Emanuel Šebek kráčel v létě roku 1902 kolem léčebny pro duševně choré v Kateřinkách. Před vraty spatřil skupinu lidí. „Hledají nové ošetřovatele,“ hlásil jeden z nich. „A co musí umět?“ zajímal se Šebek. „Stačí, když umí číst. Psaní se nevyžaduje.“ Emanuel Šebek se zaradoval…
O poměrech, jaké v pražské léčebně pro duševně choré panovaly, i úrovni tehdejšího personálu svědčí případ šestatřicetiletého číšníka Václava Fialy. Ten byl do Kateřinek převezen 18. července 1902 ze všeobecné nemocnice a umístěn na oddělení pro pacienty bez šance na zlepšení. Lékaři odhadovali, že mu zbývá několik měsíců života. Fiala byl neklidný, místy agresivní, avšak natolik fyzicky zesláblý, že bylo naprosto nemožné, aby někoho ohrozil nebo se mu podařil útěk.
Druhým z aktérů tohoto příběhu je již zmíněný Emanuel Šebek z Michle, tehdy pouhé vesnice nedaleko Prahy. Dosud bezúhonný otec sedmi dětí, jehož poslední obživou byla pastva volů. Až se později soudce obrátí na michelského starostu, ten uvede, že Šebek je ve vesnici považován za poněkud přihlouplého.
Při náhodné cestě kolem Kateřinek Šebek zjistil, že zde poptávají nové ošetřovatele, a přihlásil se. Vrchní ošetřovatel Maigrut ho poučil, jak zacházet s nemocnými, zejména že nesmí nikoho bít. Opatrovníci, jak se tehdy ošetřovatelům říkalo, vydělávali 10 až 14 zlatých, další tři zlaté dostávali jako příspěvek na večeře. Šlo přitom o psychicky i fyzicky velice namáhavou práci.
Brutální útok
Bylo 16. září 1902, když se Fiala znovu pokoušel utíkat z postele. Šebek ho několikrát okřikl, ale pak mu povolily nervy. Žaloba uvedla následující: „Ve vzteku a aby nemocného usadil, vrhl se naň, praštil jím do postele a jednak pěstí, jednak klíči, jež v ruce držel, po delší dobu jej nemilosrdně na prsou ztýral, ano, jest velice pravděpodobno, také koleny klekl na prsa nemocného.“
Další z opatrovníků Josef Veselý uslyšel nářek a vběhl do místnosti. V tu chvíli spatřil Šebka, jak stojí u naříkajícího Fialy. „Co se stalo?“ zajímal se. „Ztloukl jsem ho klíči!“ odpověděl Šebek. Ostatním zaměstnancům pak ještě řekl, že Fialovi namlátil a teď má pokoj.
Ráno následujícího dne objevil při pravidelné vizitě primář Josef Zástěra na Fialově těle silný otok a modřiny, přes které však nebyl sto odhalit skutečná zranění pacienta. Odpoledne pak jeho zástupce, sekundář Heveroch (v budoucnu se stane velkou autoritou české psychiatrie) nalezl patrné otisky klíčů na levé straně mužových prsou. „Nemocný si také stěžoval, že byl stlučen, těžce oddychoval a byl úplně skleslý,“ uvedl dobový tisk. Heverech dal ještě tentýž den Šebkovi výpověď.
Přibližně čtvrtý den po útoku zjistili lékaři rozsah číšníkových zranění. Na levé straně prsou měl zlomených šest žeber, na pravé druhé žebro a hrudní koš. K hnisání podkožního vaziva se později přidal zánět plic. Fiala nadále den za dnem chřadl a 1. října 1902 zemřel.
Skvělá obhajoba
K soudu došlo začátkem prosince 1902. Šebek na svou obhajobu uvedl, že se pouze ohnal rukou, v níž držel klíče. Rozhodně Fialu nijak nenapadl. Naopak, to ostatní opatrovníci Fialu už 15. září večer ztýrali. Šebek vypověděl, že ho tloukli, dokonce mu skočili na prsa. „Já nad ním plakal jako nad svým kamarádem!“ tvrdil u soudu Šebek.
Jenže všechna svědectví nad jakoukoli pochybnost prokázala, že to byl právě on, kdo Fialu napadl a surově zbil. Nyní záleželo už jen na porotě a soudu, jaký trest nad Šebkem vynese.
A přišel šok. Obhájce dr. Šulc v závěrečné řeči argumentoval, že v Šebkově případě může jít pouze o nepřiměřenou obranu a ve skutečnosti je vinen systém, který přijímá k náročné práci do psychiatrických zařízení lidi jako on. Tedy nevzdělané, netrpělivé a vychováním v drsných vesnických poměrech hrubé. Porotci jeho argumenty vyslyšeli. Odmítli, že by se jednalo o vraždu nebo zabití.
Podle poroty šlo skutečně jen o zločin proti bezpečnosti života, pro který tribunál odsoudil Emanuela Šebka na pouhých šest měsíců vězení.
