Jedním z twitterových zářezů, nebo spíš záseků tohoto týdne se stal machistický komentářík ekonoma Vladimíra Pikory. Ten zjevně touží mít pod kontrolou dělohy a vejcovody (že by obdoba freudovského závidění penisu?), a to zjevně i jiných žen než té své. Ve středu svým národům na Twitteru napsal: „V době, kdy mohou dobře otěhotnět, jsou v politice. Kariéra je pro ně přednější. Až budou chtít děti, budou se divit, že je pozdě. Podle mě politika mohla počkat dvacet let. Ty holky nechápou priority a chtějí vládnout. A média je milují a obdivují.“
Souslovím „ty holky“ v citovaném utweetnutí Vladimír Pikora odkazuje ke snímku, na němž stojí čtyři ministryně finské vlády. Ponechme stranou, že se o výše postavených dámách takto hulvátsky, paternalisticky a bez respektu k základním společenským normám vyjadřuje muž, podle nějž je ČR i eurozóna od roku 2008 v permanentní ekonomické krizi (a my si tu přitom naplno užíváme konjunktury a nakupujeme a konzumujeme jak o závod, styďme se!). Pan Pikora by měl z vlastní zkušenosti vědět, že „dobře otěhotnět“ se dá i později, jeho manželce je 43 let a má šest dětí, které rozhodně nebyly všechny vyrobeny před deseti roky a dříve. A hádáte správně, twitterový národ v čele s Jindřichem Šídlem pana Pikoru promptně uzemnil. Zastal se ho jen troll vystupující jako Martin Konvička (při pohledu na pologramotnou karikaturu onoho twitterového účtu se zdráhám uvěřit, že jde o známého docenta-protiislamistu): „A opravdu velcí kluci, ti, kteří vědí, kudy "teče voda", z nich mají obrovskou čurinu. Ale neříkejte jim to, to by byl ten sexýzmus.“
Paní Pikorová: Chci být prezidentkou!
Pro zajímavost, kdybyste chtěli, dámy a pánové, vědět, v jakém věku by podle ekonomického analytika Pikory rozhodně neměla být „kariéra přednější“: nové finské sociálnědemokratické premiérce Sanně Marinové je 34 let, ministryni školství Li Anderssonové z Levicového svazu 32, ministryni financí Katri Kulmuniové z Finského středu rovněž 32 a ministryni vnitra Marii Ohisalové ze Zeleného svazu 34. Že má předsedkyně vlády Sanna Marinová skoro dvouletou dceru, Vladimír Pikora nezmiňuje, to totiž není voda na jeho mlýn. Zřejmě se před napsáním citovaného stigmatizujícího, odsudečného komentáře ani nepídil po tom, zda zbylé tři ministryně děti vůbec chtějí, zda je mít mohou, zda za sebou náhodou nemají pár potratů a neúspěšných IVF.
Možná pana Pikoru doma nenechají spolurozhodovat o počtu dětí, tak se snaží jinde a, nikým netázán, káže před očima veřejnosti ženám o politických ambicích. Paradoxně právě on, manžel Markéty Šichtařové, která se v rozhovoru pro Reflex č. 6/2018 ambiciózně vyjadřuje ke své prezidentské kandidatuře. Samozřejmě aniž by pro ni tehdy měla jakékoli předpoklady, i když teď do toho jako spolupracovnice extremisty vzývané Trikolóry Václava Klause mladšího bude asi slušně šlapat. Snad jako garantka programu hnutí pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí prosadí v souladu se šovinistickým komentářem svého manžela povinný počet dětí, jež žena musí porodit, než se od plotny odebéře startovat kariéru…
Musím říct, že když nám na přelomu milénia socioložka Jadwiga Šanderová (a nejen ona) na přednáškách líčila v růžových barvách, že 21. století bude v mnoha aspektech stoletím ženy, takhle si to jistě nepředstavovala. Já taky ne.
Mluvte si, ale jen doma
Utweetnutí pana Pikory je podobně nehorázné jako památný únorový snímek sedmi mužů představujících nové Centrum porodní asistence na Bulovce – ministr Vojtěch a šest dalších kravaťáků na něm ukazují rodičkám, kde budou rodit. Žena se jim na fotku porodnice nevešla. Do veřejného prostoru my ženy pořád jaksi nepatříme, ať je Zuzana Čaputová skvělá, jak chce.
Naposledy mi absenci ženského hlasu připomněly dvě knihy, které jsem si vzala dnes ráno na čtení do čekárny gynekologické ordinace. Když už jsme totiž u těch děloh veřejných, brzy ve svých skandálních 39 letech porodím třetí dítě (moje tzv. kariéra jistě půjde na pár dní stranou, pane Pikoro, nebojte se). Pro rýpaly: od psaní tohoto komentáře pochopitelně odskakuji ke kuřecí polévce bublající na sporáku hned vedle hovězího guláše, protože minimálně dvouchodové obědy jsou základem té naší tradiční rodiny, že.
