Laterna magika, 24. listopad 1989 večer. Po zprávě o tom, že předsednictvo ÚV KSČ odstoupilo, se všichni dojatě objímají. I nenápadná šedovlasá žena, ač má v kabelce rakouský pas. Jméno v něm je krkolomné: Barbara Coudenhove-Kalergi. Do Prahy přijela jako šéfreportérka rakouské televizní stanice ORF. Ve své vzpomínkové knize Doma je všude o tomto okamžiku napíše: „Na otázku, jaká událost byla v mé novinářské kariéře nejzásadnější, opakovaně odpovídám: tisková konference v Laterně magice. Dala i nezúčastněným pocítit, co znamená svoboda a štěstí.“
Napadlo vás tehdy – tak tohle vejde do dějin?
Rozhodně, a to už cestou do divadla. Poslouchala jsem totiž rádio, kde tu zprávu hlásili. Nevěřila jsem svým uším! Když se pak v Laterně objevil Havel se svými kolegy, váhala jsem, jestli nemám vyskočit a zakřičet: Jste vítězové! Ale netroufla jsem si, však oni se to dozvědí. Bylo to pak jako ve filmu. S novinkou přiběhla nějaká dívka. Nejméně dvě minuty bylo naprosté ticho. Pak Havel vstal a pronesl: „Ať žije svobodné Československo!“ Nejsem ten typ, co se rád objímá, i já ale zcela podlehla atmosféře včetně slz.
V Gdaňsku, kde jste byla svědkem bojů o nezávislé odbory, ani v Berlíně, v němž se před vašima očima kácela zeď, jste si nepoplakala?
V Polsku ne. Tam jsme byli ve zvláštní pozici – o dění jsme neinformovali jen diváky v Rakousku, ale i ty na jižní Moravě a v jižních Čechách, kam dosahoval náš signál. Přesto mě potom překvapilo, když mě později v Brně nebo Českých Budějovicích lidé běžně oslovovali: Á dobrý den, my se známe… Zato v Berlíně jsem zažila naopak nejhorší profesní okamžik. Se štábem se nám podařilo prodrat davy na most přes Sprévu, za nímž se všem nečekaně otevřela berlínská zeď, a natočit tu neuvěřitelnou atmosféru i dojemné výpovědi Berlíňanů. Dokázali jsme se včas dostat i do západoberlínské televize, jediného místa pro všechny západní televizní štáby, odkud šlo poslat natočené záběry dál. Kazety jsme v tom všeobecném zmatku sice technikům předali, ale do redakce ORF nikdy nedorazily. Když jsem se to od vídeňských kolegů tehdy po telefonu dozvěděla, sedla jsem si na obrubník a rozbrečela se.
S kamerou a mikrofonem jste byla postupně u všech dějinných událostí, které se ve střední Evropě v 80. a 90. letech odehrály. Zážitky ze sametové Prahy shrnujete takto: „Je to jedna z těch vzácných a cenných hodin v dějinách národa, kdy najednou v čele nestojí ti hlasití a hrubí, ale ti nejodvážnější, nejslušnější a nejlepší.“ Nepřipadá vám paradoxní, že „tlustou čáru“ chtěli udělat ti, co nejvíc trpěli, přesto netoužili po pomstě – podobně jako koncentráčníci nebyli ti, kdo u nás po válce páchal zvěrstva na německé menšině?
Je to tak, myslím, vždycky. Vždycky jsou lidé, kteří nemyslí na odvetu, ani když by měli za co se mstít. Na aktivní trestání jiných musíte být určitý typ člověka. Dějiny navíc ukazují, že velice záleží na tom, koho v takových okamžicích podporuje vláda. Proto hraje tak velkou roli, kdo zrovna stojí v čele národa, jestli to je Václav Havel, nebo nějaký pomstychtivec. To by všechno vypadalo jinak. A duch velkého lídra zůstává přítomný i po jeho odchodu, ba i po jeho smrti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
