Indický „malý Tibet“, Ladák, se v roce 1973 z větší části otevřel světu, ale údolí řeky Nubry v jeho severovýchodní části, mezi Pákistánem a Čínou, ještě dlouho potom zůstalo „zakázanou zemí“. Dnes se tato odlehlá oblast stává cílem rostoucího počtu zahraničních návštěvníků, zatím naštěstí v únosné míře. Díky tomu si údolí uchovává svůj svéráz.
S ladáckým „hlavním městem“ Léh spojuje údolí Nubry přibližně sto dvacet kilometrů dlouhá strategická silnice, která je na rozdíl od většiny ostatních ladáckých komunikací otevřená a udržovaná po celý rok. K překonání této relativně krátké vzdálenosti ovšem potřebujete skoro celý den. A navíc: pokud si nenajmete džíp a jedete linkovým autobusem, musíte cestovat v ten „správný“ den. Pro všechna vozidla větších rozměrů tu totiž platí střídavý jednosměrný režim: v sudé dny jezdí tam a v liché zase zpátky. Důvod je jednoduchý - na uzoučké silnici, často zakousnuté do prudkého srázu, zatarasené závaly nebo neprodyšně ucpané vojenskými kolonami indické armády, by se vozidla jedno druhému těžko vyhýbala.
Nejvyšší na světě
Jízda po místy značně krkolomné komunikaci vyžaduje od řidičů aut a autobusů kromě šoférského umění i velkou sebekázeň, kterou se indické úřady snaží zvýšit pomocí poněkud kuriózních krátkých sloganů na tabulích lemujících vozovku. Ty řidiče vybízejí, aby si počínali opatrně, nejezdili příliš rychle, nepili před jízdou alkohol a podobně: Fast Won’t Last (Rychlost daleko nedoběhne), Life Is Short, Don’t Make It Shorter (Život je krátký, tak si ho ještě nezkracujte), After Whisky Driving Risky (S whisky za volantem žádné zisky), If You Are Married, Divorce Speed (Jste-li ženatý, rozveďte se s rychlostí). Vzhledem k tomu, že se tyto tabule nacházejí i v nepřehledných a nebezpečných úsecích, kde by se člověk spíš než čtení nápisů měl věnovat volantu, je účinnost této kampaně poněkud sporná. K nehodám tu však kupodivu dochází jen zcela výjimečně. Je to možná proto, že většina místních řidičů příliš neumí anglicky, takže je nabádavé výzvy nerozptylují.
Silnice překonává velká převýšení, takže kromě turistického permitu, který si předem obstaráte v některé cestovní kanceláři a pak se jím prokazujete na kontrolních stanovištích, musíte mít po ruce i určitou garderobu. Zatímco na začátku a konci cesty z vás v rozpáleném autobusu tečou čúrky potu, ačkoli na sobě máte jen tričko, později na sebe navlékáte (a pak ze sebe svlékáte) svetry a bundy. I v nich se ale můžete třást zimou, zvlášť když přejíždíte nejvýše položený silniční průsmyk na světě Khardung La (5602 m n. m.), kde vás uprostřed léta může překvapit chumelenice. Pokud ovšem máte štěstí a je jasno, nabízí se vám odsud krásný výhled: na jižní straně údolí řeky Indus a sněhové čepice pohoří Zánskár, na severu na masiv Sasér, součást pohoří Karákóram.
Hory, písek a poušť
Do údolí Nubry se z Léhu lze dostat i pěšky. Je to nezapomenutelný zážitek. Během čtyř- až pětidenního treku procházíte územím nedotčeným civilizací, kde se vší pravděpodobností nepotkáte jediného turistu. Znamená to ovšem, že musíte být zcela soběstační a vzít si s sebou dostatečně velké zásoby jídla. Chudí vesničané, které občas potkáte, vám prodají nanejvýš místní ječné pivo čhang, na jehož chuť se dá časem zvyknout, nebo mouku campa, na niž se i při velkém hladu zvyká jen dost těžko. Pokud vám s přepravou zásob pomáhají najatí koně nebo muly, musíte se jim na oplátku přizpůsobit délkou pochodů a zřizovat tábořiště na místech, kde se kromě kamení a vyprahlé půdy najde i trocha trávy, na níž by se mohli napást.
