Je polovina šedesátých let a západní svět má za sebou dvě dekády bouřlivého hospodářského rozvoje, jež přinesly mimo jiné ohromný rozkvět technologií. Jsme ve fázi, kdy lidé stavějí stroje, které jsou na hranici lidských možností. Prudký rozvoj zažívá vesmírný program, ale také automobilismus, jenž je ztělesněním optimismu celé dekády. Jeho transparentním příběhem se stal nesmiřitelný souboj automobilek Ferrari a Ford, který kulminoval v proslulém závodě v Le Mansu a jejž tak věrně vypráví nový film s Mattem Damonem a Christianem Balem.
Už od roku 1950 se jezdí závody Grand Prix Formule 1, v Americe dochází k rozvoji NASCAR, největší technologickou výzvou v motorsportu jsou ale vytrvalostní závody. A mezi nimi pak tradiční 24hodinovka ve francouzském Le Mansu. Jde o obrovskou výzvu: postavit stroj, který by byl nejrychlejší během celých 24 hodin v ostrém závodním tempu. I pokud nejste motoristický nadšenec, musíte tuhle výzvu uznat. A pokud máte problém si ji představit, zkuste to na následujícím příkladu. Vezměte i dnes, po padesáti letech, jakýkoli přístroj, jejž doma máte a který má motor – ať už je to vysavač, či třeba mixér –, a zkuste ho mít puštěný 24 hodin v kuse. A teď si zkuste představit, že jakákoli jeho technická chyba, selhání sebemenší a sebelevnější součástky v něm, případně chvilka vaší nepozornosti během té doby znamenají nehodu s možnými fatálními následky. V praxi závodu to znamená, že se řítíte v několika stech kilogramech neovladatelného železa vstříc nejbližší pevné překážce jakoukoli rychlostí od 100 do 300 kilometrů v hodině. A to jsme ještě nemluvili o stovkách litrů benzínu, který máte za zády a jenž se nejpozději v okamžiku vašeho nárazu do této pevné překážky vznítí. A teď odečtěte těch padesát let technologického pokroku v oblasti vývoje aut a jejich bezpečnosti. A jste přibližně tam, kde začínají hrdinové filmu Le Mans ’66.
Auto pro každého
Le Mans ’66 je překvapivě nemódní film pro uvedení v roce 2019. Ale jakkoli kombinace benzínu a testosteronu momentálně nezažívá bůhvíjakou renesanci, přesto je snímek fantastickým vhledem do doby, kdy k automobilům a jejich závodům vzhlížel prakticky každý. A kdy závodní tratě bývaly místem nejen souboje strojů, lidí, závodních týmů i nadnárodních firem, ale i místem, kde reálně vznikal technologický pokrok, často za cenu lidských životů.
Vzhledem k tomu, že následující text bude obsahovat možné spoilery, nečtěte dál, pokud jste film neviděli a chcete si ho užít. Pokud jste už v kině byli, pravděpodobně si budete lámat hlavu, jak přesné je zobrazení událostí, jež se ve filmu odehrávají. Po pravdě, celkem dost.
Na začátku celého příběhu stojí Enzo Ferrari, obávaný a tvrdohlavý „il Commendatore“, muž, který celý svůj život věnoval závodění. Svoji závodní stáj úspěšně provedl dvacátými a třicátými lety, kdy se mu povedlo postavit tehdejší italský all star závodní tým s legendárními Giuseppem Camparim a Taziem Nuvolarim za volantem. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let stál u založení seriálu Grand Prix, později známého pod názvem Formule 1. V šedesátých letech jeho vozy dominovaly na závodních tratích po celé Evropě. Zároveň se ale firma dostala do těžkých problémů; závodění je rozhodně drahý koníček a sportovní komerční auta, jejichž výrobou Ferrari později proslulo, byly teprve ve stadiu nesmělých pokusů i v mnohem bohatších automobilkách.
Šedesátá léta přinesla požadavek na individualizaci – dřív bylo auto pro celou rodinu, nyní mělo být pro každého. A tomu se přizpůsobila i nabídka. Mladý marketingový manažer firmy Ford jménem Lee Iacocca to tušil; ostatně proto nechal několik oddělení automobilky Ford mezi sebou soutěžit, kdo udělá první auto nové generace, které mělo „mít sportovní, individualistický vzhled“ a zároveň být přitažlivé pro ženy. Tedy, ne že by se čekalo, že je ženy budou masově kupovat a řídit, ale mělo se jim prostě líbit.
Současně začal Ford uvažovat o proniknutí do světa závodů. Zde měl totiž zásadní nedostatky. Americký automobilový sport existoval v izolaci. Nejtradičnější americké závody NASCAR jsou závody Američanů pro Američany. Naproti tomu všechny evropské automobilky se tradičně střetávaly na evropských závodních drahách už před druhou světovou válkou a po ní v tom vesele pokračovaly. A teď nemluvíme jen o italských značkách, jako Alfa Romeo či Ferrari. Silná závodní tradice byla i v Německu díky Porschi a dalším značkám. A i když se Ford pokoušel dobýt Evropu především díky své britské divizi (Ford stál například na startu Rallye Monte Carlo v roce 1950 s vozem Pilot, vyráběným v Británii), šlo o nahodilé pokusy bez centrálního řízení a nápadu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
