Přečetl jsem v novinách: „Ústavní soud se zastal dětských dlužníků. Může to být šance pro další stovky lidí, kteří se zadlužili ještě před plnoletostí a dostali se kvůli tomu do exekuce. Verdikt se týká ženy z Plzně, která se zadlužila, když jí nebylo ještě ani deset let.“ Ta jako dítě opakovaně cestovala načerno. Úřady dívku odebraly její drogově závislé matce a umístily ji do ústavní péče. Sedm jejích pohledávek z dětství rozprodal plzeňský dopravní podnik jiným společnostem, dluhy se vyšplhaly k 140 tisícům korun. Podobné případy se v médiích objevují často. Čtenářka se v diskusi trefně zeptala, proč u nás není zavedeno pro nezletilé otroctví, které by umožňovalo místo složitých exekucí přímý prodej dětí. Čtenářka se mýlí, ono přeci zavedeno je, i když svéráznou formou.
Každý ví, že když si nalovíte v tramvaji dost dětí bez jízdenky a nakoupíte u dopravních podniků doklady o jejich černých jízdách a počkáte deset let, zázračně zbohatnete. Dítě mezitím dospěje a bude na vás muset dřít celá léta, než splatí v exekuci statisíce, na které pokuty za černé jízdy v dětství narostly. Nedávno se tuto všem známou věc dozvěděl i soud. Vydal rozsudek, který otroctví, do kterého děti upadají, ohrožuje. Naštěstí je to jen kapka, která zmizí v moři paragrafů, pokynů a předpisů.
Otrokáři, lovte děti dál, zákony jsou s vámi. Ohrozit by vás mohlo jen to, že by za dluhy dětí odpovídali rodiče v době, kdy dluh vznikl, nikoliv ty děti za deset let, až dospějí. Řešením by také bylo hned usekávat ruce dětem, které nezaplatily, píše čtenářka v diskusi. Ale jistota tisícinásobku je lidštější, jak by řekl Viktor Kožený, než useknutá ruka.
