo uhrazení pohřbu a zabezpečení pozůstalé rodiny pak peníze nejsou, což vede k dalším hádkám,“ říká Momino, který považuje myšlenku odborů za dobrou, ale není spokojen s její realizací. V případě, že by odbory byly akceschopné, mohou vyjednávat výšku daní přímo s vládními úředníky, anebo se postavit proti soukromé firmě, která by chtěla kráter koupit.
Jakýkoli Evropan by si při pohledu na kráter představil, že by stačilo přivézt několik kusů těžké techniky, instalovat pásové podavače a získávání soli v jezeře industrializovat. Právě tomu se ale starousedlíci brání. V technice vidí ohrožení své budoucnosti. „Kráter by se vytěžil rychleji, než když to děláme my, a spousta z nás by kvůli technice přišla o práci,“ shrnuje Momino nejdůležitější výhrady. „Když pracujeme sami na sebe, nikdo nám neurčuje plat a můžeme si vydělat víc, než kdyby nám někdo dával stálé peníze.“ Pravda je, že bez soli by život z vesnice rychle vymizel.
Zhroucená hora
Jak se ale sůl do kráteru dostala? Momino si je jistý: „Před pěti sty tisíci lety zde stála hora, která se dotýkala oblak. Létaly z ní žhavé kameny a nakonec se zhroutila a zbylo po ní naše boke. Alespoň tak mi to vyprávěl táta.“ Legenda tak výstižně shrnuje, co se ve skutečnosti odehrálo před přibližně pětašedesáti miliony lety. Tehdy se africký kontinent roztrhl hlubokou vrásou, která zasahuje od Mosambiku až po Sýrii. Geologickou aktivitu doprovázela vulkanická činnost, která je zodpovědná i za známou tanzanskou sopku Oldoinyo Lengai.
A když Afrika bolestí plakala žhavé slzy, otevíraly se vstupy pod zem – minerály a podzemní voda se draly na povrch a vznikla slavná velká africká jezera nebo právě solné krátery. El Sod není ojedinělým úkazem: o osmdesát kilometrů dále leží další boke a jen pár set kilometrů na jihozápad je čtvrté největší slané jezero na světě, Turkana. Obyvatelé El Sody jsou ale přesvědčeni, že jejich sůl je nejlepší, protože je nejvíce léčivá. „A krystalická sůl je dobré afrodiziakum,“ neopomíjí se kdykoli zmínit.
Nevítané deště
Vesnice El Sod je svým způsobem rarita. Od padesátých let minulého století, kdy okraj kráteru zdobilo jen několik domů, se rozrostla na stovky sídel. S vidinou zbohatnutí na „solné horečce“ se tu usazovali lidé z okolních planin a začali se živit jiným způsobem než jejich předci. Drtivá většina z tří tisíc obyvatel pochází z kmene Borana, který na jihu Etiopie čítá přes dva miliony hlav. Jejich tradiční obživou je pastevectví a pouze necelých dvanáct procent Boranů se usadilo ve městech a vesnicích, jako je El Sod. Zatímco pastevci vodí v období sucha svá stáda desítky kilometrů k napajedlům a netrpělivě očekávají období dešťů, těžaři v boke vítají první deště roztrpčeně.
„Když prší, hladina vody se zvedá, a je těžké dostat se k soli na dně,“ říká Momino. „Navíc pak sůl kombinovaná s dešťovou vodou není tak kvalitní jako v období sucha. Když začne pršet, můžeme těžit jen černou sůl pro dobytek.“ Během dešťů čekají na těžaře další nástrahy. K vodě se stahují kobry, které během období sucha leží v jeskyních okolních skal a stává se, že ráno uštknou člověka sestupujícího na dno. Stát na dně kráteru uštknutý kobrou s vyhlídkou, že neurotoxický jed vás ochromí dříve, než se dostanete nahoru, a že nemocnice s protijedem je nesmírně daleko, to je představa, z níž mají těžaři ukrutnou hrůzu.