Ale zpět k těm knížkám. K aktuálnímu třicátému výročí vzniku nakladatelství Prostor vyšly Rozhovory přes rozbouřené doby s dvanácti osobnostmi veřejného života o „prostoru svobody“ u nás. „Všichni účastníci rozhovorů mají blízký vztah k procesu demokratizace našeho státu, někteří se na něm přímo podíleli,“ dí anotace knihy, v níž moudře zahovořilo jedenáct mužů a 1 ks ženy. Ano, pouze Olga Sommerová má tu čest předat svoji osobní zkušenost, ostatní obyvatelky ČR „demokratizace našeho státu“ nezajímala a nijak se na ní nepodílely, neboť zřejmě dlely u plotny a vařily, já nevím, volební guláše. Tehdejší političky řídící ministerstva Vlasta Parkanová a Květoslava Kořínková, disidentky, literátky… Ale ne, my radši dáme prostor pánům, kterým zřejmě nikdy nepřišlo divné, že první porevoluční vlády byly striktně bez přítomnosti ministryň – ostatně, šlo by to bez nich i teď, že, tak si tu uděláme knížku bez ženských.
Na hraně bontonu
Je to dost podobný případ jako nedávno vydaná, hojně kritizovaná publikace Rozhovory na hraně zítřka (vyd. 65. pole), kde autor Adam Folta nechal v „osmnácti podnětných rozhovorech s výraznými osobnostmi českého veřejného života o budoucnosti člověka, společnosti a planety“ promluvit celkem nula žen, protože je zřejmě v „českém veřejném životě“ nenajdeme, a „podnětného rozhovoru“ navíc nejsou schopny. Nakladatel si té absence populační majority tak nějak nepovšiml (asi ne jen proto, že je sám muž), přitom byl pár týdnů předtím z téhož úhlu pohledu kritizován sborník esejů Česko na křižovatce (Zeď), kde společenský vývoj posledních několika let bilancuje šestnáct pánů a jedna paní, novinářka Sabina Slonková, známá vydavatelů oné knihy.
Další příbuzný úlet? Tak třeba loňský ročník literárního festivalu Tabook, během nějž si na debatu s názvem Proč nemá kultura víc místa v médiích? moderátor Marek Toman pozval šest chlapů a nula žen. Pro pořádek: ženy vedou kulturní rubriky třeba v Lidových novinách (Jana Machalická) nebo v Mladé frontě (Mirka Spáčilová), personálně bývají kulturní rubriky médií obsazeny ženami jistě minimálně z poloviny... Do Česka na křižovatce přispěl mj. nynější zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt Ondřej Kundra, v debatě na Tabooku dle programu diskutoval i šéf kulturní rubriky Respektu Jan Vitvar. Ani jednomu z nich zřejmě složení panelu/obsahu nebylo divné – protože i v liberálním Respektu se tomuto tématu věnují výhradně redaktorky.
Žena ženě vlčicí
Oč smutnější však je, když si tuhle diskrepanci neuvědomí žena! Jedním ze dvou spoluautorů právě vydané knihy Hovory s doktory je Barbara Nesvadbová, které nepřijde divné pro „12 pohledů na zdraví, lásku, víru… a život“ oslovit deset mediálně profláklých lékařů a jen dvě lékařky – přitom právě ty jsou potenciálně nejzajímavější, neboť ani psychiatričku a psychoterapeutku Hanu Papežovou, ani onkoložku Petru Tesařovou média dosud nesemlela a nepřežvýkala nám mnohokrát jejich život, názory a pohled na věc, jak se stalo třeba u pánů Pirka či Honzáka. Ano, k ženám by se autorka nemohla tulit tak jako k pánům profesorům na pěti snímcích ze zadní strany obálky; taky by jí možná netolerovaly trivialitu některých otázek, flirtování a podlézání. Jen za desítky případů: B. Nesvadbová na str. 104: „Jste nositelem ocenění Za zásluhy.“ – P. Pafko: „Ano, ano.“, na str. 111 P. Pafko: „…chápu, když někdo blondýně sekretářce z různých důvodů dá v privátním sektoru nějaký plat, ale ve státním sektoru…“ B. N. „To bylo vůči blondýnám podlé.“ Etc, etc.
Někdo by mohl namítat, že tenhle komentář vychází v Reflexu, v konzervativním médiu, na jehož webu často publikuje i výše zmíněný Vladimír Pikora. V časopise, kde je komentářová rubrika pohříchu obsazena „starými bílými muži“ (moji tolerantní kolegové mi terminus technicus jistě prominou) a kam má kolegyně Veronika Bednářová ještě před nějakými deseti lety pravidelně psala fejetony pro svou rubriku příhodně nazvanou Sama mezi muži.
S tím holt nic nezmůžu. Považujte tak prosím tento komentář za součást předvánočního úklidu a pokus zamést (i) před vlastním prahem.
Tento článek je názorovou polemikou s tweetem Vladimíra Pikory, na který později ještě navázal komentářem Auta a rodiny jenom pro spodiny aneb Lidé bez budoucnosti chtějí vládnout světu.