K cíli vede několik možných tras. Ta nejzápadnější šplhá až do průsmyku Digar (5300 m n. m.), ozdobeného - jak je v této části Asie zvykem - množstvím barevných buddhistických modlitebních praporků. Mezi průsmykem a stále zasněženou nejvyšší ladáckou horou, tvořící v dáli před vámi přírodní kulisu, se rozprostírá velmi různorodá, pestrá krajina: písečné duny, v nichž zapadáte po kolena, poušť téměř bez jakékoli vegetace a nakonec temná řeka Šajók. Ta vás dovede až do městečka Khalsar, kterým prochází silnice z Léhu. To už se nacházíte v údolí Nubry.
Kvetoucí údolí
Právě Šajóku (stejně jako druhé, menší řece, která mu dala jméno) vděčí údolí Nubry za úrodnost a zeleň, pro něž bývá nazýváno „Kvetoucí údolí“. Zatímco v jeho bezprostředním okolí se tyčí vysoké hory a táhne se vyprahlá poušť, tady navzdory průměrné nadmořské výšce 3000-3500 metrů najdete kromě ječných políček a hojně rozšířeného pichlavého rakytníku, z jehož oranžových bobulí se vyrábí chutná a výživná šťáva, řadu dalších rostlin. Pěstují se tu meruňky, jablka, vlašské ořechy i jiné druhy ovoce a zeleniny. Zahrady zdejších domů jsou doslova zaplavené květinami.
Administrativním centrem údolí je vesnice Diskit, sestávající z dlouhé ulice s obchůdky a dílnami a z několika skromných, ale příjemných turistických hotelů a ubytoven. Nad ní na vysoké skále ční impozantní buddhistický klášter (gompa), v této oblasti největší a nejstarší (byl založen v 15. století). Jako jinde v Ladáku žijí zdejší mniši s vesničany v těsné symbióze. Modlitbami se starají o jejich duchovní blaho a lidé z vesnice je za to finančně a materiálně podporují. Přístup do kláštera mají však za symbolický poplatek dovolen i cizí návštěvníci, kteří si zde mohou prohlédnout modlitebnu s vzácnými thangkami nebo přihlížet náročné práci na křehkých mandalách. Tyto obrazce z jemného barevného prášku může zničit jediné neopatrné kýchnutí nebo vydechnutí. Někteří mniši si proto při jejich výrobě zakrývají ústa rouškou.
Gompa v sousedním Hundaru, kdysi hlavním městě samostatné oblasti Nubry, je sice skromnější, ale zase se může pochlubit velkou sochou Buddhy. Dnes Hundar tvoří nejzazší výspu celého údolí. Most přes řeku, jež jím protéká, střeží vojáci a nápisy kolem vás informují, že na něj nesmějí vstoupit žádní cizinci. Na druhé straně začíná „restricted area“, uzavřené pásmo při pákistánské hranici, kde se ještě nedávno bojovalo.
V písečných dunách mezi Diskitem a Hundarem jsou naopak zahraniční turisté vítáni. Pokud mají chuť, mohou tu absolvovat „safari“ na domestikovaných velbloudech dvouhrbých, kteří sem byli přivezeni z Afghánistánu a nostalgicky připomínají dávné časy, kdy tudy projížděly četné obchodní karavany do Střední Asie.
Dalajlamova rezidence
Kláštery stojí i v druhé části údolí, oddělené řekou Šajók a známé mimo jiné léčivými horkými sirnatými prameny poblíž městečka Panámik. Gompa Samstemling u vesnice Sumur byla postavena v roce 1841 a na rozdíl od většiny ostatních ladáckých klášterů prošla důkladnou renovací. Asi proto, že zde má „rezidenci“ tibetský dalajlama, tady stejně jako v Tibetu považovaný za nejvyšší duchovní autoritu. Každoročně tu tráví týden v malém, docela moderně zařízeném bytě, kde nechybí ani něco v těchto končinách tak nevídaného, jako je koupelna s elektrickým bojlerem. Že se do tohoto kraje rád vrací, je pochopitelné. Není zdaleka jediný.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