„Ve vesnici žije šaman, který dokáže kobry zabíjet. Když vidíme hada, zaženeme ho do křoví a zavoláme šamana. Ten ho nejdřív gesty uspí a pak mu zlomí krk,“ tvrdí Momino. Za svůj dosavadní dlouhý život nikdy uštknut nebyl, ale přežil mnohem drsnější situace, například nájezdy keňských vojáků a Somálců. Byl svědkem vražd svých nejlepších přátel v kmenových válkách, a dokonce si nespravedlivě poseděl ve vězení.
Pouto k boke
Mezi těžaři najdeme nejrůznější osudy, od utečenců a vysloužilých vojáků až po snílky s velkými plány. Když spolu sedíme v temné místnosti a popíjíme čaj, vykládají představy své budoucnosti. Momino se obvykle jen vědoucně usmívá. Pro něj je boke místem, jehož zákonitosti dokonale poznal a ví, kam bude směřovat. „Nic se tu nezmění, nikdy,“ říká kolegům.
Lidé budou další generace chodit do kráteru, těžit sůl, umírat kvůli ní a vydělávat si peníze, které stačí tak akorát na přežití. „Kdo by sem jezdil a zakládal tu obchody, když nemáme peníze na nákupy?“ Vysloužilý sedmašedesátiletý voják Huutaa, který pracoval v Keni a dívá se na budoucnost konstruktivně, mu ale oponuje: „Všechny moje děti chodí do školy. Nechci, aby strávily svůj život v El Sodu. Nechci, aby je sůl obalovala každý den, aby kvůli ní osleply. Nechci, aby tu žily. Když vystudují, dokážou se poprat se světem a odejít za lepším životem. Neprožijí ho stejně jako jejich otec.“ Na takovéhle výjimky se pak ve vesnici dlouho vzpomíná: někdo dokázal přetrhnout pouto s boke a odejít.
Vztah těžařů k slanému nerostu je hořkosladký. Ačkoli jim ubližuje a bere jim životy, vědí, že bez něj nedokážou žít. Chtěli by utéci, ale nemají prostředky ani místo, kam by se přesunuli. Vrátit se k pasteveckému stylu života, který provozují jejich soukmenovci, je téměř nemožné, protože by potřebovali mnoho peněz na založení stáda. Jiné uplatnění pro ně není, vždyť umějí především a pouze skvěle těžit sůl. Momino si i po šedesáti letech každodenní práce v boke solí večeři. „Prostě mi sůl chutná,“ říká s úsměvem.
Sůl všude, kam se podíváš
Každodenní ingredience s chemickým označením NaCl, kterou přidáváme do jídla, má za sebou dramatickou historii, jakou bychom očekávali u vzácného kovu nebo drahokamů.
V historických dobách byla sůl používána jako žold římským vojákům, podle jedné teorie je dokonce slovo „sallary“ odvozeno od latinského „salarium“, tedy „peníze na nákup soli“. Těžba a distribuce soli bývá spojována s prvním solidním ekonomickým modelem a v samotné Etiopii jsou dodnes místa, kde je sůl při obchodování stále používána jako významný druh měny. Sůl byla vysoce ceněna ve všech starověkých říších a firmy těžící sůl se i dnes drží nad povrchem ekonomické krize.
O soli jsou často zmínky i v lékařských zprávách. Pravidelný příjem soli snižuje podle odborníků šanci na výskyt srdečního onemocnění a minerální koupele s podílem soli jsou doporučovány lidem s kožními problémy.
Sůl zasahuje i do jiných odvětví: její zásoby hrají dnes například důležitou roli v otázce, kde uskladnit radioaktivní odpad Spojených států amerických. Podle expertů jsou vhodným místem podzemní solné jeskyně pod pouští Nového Mexika u města Carlsbad. Sůl se totiž každý rok pohybuje a brzy by barely v úložišti semknula tak pevně, že by bylo dokonale izolované.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
