Coby student tehdejší fakulty žurnalistiky prožil Jiří Venclík podstatnou část listopadu a prosince v temné fotokomoře své alma mater, v budově Hollar hned vedle FAMU na Smetanově nábřeží. Dorazil do ní ze Šumavy den po brutální policejní mlátičce na Národní třídě.
„Studentské koleje byly vzhůru nohama, a když Pažout (Pavel Žáček, dnes poslanec; pozn. red.) někde na demošce na Václaváku zakřičel do pléna, že žurnalisti jdou také do stávky, začal pro mě devadesátkovej mejdan. Nacpali jsme se všichni do školy a odmítli odejít. Partička okolo Pažouta začala dávat dohromady revoluční prohlášení, která jsme různě množili, hlavně obyčejným přepisováním.
Já jsem od paní doktorky Lábové dostal klíče od fotokomory a kromě focení v ulicích a na fakultě jsem ještě přefocoval a zvětšoval různé plakáty a výzvy, jež se vystřihovaly a lepily na papír spolu s texty. Vlastně nejstarší novinářskou metodou – tedy nůžky a papír – vznikal náš ,revoluční samizdat‘.
Už si ani nevzpomínám, kdy přesně, ale do fotokomory za mnou jednoho dne přiletěl Pažout s Elenkou Streškovou a říkal, že prý komunisti někde tisknou provokační plakáty, které vyzývají studenty ke klidu, k ukončení stávky a k pokračování ve výuce. Bylo to v době, kdy ještě vůbec nebylo jasný, jak to všechno dopadne, a byl to přesně ten komunistickej, ideologickej apel na ty, kteří stále váhali. Jednak mě to strašně naštvalo a taky vyděsilo, protože spousta z nás skutečně váhala. Byl to nátlak na citlivý duše – a nemyslím to vůbec zle. Navíc se ty plakáty tvářily, že je tiskli sami studenti.
Potřebovali jsme rychle dostat ven důkaz, že je to celé provokace a že studenti s tím nemají nic společného. Už si nepamatuju, kam jsme to vlastně jeli, ale myslím, že nějaká dobrá duše šlohla z tiskárny, kde se měly kontrarevoluční plakáty vyrábět, matrice k tisku a ty jsme jeli vyfotit. Podařilo se nám to tenkrát rychle dostat ven, mezi lidi, a já měl z toho fajn pocit.“
