Známe to všichni – normální debata se na sociálních sítích či v diskusích pod texty na internetu u některých témat už nevede. Místo argumentů vidíme osobní napadání a registrujeme nesmysly. Tento stav se přenesl i do politiky, do společenských konverzací, do médií a prorazil si cestu i na posezení s kamarády. Svět je přitom pohřben pod nánosem obrovského množství informací a lidé se v nich někdy těžko orientují. Podobným způsobem probíhají v Česku i debaty o důležitých tématech. Základem diskuse nejsou fakta, ale razance názoru a pohyb v extrémních polohách.
Jeden z nejvýznamnějších myslitelů současného světa a mistr statistických analýz, Čechokanaďan Václav Smil, který vydal téměř 40 zajímavých knih (v českém překladu jich vyšlo bohužel jen několik), například loni v rozhovoru pro britský deník The Guardian řekl, že nepíše názorové články, ale pouze věci, které jsou zcela podložené fakty. Používá u toho čísla, grafy, propočty, tabulky, vše pečlivě analyzuje ze stovek a tisíců různých zdrojů. Nic takového se ovšem u nás v diskusích o vážných tématech nepěstuje. Hlavní je říct jakýkoli názor bez ohledu na to, zda se zakládá na pravdě. Prostě si něco musíte o čemkoli myslet, jinak ve společnosti či politice nemůžete existovat. Podle toho to i vypadá.
Klima: Emoce versus rozum
Klasickým příkladem diskuse-nediskuse je v České republice v současnosti téma klimatických změn. Zjednodušení střídá zjednodušení, extrém střídá extrém. Na jedné straně odmítání „klimatického alarmismu“, na druhé nemístné strašení, že planeta se rychle řítí do neodvratné katastrofy. Na studium podrobnějších čísel a analýzy u toho není čas…
Na jedné straně slyšíme prezidenta Miloše Zemana a mnoho dalších našich politiků, kteří celou věc zlehčují. Na druhé vidíme mladé klimatické šílence, které vyprovokovala agresivní švédská studentka Greta Thunbergová. Ti ženou zemi i svět k neuváženým rychlým rozhodnutím, na které doplatí především sociálně slabší lidé (bohatí si poradí vždy).
Problém klimatu, ochrany přírody a čerpání přírodních zdrojů je přitom skutečně jednou z nejdůležitějších věcí, kterou se lidstvo musí zabývat. I k tomuto problému se přistupuje většinou z extrémistických pozic, které se vyznačují zkratkovitostí. Přitom hledání řešení bude velmi dlouhé, komplikované, finančně nákladné, někdy bolestivé a pro každou zemi či region jiné. Česká diskuse se ale scvrkla většinou na to, že je to všechno nesmysl, nebo že provedeme revoluci na záchranu Země bez ohledu na cokoli.
Zlatá střední čínská cesta v nedohlednu
Do pasti se česká politika, společnost i média chytily i v případě diskuse o vztazích s Čínou a hodnocení poměrů v nejlidnatější zemi světa. Z tohoto čínského chomoutu se budeme dostávat velmi těžko. Peking totiž dlouho čekal na to, až dokáže rozdělit i naši společnost, a usilovnou zákulisní politikou se mu to podařilo. Nemohlo se stát v tomto případě nic horšího.
Česká diskuse o Číně je plochá jako prérie Severní Ameriky a mnohdy naprosto nekompetentní. Poklonkování říši středu, jež provedla část české politické reprezentace, je v Číně chápáno jako trvalý souhlas a podrobení se. Nekritické přikyvování některým dlouhodobým čínským záměrům – trvalému odmítání svobody a demokracie, porušování lidských či náboženských práv či prosazování politických záměrů pomocí ekonomických prostředků – je nezodpovědné a naivní. Navíc nám to z dlouhodobého hlediska nepomůže.
Jenže tvrzení, že máme nějak omezit obchod a byznys s Čínou, je naprostá hloupost. To bychom museli omezit či přerušit ekonomické kontakty s desítkami států světa, kde je politická situace někdy ještě daleko horší než v Číně. S Čínou máme obchodovat, máme přijímat její investice a máme tam podnikat. Musíme u toho ovšem zvážit své síly a nenechat se ovlivňovat čínskou propagandistickou a politickou mašinerií. Současně bychom měli respektovat, že čínská kultura, společnost a podmínky pro byznys nejsou stejné jako na Západě. Na tom my nic nezměníme.
V případě Číny nám nepomůže klanění se Pekingu, ale ani silná slova na jeho adresu. Chce to kritický náhled na vzájemné vztahy, ale i uvědomění si toho, že naše státy jsou strašně rozdílné skoro ve všem. Za respekt ale vyžadujme respekt. I k našim velmi rozdílným názorům a pohledům na společnost či politiku. Něco za něco v přiměřeném balení pro obě strany. Jenže v tomto směru se už Česko a Čína někde ztratily.
Babiš, kam se podíváš
Pokud je Česko něčím doslova zahlceno, je to fenomén jménem Andrej Babiš. Pohledy na jednu jedinou osobu jsou tak nesmírně polarizované, že z toho česká společnost vážně onemocněla. A extrém u toho opět střídá jiný extrém.
Premiér Babiš je ve střetu zájmů. Že má firmy teď zaparkované ve svěřenských fondech, na tom nic nemění. Všichni víme, že se to dá obejít. Podivovat se tomu, je licoměrnost. Otázkou přitom je, proč to samé nevadí u mnoha poslanců a senátorů, kteří dál normálně podnikají a vedle toho schvalují i zákony, které se týkají jejich osobního byznysu. Žádnou výjimkou také u nás není ani to, že předseda vlády byl v předrevoluční totalitní komunistické straně a že je v podezření ze spolupráce s StB. Není to nic hezkého, ale ruku na srdce, známe i horší zrůdy z naší nedávné minulosti. Některé sedí pořád v Poslanecké sněmovně v rámci strany, která má zkratku KSČM.
Na druhou stranu preference Babišova hnutí ANO se už léta pohybují kolem 30 procent. Výše popsané výhrady některým voličům vůbec nevadí. Proto program AntiBabiš nezabral. Nedokázal dokonce ani nijak propojit opozici. Je pouze sdílen, výsledek je nula. I to svádí obě strany barikády k vyhraněným a často extrémním názorům na premiéra. O jeho osudu nerozhodnou demonstrace ani kauza Čapí hnízdo (i když dotační podvod je velké sousto). Rozhodnou volby, které máme demokratické a svobodné.
Co dál?
Přestože v případě velmi vyhraněných názorů se mnoha lidem zdá, že jsou projevem síly, není tomu tak. Je to spíše projev napětí a neklidu. Stát pevně a v klidu na svém, je něco jiného, a pokud je vše doprovázeno umnou argumentací, důslednou analýzou, znalostmi a vytrvalostí, výsledek se nakonec také dostaví.
Lidstvo proto zvládne i klimatické změny, racionální cesty řešení se nakonec najdou. Svět zvládne i supersilnou Čínu, pokud bude lépe chápat její duši a současně nebude stále ustupovat před jejími politickými požadavky. Vyřešen bude i problém s Andrejem Babišem. Vyřeší ho některé volby. Zda nás pak čeká milion chvilek blaženosti, o tom pochybuji. Extrémní názory totiž zde navždy zůstanou.
